Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Petr R. / Creative Commons
Dnes je Bílá sobota. Připomínáme si Ježíšovu smrt. Na Velký pátek byl podle biblického příběhu ukřižován, zemřel a byl uložen do hrobu. Vzkříšen byl až třetí den, tedy v Neděli Zmrtvýchvstání. Ale co sobota? Je to takový smutně prázdný den. Ježíš je mrtev a jeho tělo leží v hrobě. Ti, kdo čekali po jeho ukřižování triumfální sestup z kříže, kdo věřili, že je skutečně Mesiáš, musejí být teď plni zklamání a beznaděje – vždyť on opravdu zemřel, opustil tento svět. Je pryč. Game over. Dokonáno jest.
Bílé místo křesťanských dějin
Bílá sobota je opravdu zvláštní „bílé místo“. Je to bolavý den. Den bez Krista. Liturgicky má samozřejmě přednost Velký pátek a Velikonoční neděle, v katolické tradici se dokonce na Bílou sobotu nemají konat žádné církevní obřady ani mše. Ani v bibli se o sobotě nic nedozvíme, lakonicky ji přeskočí, a tak jediná zmínka v evangeliích o ní je formulace „když uplynula sobota“. Rychle pryč. Nemysleme na ten mizerný den. A to byla přitom sobota slavnostním dnem, a navíc předvečer židovského svátku Pesach.
Na Bílou sobotu jako by ještě doznívalo všechno to utrpení spojené s Ježíšovým příběhem. A do ticha jeho smrti palčivě křičí pocit samoty. Jsme sami, bez Krista. Je to spolu s Velkým pátkem nejsmutnější den křesťanských dějin. Možná teprve teď si uvědomujeme tu tragédii v její plnosti. Ale už je pozdě. Teď si vyžereme, co jsme si nadrobili. Jsme na řadě. Ježíš přeci taky trpěl, kvůli nám. I on zakusil, jaké to je, když se od něj všichni odvrátí. Zažil pocit totální samoty, naprosté opuštěnosti. Vzpomeňme na jeho výkřik, když visel na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27, 46) Ano, i Bůh se od něj v okamžiku jeho smrti vzdálil. Ježíš byl ve svém utrpení sám. Byl zrazen, mučen, potupen, vytrpěl mnoho psychické i fyzické bolesti, a jeho „bědy“, jak tento příběh o utrpení nazývá kulantně bible, vyvrcholily nesmírně krutým způsobem popravy – smrtí na kříži.
Mrtvý, nebo jen skrytý Bůh?
Mnohým z nás se jistě vybaví slavný citát Friedricha Nietzscheho: „Bůh je mrtev.“ Zde se zdá, že Kristus svůj boj se smrtí skutečně prohrál. Zemřel, a už není. Nietzsche svým výrokem chtěl vyjádřit to, že Ježíšovou smrtí, smrtí Boha, člověk ztratil pevnou půdu pod nohama. Ztratila se konstanta jeho života, zmizel pevný rám tohoto světa. Člověk, vydaný mu napospas, se nyní ocitl v jakémsi podivném vzduchoprázdnu, v jakési „Bílé sobotě dějin“. V podivném mezidobí.
Konstatování o smrti Boha by mohlo samozřejmě jen stěží znít jako radostná zvěst, Nietzscheova myšlenka ovšem nepřináší triumf nicoty, prázdnoty a marnosti, jak se o ní často tvrdí. Nietzsche totiž upozorňuje na to, že smrt není absolutní, smrt nemá nad Bohem navrch. Zemřel-li Bůh, znamená to, že Bůh sám nemůže být smrt, tedy nemůže být sám negací. Bůh je jejím protikladem. Ježíš sice zemřel, ale tato jeho smrt nebyla definitivní. Na kříži sice skonal Kristus-člověk, ale smrt má moc zahubit jen to tělesné, to pomíjivé. Bůh je věčný, proto smrt nemůže v souboji s ním nikdy zvítězit. A tak po temné noci smrti přijde ráno, kdy naleznou Marie jen prázdný hrob. Ježíš Kristus byl vzkříšen. Hroby jsou pro mrtvé, ale ne pro živého.
Jiný slavný filozof jménem Martin Buber, který pracuje s heideggerovskou a sartrovskou myšlenkou, nabízí poněkud odlišný pohled na věc. Podle něj Bůh opravdu nezemřel, ale pouze se odmlčel. „Bůh k nám dřív mluvil,“ píše Buber, „a nyní mlčí. Zdali tomu tedy nemáme rozumět tak, že Bůh není pouze ten, kdo se odkrývá, ale je i Bohem, který se skrývá.“ Ježíš Kristus je nejen ten, který přichází a promlouvá k nám, ale je to také ten, který se odmlčuje, je zastřený. Bůh je a zůstává tajemstvím. Nikdy ho nemůžeme poznat zcela, nemůžeme ho prohlédnout. Vždy nám ukáže jen cíp svého pláště. Tak zde vidíme myšlenku skrytého Boha, Boha kryptického. A na Bílou sobotu je Ježíš přece opravdu a doslova ukrytý - je uložen v hrobě, v kryptě. Ježíš nás neopustil, jen se nám načas schoval. Jak říká Buber, Ježíšova smrt je pouze bod obratu, nikoliv bod konečný.
Ano, můžeme s Nietzschem souhlasit – něco s Ježíšem opravdu zemřelo. Ježíšova smrt byla smrtí hříchu, smrtí lidské ubohosti, smrtí starého světa. Byla smrtí smrti, negací negace, jak říká Nietzsche. Kristovo vzkříšení by se dalo aforisticky vyjádřit jiným, možná ještě známějším Nietzscheovým citátem: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Ježíš ukázal svým triumfem nad smrtí skutečnou Boží sílu. Díky této jeho oběti jsme navíc „silnější“ i my – smrt už nemá absolutní moc ani nad námi.
Lidé, bděte!
Proč ale Ježíš vstal až třetí den? K čemu ten sobotní mezičlánek? Jaký význam má v tom všem Bílá sobota? Z velké části i to samozřejmě zůstane tajemstvím, nabízejí se ale některé způsoby, jak k této otázce přistupovat. Ježíšova smrt i vzkříšení byl nejen akt, který měl přímý vliv na naše životy, ale také akt symbolický. Proto je podtržen cifrou tři, která má v biblickém kontextu také velkou symboliku. Bílá sobota je ale zejména připomínkou toho, že u Pána Boha má vše svůj čas. Bible nás učí, že máme být trpěliví. I věci, které považujeme zprvu za ztracené či tragické, se mohou obrátit v radostný konec.
Jediný obřad, který se na Bílou sobotu odehrává, je tzv. vigilie, noční bdění při modlitbách. V katolických kostelích se tato liturgie udržela dodnes. Je to slavnostní symbolické očekávání Krista, jeho zmrtvýchvstání. Sám Ježíš tam v Getsemanské zahradě chtěl, aby s ním učedníci zůstali a bděli s ním. Výzva k bdělosti ovšem zaznívá v Bibli již mnohem dříve, v podobenství o družičkách, kde zazní slova: „Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.“ Nevíte dne ani hodiny. Nevíme, kdy se nám skrytý Bůh dá znovu ukázat.
A tak, procházíme-li zrovna nějakými těžkostmi, máme-li pocit, že jsme sami, nepropadejme panice. Buďme trpěliví. Pán Bůh nás neopustil, je tu stále s námi. Jen se nám možná na chvíli skryl za horizont. Až přijde pravý čas, znovu se nám ukáže. Buďme proto bdělí, abychom Pána nepřehlédli, až se opět objeví.
Autorka je studentka bohemistiky a redaktorka časopisu Český bratr.
