Seznamka
Kardinál Josef Beran
Autor: kardinaljosefberan.cz
Převoz ostatků kardinála Josefa Berana je příležitostí k připomenutí některých momentů z jeho života. Tentokrát se budu věnovat jeho akademické kariéře.
Složitý nástup na teologickou fakultu
Působení Josefa Berana na české Katolické teologické fakultě v Praze (od roku 1891 zde existovaly vedle sebe dvě fakulty, česká a německá) provázely od samého začátku problémy. Marie Luňáčková ve vzpomínkové knize s názvem „Velká mše“ uvádí, že bylo Beranovi nabízeno místo na fakultě „již dávno předtím“ (tj. před rokem 1929), měl přednášet katechetiku a metodiku náboženství. Slibovaná podpora nakonec nevyšla a podle Luňáčkové měl Beran „příležitost zakusit zklamání a přesvědčit se o vratkosti lidských slibů“. Zmiňuje „jistého profesora na státním ženském učitelském ústavě“, který se o místo ucházel a žádal Berana, aby o místo neusiloval. Jedná se zřejmě o nepřesnost, neboť výuka katechetiky a pedagogiky na fakultě byla až do roku 1945 zajištěna prostřednictvím suplenta, který byl zaměstnán na státním učitelském ústavu (mužském) v Panské ulici, kde zároveň probíhala praktická cvičení bohoslovců. Po smrti Antonína Hory (1859–1928) se vyučujícím katechetiky a pedagogiky na fakultě stal Josef Hronek (1890–1954), který na státním učitelském ústavu působil již od roku 1919 jako suplující profesor, od roku 1926 jako definitivní profesor. Jeho nástupnictví po Horovi bylo tedy celkem logické, i když si můžeme klást otázky ohledně jeho erudice (např. habilitoval se až v roce 1946) i pevnosti charakteru (působil i na režimem reformované fakultě po roce 1950).
Na Katolické teologické fakultě v Praze začal Josef Beran působit na jaře roku 1929 jako asistent a suplent „pastýřského bohosloví“. Nahradil Josefa Čiháka (1880–1960), který byl půl roku po jmenování mimořádným profesorem pastorální teologie jmenován kanovníkem metropolitní kapituly (v červenci 1928). Podle archivních pramenů se to neobešlo bez problémů. Podle rozhodnutí profesorského sboru fakulty z ledna 1929 měl Josef Čihák i nadále suplovat výuku morální teologie a Josef Beran měl nastoupit jako suplent pastorální teologie, proto ho v březnu sbor navrhnul za asistenta a suplenta. Zatímco zemský úřad jeho jmenování asistentem s účinností od 1. března 1929 rychle schválil, ministerstvo školství a národní osvěty žádost o jmenování Berana suplentem rozhodnutím z června 1929 zamítlo, neboť to byla učební povinnost Josefa Čiháka. Zatímco fakulta začátkem července ministerstvu oznámila, že Čihák se koncem září 1929 vzdá svého místa a znovu požádala o schválení suplenta Josefa Berana, Josef Čihák měl trochu jinou představu. Začátkem září 1929 požádal fakultu i ministerstvo o částečnou dovolenou s tím, že bude učit jen malou část výuky a suplentem bude Beran, koncem září výslovně odmítl rezignovat na své profesorské místo. Kvůli tomuto sporu se v října 1929 konala mimořádná porada profesorského sboru, který se shodl na požadavku, aby Josef Čihák odstoupil (s ohledem na neslučitelnost úřadu metropolitního kanovníka a profesora fakulty) a aby byl Josef Beran jmenován suplentem, protože už od jara vyučoval pastorální teologii. Josef Čihák se nakonec svého působení na fakultě zřekl a ministerstvo školství rozhodnutím z 13. listopadu 1929 schválilo ustavení Josefa Berana suplentem (s účinností od 1. února 1929).
Problémy s habilitací
Na první poradu profesorského sboru nového akademického roku, tj. začátkem října 1929, chtěl Josef Beran předložit svoji práci na jejímž základě by mohl požádat o získání „venia docendi pro obor pastýřského bohosloví“ (tj. o habilitaci). Přestože mu bylo slíbeno, že rukopis jeho práce nazvané „Psychologie, zejména moderní, a její použití ve zpovědnici“, odevzdaný v srpnu do tiskárny, bude vytištěn do 1. října, z technických důvodů k tomu nedošlo. Svoji žádost proto předložil až 5. prosince 1929, tentokrát již s vytištěnou knihou s názvem „Psychologie a zpovědnice. Příspěvek pro moderní pastoraci“. Z žádosti je zřejmé, že si byl Beran vědom nedostatečnosti této práce („Co by snad scházelo vzhledem k rozsahu díla…“), proto upozornil na přiložený seznam článků a oznámil brzké dokončení „velkého díla“ („na 250 tiskových stran“) o zakladateli kongregace školských sester de Notre Dame (jednalo se o Gabriela Schneidera /1812–1867/).
Psychologie a zpovědnice. Příspěvek pro moderní pastoraci
Autor: Archiv autora
A skutečně, oba posudky byly kritické. Již penzionovaný profesor pastorální teologie Gabriel Pecháček (1855–1931) v závěru posudku poukázal na velmi malý rozsah, tudíž nesnadná látka „nikoliv propracována, nýbrž namnoze jen načrtnuta býti mohla“. Profesor dogmatiky Václav Šanda (1873–1953) byl ve svém posudku ještě ostřejší, když o práci uvedl, že „je to pouhá příjemná a líbivá snůška všemožných věcí, které se zpovědí jakž takž, někdy hodně málo souvisejí“. Proto profesorskému sboru doporučil, aby „chvalně uznal pilné snažení a sečtělost autorovu“ a poradil mu předložení ještě nějaké další práce.
K další žádosti o habilitaci, kterou předložil 12. června 1931, proto jako druhou přiložil práci dílo „Mešní liturgie secundum rubricam ecclesiae pragensis ve století XV. A XVI. Příspěvek k vývoji liturgického práva partikulárního v Čechách“, pro kterou sbíral materiál např. v knihovně v Mohuči (během studijního pobytu v září a v říjnu 1930). V přiloženém seznamu přednášek pro bohoslovce jsou některá zajímavá témata, např. „Vymoženosti moderní techniky, pokud jich používá liturgie vzhledem k místům a předmětům sloužícím bohopoctě“ nebo „Zmatky zaviněné moderní mystikou v životě inteligence a v duších hlouběji nábožensky založených a důsledky toho pro zpovědnici“.
Posouzením práce byl pověřen profesor dogmatiky Vojtěch Šanda a profesor fundamentální teologie Alois Kudrnovský (1875–1955), původně Beranův učitel náboženství na plzeňském gymnáziu, pod jehož vlivem se rozhodl pro kněžství a studium v Římě. Podle posudku Kudrnovského z 1. října 1931 spis „poskytuje plnou záruku, že autor jakožto budoucí docent při své píli, při svém vzdělání a nadání bude moci mnoho přispět se stanoviska liturgického k rozšíření názorů na život náboženský v Čechách v různých dobách, doplniti a opraviti mnohé zkreslené představy o české liturgii a všeobecně kulturní historii“. Zmínkou o zkreslených představách měl na mysli práce Zdeňka Nejedlého a Zikmunda Wintera, se kterými Beran na mnoha místech ve své práci polemizoval.
S druhým posudkem však nastal problém s ohledem na aktuální církevní dění. Rezignace pražského arcibiskupa Františka Kordače (1852–1934) vyvolala velké diskuse a kritiku, která byla namířena vůči papežskému nunciovi Pietru Ciriacimu (1885–1966). Jedním z kritiků nunciova tlaku na arcibiskupa byl profesor Vojtěch Šanda. Za svá veřejná vystoupení byl v říjnu 1931 potrestán suspendováním z výkonu kněžských funkcí a byla mu odňata kanonické mise, bez které nemohl nadále působit na teologické fakultě. Po složitých a dlouhých jednáních se nakonec došlo ke kompromisu, že Šandovi byla umožněna habilitace na filozofické fakultě, kde bezplatně vyučoval, zatímco na teologické fakultě měl trvalou placenou dovolenou. Pro Beranovu habilitaci to znamenalo zdržení, protože druhý posudek byl k dispozici až 10. března 1932 a napsal ho profesor církevních dějin a křesťanské archeologie Josef Cibulka (1886–1968). Přes drobné výhrady také on doporučil Beranovu habilitaci: „Některé údaje hagiografické neodpovídají dnešním poznatkům, než to není na závadu, aby spis byl jako dobrý a vyhovující učiněn podkladem habilitačního řízení.“
Beranovu habilitaci schválil profesorský sbor na svém zasedání dne 11. března 1932, ministerstvo školství a národní osvěty jeho rozhodnutí potvrdilo 20. dubna 1932.
Mimořádným a řádným profesorem
Spis, jehož dokončení Beran oznamoval již koncem roku 1929 a který nakonec vyšel v roce 1931 s názvem „Gabriel Schneider. Zakladatel Kongregace chudých Školských sester de Notre Dame v Čechách“, přiložil ke své žádosti o návrh na jmenování mimořádným profesorem v květnu 1933. Zdůraznil, že jde o první zpracování Schneiderova životopisu, zpracované na základě „jeho zachovalé korespondence a archivních dokladů“. Kromě toho přiložil zvláštní otisk z Časopisu katolického duchovenstva se svou studií „Karel IV. a blahořečení Anežky Přemyslovny“ a seznam dalších svých článků. S ohledem na praktickou povahu pastorální teologie Beran žádal, aby profesorský sbor přihlédnul k jeho praktické pastorační činnosti, „jak na kazatelně, tak ve zpovědnici a ve spolkovém životě v duchovní správě“. Mimořádným profesorem pastorální teologie byl jmenován rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 31. července 1934 s účinností od 1. října 1934.
Osobní výkaz kardinála Berana
Autor: Archiv autora
Když o pět let později, dne 31. srpna 1939, předkládal žádost o jmenování řádným profesorem, neměl k dispozici žádnou práci, aby mohl „být podán plný důkaz teoretické práce podepsaného v pastýřském bohosloví“. Předložil pouze „část /asi jednu čtvrtinu/ práce, kterou chystal jako doklad vědecké teoretické práce v oboru“ s názvem „Kněz posvěcován kněžskou osobností“. Vysvětlil, že „při nejlepší vůli mu nebylo možno soustavně více vypracovati, třebaže plán celé práce je již do podrobností promyšlený“. Věnoval se totiž především praktické práci v pastoraci: „vede celou duchovní správu velikého kostela seminárního a je zván k příležitostným kázáním v Praze i mimo Prahu, jakož i k přednáškám při kursech liturgických i pastoračních pořádaných pro kněze nebo bohoslovce v Čechách i na Moravě“. Předpokládám, že v roce 1941 vydaný drobný spis „Kněžský celibát“ byl sepsán v kontextu jeho plánované práce o kněžství. Všechen ostatní materiál byl pravděpodobně zničen při zatčení v době okupace.
Profesorský sbor teologické fakulty ještě stihnul na poradě dne 5. září 1939 vyslechnout doporučení hlavního referenta komise pro navržení profesora pastorální teologie, kterým byl profesor morální teologie Karel Kadlec (1886–1961). Kadlec v podstatě zopakoval argumenty z Beranovy žádosti a návrh na jeho jmenování řádným profesorem doporučil, což bylo jednomyslně schváleno profesorským sborem. Byla odeslána žádost ministerstvu školství, ale s ohledem na uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 již nemohla být zrealizována. Jako ostatní vyučující byl dán od 1. srpna 1940 na dovolenou. V červnu 1942 byl zatčen gestapem a až do konce války vězněn (na Pankráci, v Terezíně a v koncentračním táboře v Dachau).
Bezprostředně po skončení II. světové války, v červnu 1945, požádala fakulta znovu ministerstvo o jmenování Josefa Berana řádným profesorem, připomněla jeho věznění a dodala tehdy v podstatě povinnou doušku, že „proti jmenování není námitek po stránce národní“. Prezident republiky jmenoval Berana řádným profesorem pastorální teologie dne 29. dubna 1946 s účinností od 1. května 1939. Vypočtení platu, resp. odškodnění, trvalo ministerstvu téměř rok a informovalo o něm ve svém rozhodnutí z června 1947, tj. v době, kdy již bylo působení Josefa Berana na fakultě u konce. Byl totiž v listopadu 1946 jmenován pražským arcibiskupem. Ministerstvo školství a osvěty v květnu 1947 fakultu upozornilo s odkazem na ustanovení dekretu dvorské studijní komise z 9. března 1836, že jmenování profesora fakulty k nějakému obročí předpokládá jeho rezignaci. Na žádost fakulty ji Beran v srpnu 1947 předložil a tím se uzavřelo jeho působení na Katolické teologické fakultě.
Autor je členem římskokatolické církve a odborným asistentem na Ekumenickém institutu ETF UK. Vyučuje Dějiny křesťanství a Ekumenickou eklesiologii na bakalářském oboru Teologie křesťanských tradic.
Otázce, co znamená repatriace kardinála Josefa Berana pro českou církev i společnost, se věnuje také pořád Pro a proti vysílaný Českým rozhlasem Plus.
