Zelený čtvrtek

Peter Koenig: Jidášův polibek
Autor: Peter Koenig

Zelený čtvrtek, první den velikonočního tridua, je vstupem do samého srdce Velikonoc. Není branou, to je asi spíš Květná neděle, s průvodem a ratolestmi, s voláním lidí na ulicích. Podle mě je Zelený čtvrtek oproti tomu brankou, prahem, který se překračuje na znamení kroku, který už nelze vrátit. Proto mě pro úvahu o tomto dni zaujala jedna nenápadná zmínka v evangeliu, stojící na samém závěru líčení tohoto dne, dne, který předcházel Pánovu utrpení, ukřižování a smrti.

Najdeme ji jen v evangeliu podle Jana, a to za začátku 18. kapitoly: „Po těch slovech odešel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron.“ Na první pohled jde o obyčejnou geografickou informaci, zkrátka z Jeruzaléma odešel na Olivovou horu a při té příležitosti překročil potok, který tam teče. Dalo by se nicméně říct, že Cedron je takovým Ježíšovým Rubikonem, slavnou italskou řekou, jejíž překročení bylo ve starověku nezvratným činem vedoucím k osudovému střetu. V důsledku překročení Rubikonu se Caesar stal pár desítek let před Kristem svrchovaným vládcem římské říše. Dá se s trochou nadsázky říct, že překročením Cedronu se Ježíš stal Pánem světa. Je sice pravda, že ještě v Getsemanské zahradě prosí o to, aby od něj byl odňat kalich hořkosti, a i před Pilátem má stále teoreticky možnost se osvobodit. Ve všech těchto situacích je už ale jaksi v proudu událostí, které jednoznačně směřují ke kříži a následnému vzkříšení. Pomyslnou brankou k tomu všemu je ale právě mostek před potok. Vídáme to na některých pozdně středověkých obrazech – je zjevné, že romantický rozměr scény jitřil představivost lidí – noc, dramaticky osvětlená několika pochodněmi, voda a cesta na Olivetskou horu, skupinka apoštolů tušících, že jde do tuhého, a dav s biřici a Jidášem v čele, který se už sbírá někde na okraji scény nebo možná ještě spíše za ní. Právě tady snad bylo ještě možné tomu všemu uniknout, právě pro banalitu daného okamžiku. Nepřekročit Cedron, nezvolit tu úzkou stezku do vrchu Olivetské hory, ale pod pláštíkem noci uprchnout do bezpečí, ztratit se v davu, vrátit se do bezpečí periferní Galileje. Nevíme nic o pokušení, které se třeba tehdy v Ježíši odehrávalo, o stavech jeho nitra. Není ale pochyb o tom, že velký teolog Jan neuvedl tento detail samoúčelně. Staví nám tím možná Ježíšův přechod před vodu do hlubší biblické tradice.

Samozřejmě se nám hned vybaví osobnost Mojžíše. Jeho cesta za svobodou a zaslíbenou zemí přece vedla skrze rozestoupené vody Rákosového moře. Jeho přechod je triumfem, důkazem, že při něm a při celém Izraeli stojí Hospodin. Voda navíc zahubí faraonovy koně i jezdce, vyvolený lid tedy jakoby očistí od všech nepřátel. Paralela ke Kristu je tedy paradoxní, ale jen na první pohled. Ježíšův přechod před potok je i pro nás začátkem spásy, je začátkem poslední cesty, která končí prázdným hrobem. Možná, že nám chce Jan tímto nenápadným detailem říct, že právě tady se v jistém smyslu rozhodlo. Ve tmě a mumraji apoštolů, stále ještě zmatených ze slov poslední večeře a z útěku Jidáše, v nervozitě a sporech o to, co bude následovat, mimo velká gesta a dramatická zvolání činí Pán krok do proudu potoka, překračuje balvany brodu, anebo možná přechází jednoduchou lávku, a jeho srdce sevře ledová ruka. Jan, na rozdíl od ostatních apoštolů, nepíše o agónii v Getsemanské zahradě – možná proto, že vnímá, že začíná právě už při tomto přechodu Cedronu. Ježíšovu duši obestře smrtelná úzkost uprostřed pomyslných vod – jako by se vracel proti směru Mojžíše, aby na kříži uprostřed otrockého Egypta nabídl spásu konečně úplně všem.

Ale Mojžíš překračující Rákosové moře není jediným obrazem, který nám Bible nabízí v souvislosti s přechodem cedronského potoka. Osobně mě mnohem více zajímá paralela s Jákobem z 32. kapitoly Genesis. Jákob se v ní vrací z vyhnanství domů. Za ty dlouhé roky zmoudřel, dá se říct, že jeho osobnost vyzrála. Je bohatý, úspěšný, požehnaný velkou rodinou. A nyní stojí před brodem Jaboku a ví, že když jej překročí, vydává se na milost a nemilost svém bratru Ezauovi, k němuž se, jak víme, nezachoval v minulosti zrovna příkladně. Zároveň ale touží po návratu, chápe, že je to krok, který musí podstoupit. Je spojen s vrcholným projevem jeho přiznání minulých vin a s touhou po usmíření s bratrem. Scéna svou atmosférou nápadně připomíná evangelijní líčení: „Ještě téže noci vstal, vzal obě ženy, obě služky, svých jedenáct dětí a přešel brod Jaboku. Vzal je, převedl přes bystřinu a přepravil přes ni též všechno, co měl. A Jakub zůstal sám.“ I Ježíš převádí své nejbližší, své učedníky přes potok (a bylo jich tehdy také už jen jedenáct jako Jákobových dětí), i on za ně cítí zodpovědnost a strach (vždyť ví, že se brzy rozprchnou jako ovce bez pastýře). A jako Ježíš podle líčení synoptiků následně podstupuju smrtelnou úzkost spojenou s krvavým potem, Jákob v této noční době pochyb a odhodlání zápasí s Bohem. Oba zápasy zjevně souvisí s klíčovým rozhodnutím, které symbolizuje přechod potoka. Jak jsme si řekli, evangelista Jan agónii explicitně nezmiňuje, ale mám zato, že je tam plně přítomná právě v oné mnohovrstevnatosti obrazu překročení vodního toku.

Voda, jeden z hlavních živlů, symbol par excelence. Na kolika místech Starého i Nového zákona se s ní setkáváme! Myslím teď ale hlavně na její místo při líčení nějakého nového začátku, klíčového rozhodnutí, které určí další běh věcí. Jistě v tom můžeme vidět obraz křtu. Průchod vodou je svrchovaným očistným procesem, na druhém břehu stojí katechumen jako nové stvoření, jako Boží dítě. Já bych ale chtěl přece jen zůstat u Zeleného čtvrtku. Jan, jehož evangelium nepřestává překvapovat v tom, jak se odlišuje od zbylých tří, ovšem aby je doplnil a prohloubil, nepopisuje – jak známo – ustavení eucharistie. Klíčovým rituálem, který místo toho v souvislosti s poslední večeří Pána s učedníky uvádí, je mytí nohou popsané ve 13. kapitole. Opět se zde setkáváme s Ježíšem v souvislosti s vodou! Jan píše: „Potom nalévá vodu do mísy a začal umývat učedníků nohy a osušovat je plátnem, kterým byl přepásán.“ Tento čin, který se stane součástí obřadů Zeleného čtvrtka, má podle mého soudu dva důležité momenty. Z reakcí apoštolů, tedy jmenovitě Petra, je zřejmé, že šlo o skutečně extrémní krok. Ačkoli s Ježíšem pobývali už několik let a jistě zažili, že se k nim nechoval pánovitě, znali jeho skromnost a solidaritu, toto gesto pokory a služby bylo i na ně moc. Evidentně si je „šetřil“ na závěr jako výsostnou ukázku toho, co si mají odnést do svých životů jako to hlavní. Jako je v líčení synoptiků ustavena Ježíšova přítomnost ve svátosti eucharistie, zde je Janem ustavena jeho přítomnost skrze službu a pokoru. Toto krajní vydání se učedníkům v ponížení je vlastně podobným Rubikonem či Cedronem, jak jsme o nich mluvili výše. „Nazýváte mě Mistrem a Pánem a říkáte to dobře, neboť jím jsem. Jestliže jsem vám tedy já, Pán a Mistr, umyl nohy, musíte i vy jeden druhému umývat nohy“. Symbol vody, do níž Pán starostlivě noří své ruce a špinavé nohy učedníků, se spojuje s vodou Cedronu, přes kterou je převádí k posledním společným chvílím, aby jim dokázal svou lásku. V obou případech jde o finální gesta, o nezvratné kroky. Jako by mu poté, co jim umyl nohy, už opravdu nezbývalo nic jiného než za ně, a nás všechny, zemřít na kříži. 

Celá tato meditace nemá vést k odhalení nějakých nových faktů, ale ráda by vybídla k prohloubenému bytí s Ježíšem. Celá naše kultura stojí na evangeliích jako jednom z pilířů. My křesťané známe velikonoční líčení možná až moc dobře, takže hrozí, že nás už nepřekvapuje, že už je vlastně nevnímáme v jeho naléhavosti a převratnosti. Přitom do něj potřebujeme pronikat stále znovu. Třeba nám v tom pomůže to, když budeme hledat Ježíšův pohled mimo notoricky známá místa. Pro mě osobně je to například právě přechod potoka Cedron.