Seznamka
Ilustrační foto
Autor: thecatholiccatalogue.com
Vatikán a Čína se chystají uzavřít kontroverzní dohodu o jmenování biskupů. Vztahy mezi Vatikánem a Pekingem jsou napjaté od roku 1951, kdy Komunistická strana Číny vyhostila vyslance Vatikánu a v roce 1957 založila Čínské vlastenecké katolické sdružení, paralelní katolickou církev, která ovšem neuznává svrchovanost papeže. Dnes si čínští katolíci musejí vybrat, jestli se přidají ke státní církvi, anebo zda budou praktikovat v podzemní církvi.
V současné době v Číně působí zhruba 100 biskupů. Některé z nich dosadil Peking, jiné jmenoval Vatikán, další neformálně schválili jak papež, tak čínská vláda. Papež bude mít podle připravované dohody právo o jmenování čínských biskupů rozhodovat. Pekingu zase dohoda s Vatikánem umožní větší kontrolu nad podzemní církví.
Jedni vidí v nové dohodě vyřešení dlouhodobého diplomatického problému a možné sklidnění napětí mezí církví a státem, druzí ji vnímají jako ústup Číně (například hongkongský kardinál Joseph Zen), který bude mít špatný dopad hlavně na věřící z podzemní církve.
K situaci přinášíme komentář církevního historika Massima Faggioliho zveřejněný na serveru GlobalTimes.cn:
Jednání mezi Vatikánem a vládou Čínské lidové republiky představují nejdůležitější součást diplomatického úsilí Svatého stolce za poslední desetiletí a není žádným překvapením, že se na západní polokouli setkávají se značným nesouhlasem.
Abychom těmto jednáním porozuměli, musíme vzít v potaz dva aspekty. První z nich je historicko-teologický. Existuje dlouhá historie vztahů mezi papežstvím a politickými autoritami, jejíž počátky se datují nazpět nejméně do 4. století, do římské říše císaře Konstantina a později císaře Theodosia, kdy církev získala na společenském významu. Tehdy se zahájil dlouhý vývoj bilaterálních vztahů mezi církví jakožto společenstvím věřících a společenstvím politickým. V jádru tohoto dějinného procesu vždy stála péče římského biskupa (papeže) o bratry biskupy a místní církve, o dobré vztahy mezi církevní hierarchií a politickými autoritami a zvláště o pravomoc jmenovat biskupy.
Tyto záležitosti byly klíčové v tzv. boji o investituru během 11. a 12. století, v napětí vůči vznikajícím evropským národním státům na počátku moderní doby a v boji s nacionalismy v 19. a 20. století. Otázka jmenování biskupů hrála roli také ve vztazích mezi Vatikánem a sovětským Ruskem nebo východoevropskými zeměmi pod komunistickou nadvládou po skončení druhé světové války.
Ovšem paralely mezi jednáními s dnešní Čínou a historickou vatikánskou Ostpolitik, které se často naznačují, jsou zavádějící: správný historický kontext, do něhož je v zájmu správného chápání potřeba zasadit současné úsilí, představují celé dvoutisícileté dějiny církve a papežství. V rámci této dlouhé historie znamenalo jmenování biskupů vždy velmi komplexní problém: Tento proces v minulosti často znamenal a v mnoha případech dosud znamená nutnost spolupráce mezi papežstvím a sekulárními politickými autoritami (byť v různých formách a v dlouhodobé perspektivě proměnlivě).
K historickému kontextu je třeba připojit ještě teologický aspekt. V průběhu minulého století se římský katolicismus vyvinul v daleko globálnější církev: katolictví a papežství se po celém světě muselo vyrovnat s pestrou škálou sociálních a politických prostředí. To znamená, že církev neusiluje o stejný druh uspořádání pro všechny katolíky ve všech národech, ale snaží se zlepšovat vztahy mezi katolíky a politickými autoritami, aby zůstala otevřená cestě k péči o církevní jednotu.
Cíl jednání s politickými autoritami tedy není ideologický, ale pastorální ve smyslu napomáhání místním církvím, aby mohly prožívat svou víru v dané konkrétní realitě a bez umělého štěpení na frakce ve svém středu. Ti, kteří věří v reálnou možnost současného průlomu ve vztazích mezi Vatikánem a Čínou, vědí, že existuje také dlouhá historie čínského křesťanství, s nímž potřebuje být globální katolická církev v mnohem bezprostřednějším kontaktu. A právě toto je integrální součástí vize papeže Františka stran skutečně globální katolické církve ve službách celému lidstvu a světovému míru.
Pro současné mezinárodní působení Svatého stolce je typický přímý odkaz na logiku evangelia, nikoli na logiku světskou či politickou. To platí pro veškeré aktivity Svatého stolce ve všech zemích, ať už jde o povzbuzování katolíků, aby byli skutečnými katolíky, ochraňování společenství uvnitř církve, péči o ryzí tradici a církevní disciplínu, a současně respektování autenticity katolíků zakořeněných ve svých zemích a národech. Vatikán věří ve slušný konstruktivní dialog se světskými autoritami a touto cestou vyjadřuje vatikánská diplomacie požadavky globální katolické komunity, která se stará o čínské katolické společenství a jeho jednotu, a usiluje o dobro pro čínské občany.
Většina projevů odporu proti novému vztahu mezi Vatikánem a vládou Čínské lidové republiky vychází z nedostatku porozumění dvěma klíčovým aspektům – dlouhodobému historickému rámci mezinárodních aktivit Svatého stolce a pastorálnímu cíli těchto diplomatických aktivit. Právě celkový historický obraz a skutečné cíle mezinárodního působení Svatého stolce se v kritice vatikánského jednání s Čínou občas ztrácejí. Zneužívání katolicismu jako ideové výplně západních ideologií není ničím novým, ale stojí v příkrém rozporu s Františkovou vizí katolictví a znemožňuje rozumět současné důležité fázi vatikánsko čínských vztahů.
