Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Josh Applegate
Je to zkušenost, kterou zřejmě udělali nejen misionáři, ale hodně lidí, kteří chtěli druhým zprostředkovat svou víru. Určitý typ lidí nereaguje, je „neoslovitelný klasickými prostředky“. Nebo, jak říká Druhý vatikánský koncil, zdá se, že nepociťuje žádný náboženský neklid. To se netýká jen druhých, jsou lidé, kteří by rádi věřili, ale nejsou toho schopni. Dojdou nejdál jen k tomu, že by chtěli, že možná nějak rozumově dospěli k nějakému přesvědčení, ale chybí jim prožitek a zkušenost.
Není to nic nového, popisuje to už psycholog William James ve své slavné knize Druhy náboženské zkušenosti z roku 1902: „Některé osoby například nikdy a možná za žádných okolností nemohou dospět ke konverzi. Náboženské myšlenky se nemohou stát středem jejich duchovní energie. Mohou to být vynikající lidé, služebníci Boží praktickými způsoby, ale nejsou dětmi jeho království. Buď nejsou schopni si představit neviditelné, nebo - řečeno jazykem zbožnosti - jsou celoživotními poddanými ‚neplodnosti‘ a ‚vyprahlosti‘.
Taková neschopnost náboženské víry může mít v některých případech intelektuální původ. Jejich náboženské schopnosti mohou být kontrolovány jejich přirozenou tendencí expandovat, vírou ve svět, která je pasivním, pesimistickým a materialistickým přesvědčením, v rámci kterého tolik dobrých duší, jež by se v dřívějších dobách svobodně oddávaly svým náboženským sklonům, se dnes nacházejí jakoby zmrazené. Nebo je tu agnostické veto vůči víře jako něčemu slabému a ostudnému, pod kterým se tolik z nás dnes krčí a bojí se používat své instinkty. Mnoho osob takové zábrany nikdy nepřekoná. Do konce svých dnů odmítají uvěřit, jejich osobní energie se nikdy nedostane do svého náboženského centra a zůstane nečinná na dobu neurčitou.“
U jiných osob je problém hlubší. Existují lidé, kteří, pokud jde o náboženské záležitosti, prožívají jakousi anestezii. Nemají pro to dostatek citlivosti. James říká, že stejně jako „bezkrevný“ jedinec nemůže – vzdor vší dobré vůli – prožívat to, co je možné sangvinickým temperamentům, tak ani přirozenost, která je duchovně vyprahlá, sice může obdivovat a závidět víru těch druhých, ale nemůže spoluprožívat jejich entusiasmus (a vnitřní pokoj) těch, kteří jsou pro takový zážitek kvalifikováni.
To vše může být dočasné, jak ukazuje praxe. „Dokonce i v pozdějším věku může tvrdé srdce změknout a propadnout náboženským pocitům. Právě takové případy, víc než jiné, ukazují, že náhlá konverze je zázrak. Proto bychom si neměli představovat, že se zabýváme nějakými neměnnými kategoriemi.“
Proč se tím zabývat? Protože je to otázka osobní, kterou si někteří lidé kladou sami o sobě (věřím vůbec, když to se mnou citově ani nehne?) Stejně tak může trápit různé zvěstovatele. Vymyslí několik typů katechismu, naladí harmonium, uspořádají vystoupení obrácených, kteří pronášejí svědectví, jak se pozvedli z bahna, odhalí Boží prsty ve Velkém třesku. A ono nic. V nejlepším případě vlažný potlesk, jinak nezájem.
Co s tím? Z teologického hlediska se dá o víře mluvit jako o daru a milosti. Někdy by bylo lepší slovo milost přeložit jako „přízeň“, protože se ji povedlo některým teologům zvěcnit, takže znají více druhů milosti, než je na pumpě typů benzinu. Pokud se víra bere nikoli jako přesvědčení o věcech neviditelných na základě argumentů (to není tak komplikované), ale také jako vztah, nedá se vlastně dělat skoro nic. Jenom být disponován.
Z psychologického hlediska je to podobné, jako když se někdo pokouší vybavit si nějaké jméno a pořád mu to nejde. Když se o to přestane pokoušet, pak se mu vybaví. Stejně tak se někdo může o konverzi pokoušet, ale dojde k ní, až když se vzdá své vůle a všech pokusů. Někdo by velmi chtěl věřit, ale prostě to není momentálně možné.
V mysli „kandidáta obrácení“ jsou dvě věci, všímá si autor už před celým stoletím. Jednak je to vědomí vlastní nedokonalosti, nepravosti, hříšnosti, kterému touží uniknout; a za druhé pozitivní ideál, ke kterému touží směřovat. Jak ale možná každý zakouší, vědomí vlastní nedostatečnosti působí silněji než představa nějakého ideálu.
„Sebeodevzdání bylo a vždy musí být považováno za životně důležitý obrat náboženského života, pokud je náboženský život duchovní a není věcí vnějších prací a rituálů a svátostí.“ Dá se říci, že celý vývoj křesťanství směřuje ke stále většímu důrazu na tuto niternost. Od katolicismu k luteránství a kalvinismu až mimo křesťanství k nějakému transcendentálnímu idealismu a léčení ducha. Tam už není nutně potřebný nějaký doktrinální systém a dobře organizované instituce. (Ty ovšem mohou záhy vzniknout, jak víme.)
To neříkáme z hlediska toho, co je nějak dogmaticky správné, je to popis. Stejně tak to neznamená, že by staré formy neexistovaly dál.
Důležité ale je, co to všechno znamená pro konkrétního člověka, ať už uvažuje o sobě nebo o druhých. Je to výzva ke klidu a trpělivosti. Také k poznání, že se po nás nechce víc, než je možné. Člověk si nemůže vynutit dar, stejně jako si nemůže vynutit počasí. Má být schopen dar poznat a přijmout, má se spokojit s menším (nebo jiným), než čekal. Měl by se možná také připravit na to, že dar nepřijde, a žít bez něj, protože to, že zásilka nedorazila, není jeho věc.
„Co na tom záleží, všechno je milost“, jak řekl před smrtí Bernanosův venkovský farář.
Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
