Apokalyptický buď-a-nebo-katolicismus

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Diana Vargas

Nečekal jsem, že má úvaha nad knihou Cesta na západ Štěpána Smolena vyvolá tolik reakcí, které mi soukromě i polosoukromě stále docházejí. Pravděpodobně se vskutku dotkla nějakého obecnějšího problému. Ostatně proto jsem ji také napsal. Vedle mnoha kladných reakcí přišlo i několik negativních. Nejrozsáhlejší z nich je text Štěpána Sirovátky zveřejněný na Christnetu. Cením si toho, že napsal tak dlouhou recenzi na mou „recenzi“. Dovolil bych si tedy reagovat na několik „nedorozumění“ a pojmenovat sporné body. Třeba se rozvine ještě další širší debata o jednotlivých obecných problémech, a proto bych v závěru načrtl jedno vyhrocení do další intelektuální „pranice“. 

Štěpán Sirovátka mi vytýká neznalost „elementární literárněteoretické metodologie“. Naznačuje, že nelze poodhalovat na základě „beletrie“ nějaký „světonázor“ autora a že se „nechávám až příliš zavádět neliterárními zdroji“. Sirovátkova recenze je vlastně obhajobou Štěpána Smolena a jeho knihy. Vytýká mi, že nepíšu jen o knize, ale z jiných pozic činí de facto to samé. Není to tedy jen „pár poznámek a doplnění“, jak tvrdí v úvodním odstavci. K mé úvaze velmi kritický text Sirovátky nicméně paradoxně podle mého názoru dobře potvrzuje a dokresluje základní směr tezí, které v úvaze Cesta na Západ? předkládám. Pojďme na to. 

Obraz a kontext

Výtce, že u mého textu nejde o formální, literární rozbor, který se soustřeďuje na jednotlivé postavy a jejich různou psychologii, se vůbec nebráním. Ano, takovou recenzi přenechávám povolanějším. Přiznaně přece píšu, že si tohoto jsem vědom a že mi v mé úvaze jde především o pokus vydestilovat obraz církve, světa a kněze, který Smolenova kniha předkládá. A navíc ukazuji, že tento obraz je koherentní s tím, co Štěpán Smolen říká jinde, a také s tím, co publikuje a doporučuje k četbě skrze nakladatelství Hesperion, kde jeho kniha vyšla. Toto nakladatelství má už svůj jasný profil. Snažím se tedy brát vážně to, co Štěpán Smolen v různých podobách předkládá českému čtenáři. Jeho Cestě na Západ rozumím jako angažované literatuře, která chce něco změnit. (Kniha také nevyšla v literárním nakladatelství, ale v řadě knih s náboženskými eseji a rozhovory určitého typu.) A také dospívám k názoru, že u Cesty na Západ jde z mého pohledu spíš o světonázorový manifest v beletristické formě než o jiskřivou mnohovrstevnatou literaturu. Myslím si, že právě dnes je nanejvýš důležité vidět věci především v jejich kontextech. Domnívám se, že právě mimoliterární kontext je klíčový i pro práci komparatisty, jako je Sirovátka. 

Dreher, Kwasnievski, Smolen

A na rovinu přiznávám, že když jsem přečetl Benediktovu cestu od Roda Drehera, jehož je Smolen importérem, uvozovatelem a propagátorem, začala u mě blikat další červená signální světélka. „My nebojujeme v ničem menším, než je kulturní válka o to, co C. S Lewis nazval ’zničením člověka’“ (s. 92), „Pro nás největší nebezpečí spočívá v liberálním sekulárním řádu samotném“ (s. 204), „Obraz církve jako archy plující po rozbouřených vodách zkázy (…) musíme znovu pevně uchopit“ (s. 205) a tak dále a tak podobně. Pravověrní tradiční křesťané sem, progresisté šup tam ven. (My víme, kdo to je a kdo ne!) Stejně tak u Smolenových výroků typu „kolaborace s moderním sekulárním světem“ či když se Němcům podsouvá „nechuť k vlastní národní, kulturní i náboženské identitě“, touha po „anihilaci v multikulturním kotli“ nebo při úvahách, že „proměnili vlastní zemi v obrovský Selbstvenichtungslager a s pedantskou precizností pracují na svém zničení“ a že jejich „nová ideologie (…) je vnucována světu v rámci laskavého Drang nach Osten“, mi naskakuje (byť bych to četl jako hloupou nemístnou nadsázku) husí kůže. Jakýsi památkářský liturgický estetismus, který předkládá další z řady knih Hesperionu Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve od Petera Kwasniewského (přeložil Štěpán Smolen), by si zasloužil jako učebnicový příklad také samostatné pojednání. V nakladatelské anotaci se mimo jiné uvádí, že kniha „ostře, trefně a přitom bez zapšklosti líčí liturgickou krizi, která katolictví postihla, i cestu ven prostřednictvím návratu k odhozeným pokladům“. Autor pak v textu tvrdí např., že: „Přijetí novus ordo a faktické potlačení gregoriánské liturgie bylo krokem pošetilým.“ (s. 45) a také třeba, že „Obnova tradičních západních liturgií v širokém slova smyslu je podmínkou pro samo přežití katolictví“. (s. 50) 

Tady jsou zkrátka podle mého názoru do českého církevního prostředí zatahovány ideologické kontroverze, o kterých jsem si naivně myslel, že se nás snad nikdy nebudou týkat nebo že už dávno, dávno minuly. Natož, aby je předkládal tak inteligentní autor, jako je Štěpán Smolen. Ošidnost, kterou spatřuji ve všech zmiňovaných knihách (Dreher, Kwasnievski, Smolen), spočívá mimochodem také v tom, že tu vedle sebe najdete jakoby vyvážené názory, jaké uvádí např. Sirovátka, když cituje ze Smolenovy předmluvy k Dreherovi, hned vedle extrémních stanovisek (jak ukazuji v úvaze Cesta na Západ? a i v tomto textu), které celky knih vyhrocují jednoznačným směrem. 

Nepřiznaná autofikce

Sirovátka sám ve své recenzi přímo potvrzuje, že má s knihou Cesta na Západ „metodologicky“ minimálně jeden stejný problém jako já. Nejdříve ji totiž obhajuje jako román (jako je podle něho např. Tolstého Vojna a mír), aby k ní pak o tři odstavce dál přistupoval bez mrknutí oka jako k „deníkovému záznamu z cest“, který popisuje události pravdivě, jak se staly. A přesně z této pozice ji také v dalších odstavcích obhajoval. („Autor nemůže za to, že nepotkal jiné [lidi], než potkal“. Slova o „katolickém džihádu“ vyslovila Anežka, a ne Smolen.) Najednou Smolenova kniha už není „složitý kódový systém“. Sirovátka tedy příkladně zachycuje past, kterou podle mě, jak v úvaze uvádím, kniha otevírá – je to burcující literatura, nebo přesný záznam skutečnosti, kterou autor zažil a dosvědčuje? Problém Smolenovy knihy spočívá mimo jiné literárně v tom, že to právě není explicitně přiznaná autofikce – dnes tak oblíbený literární druh – , ačkoli se k němu svou celou stavbou a formou nejvíce blíží. 

Thomas Frings: Aus, Amen, Ende?: So kann ich nicht mehr Pfarrer sein
Autor: Herder

U knihy Cesta na Západ zkrátka nevíme, jestli ji brát jako reportáž, nebo beletrii, nevíme, jestli autor a poutník je ta samá osoba. Kniha v tomto ohledu mate a nedává nám jasný klíč. Nespatřuji v tom ani tak nějakou uměleckou strategii, ale možná spíš alibismus, jak se vyhnout jakémukoli kritickému soudu. I to, že vše nejvyostřenější – a také důležité – říká Anežka a poutník ve svých otázkách stojí jakoby na straně přijímajícího čtenáře, je z jistého pohledu i poměrně zbabělý manipulativní postup, kdy si nad tím autor může vždy mýt ruce – může říkat, že to není on, ale umělecká projekce „literárního vícehlasí“. (U promluvy na kněžském dnu už tohle tvrdit nejde.) Proto píšu o obraze světa či církve, který tato angažovaná kniha předkládá. A tu knihu napsal jeden autor: Štěpán Smolen. Příklad odjinud: Otázky čtenářů románů Martina Mosebacha či Michela Houellebecqa po názoru na svět, který leží v základech jejich knih, mi přijdou rovněž výsostně důležité.

A také na rovinu přiznávám, že jsem od začátku programově ani nechtěl „zabrušovat“ do psychologie „literárních“ postav, ani jsem nechtěl potencionálnímu čtenáři prozradit závěr celé knihy. Když to už ale Sirovátka naznačuje a píše, že pointou knihy je „ponoření se do špinavé vody světa a touha se v něm a pro něj angažovat“, uvedl bych, že to vidím a čtu přece jen trochu jinak. Tajemství Anežky a závěr podle mě totiž zapadají do předem daného schématu, podle kterého je kniha psána a který kritizuji. Kněz, který zneužívá Anežčina bratra a přivodí jeho smrt, je oblíbený, úspěšný „liberální“ kněz. Není to například homofóbní tradicionalista, který je sám tajně „praktikujícím“ homosexuálem, jak nám to také odhalují případy posledních let. Smolen ani v závěru knihy „nezamíchá kartami“. Nechtěl jsem ani v náznaku psychologizovat a dál vykládat či problematizovat závěr knihy, který lze číst také tak, že hlavní hrdina přijímá Anežčino vyslání do semináře a na bojiště světa, aby se jaksi on stal tím pravým ryzím knězem a snad tedy i nahradil toho „padlého“ a světem zkaženého. Je tohle realita, anebo beletristická nadsázka? 

Islamističtí atentátníci a islám

Také bych rád doporučil Štěpánu Sirovátkovi, který mi vyčítá metodologickou nezpůsobilost recenzenta a absenci citační etiky, aby jen jednoduše četl a citoval přesně to, co jsem napsal. Nedomýšlím, že by „Smolen mohl být vědomý putinovec“, ale píšu, že jeho pohled na svět se bohužel „leckdy až příliš (a stále věřím, že nevědomky!) přibližuje obrazu světa, který vykreslují populisté antievropského proputinovského střihu“. Sirovátka nečte a cudně zamlčuje například také na jiném místě: Problém by totiž nebyl v tom, kdyby Smolen říkal, že „islamističtí atentátníci“ (Sirovátka) vyznávají náboženství, které se „klaní krvavému bohu“. Problém spatřuji v dalším stupňování promluvy na kněžském dnu, které už Sirovátka neuvádí, kdy „kult krvavého boha“ Smolen vztahuje k islámu jako takovému. („Tváří v tvář dvojí hrůze světa, v němž žijeme, hrůze v podobě Evropy, která se zapomněla klanět, a hrůze islámu, který se sice klaní, ale démonickým silám…“) To již je minimálně v příkrém rozporu s deklarací Druhého vatikánského koncilu Nostra aetate a současnými snahami a cestami papeže Františka. A rozpor s celým základním postojem konstituce Gaudium et spes snad ani nemusím dál rozebírat. (V závorce ponechávám, že já nikde v textu o Štěpánovi Smolenovi nenaznačuji něco v tom smyslu, že by byl biblickým „bloudem“, jak to o mě naznačuje Sirovátka.) 

Neexistuje jedno Německo

Jen na okraj a divím se, že to musím vůbec zmiňovat: Nikde také nezpochybňuji kritický stav částí západní církve a společnosti. Velmi zajímavého Thomase Fringse, jeho knihu Vypnuto, amen, konec? Takhle už nemohu být farářem. (Aus, Amen, Ende? So kann ich nicht mehr Pfarrer sein. Herder 2017), kterou uvádí Sirovátka, také doporučuji ke studiu. Navíc už napsal i „pokračování“: Bůh nefunguje: Proto v něho věřím. (Gott funktioniert nicht: Deswegen glaube ich an ihn. Herder 2019). Připomínám také, že neexistuje jen jedno Německo, jak by si mnozí asi přáli, ale že situace je diametrálně odlišná v Porýní, v Bavorsku nebo v Durynsku. Východoněmecký kontext nejnověji burcujícím způsobem popisuje třeba bývalý kněz, současný známý a oblíbený politik Frank Richter v knize Patří Sasko ještě k Německu? Mé zkušenosti uvnitř jedné křehké demokracie (Gehört Sachsen noch zu Deutschland? Meine Erfahrungen in einer fragilen Demokratie. Ullstein 2019). A pokud by někdo ještě chtěl nahlédnout dál do bohaté německé církevní debaty (s kterou se ta naše vůbec nedá srovnávat), tak ať si na internetu najde přednášky a dokumenty z posledního zasedání Německé biskupské konference v Lingen. K tématu pohostinnosti, kde mi Sirovátka oponuje, bych jen doplnil, že pro optiku knihy je možná důležitá i tato její bystrá věta: „Setkal jsem se nejednou s chladem spravedlivých a s vřelostí kněžských vyvrhelů. Přál bych si, aby tomu bylo naopak“. A závěrečné poutníkovo konstatování: „Celá ta kultura je trochu jako kamna, která vyhasla, ale dosud hřejí.“ 

Koncil a obraz církve a světa

Podívejme se na další a možná hlavní paradox celé Sirovátkovy recenze recenze (a účelovost jeho argumentace). Nejdříve její autor naznačuje, že nelze v literatuře a jejím kontextu hledat obraz světa, který stojí v pozadí díla, aby tento mnou kritizovaný postoj ke světu, ekleziologii, kněžství, který ve Smolenově knize a dalších zmiňovaných textech nalézám, pak de facto obhajoval. 

Rád bych důrazně konstatoval, že je rozdíl mezi potřebným kritickým zkoumáním Druhého vatikánského koncilu včetně celého pokoncilního vývoje a jeho základním zpochybněním. To si samozřejmě může dělat sloupkař v New York Times, ale neznám žádného relevantního církevního autora, který kriticky rozebírá koncil a pokoncilní vývoj a dospívá k jeho celkové negaci, neznám žádného opata, biskupa, arcibiskupa nebo kardinála, natož papeže, který by se odvážil koncil vidět v takto negativním světle a stavět tak příkrou opozici světa a církve, jak to čtu ve výrocích Štěpána Smolena. „Druhý vatikánský koncil přinesl především zmatek“: Tento postoj přednesl a obhajoval Smolen na veřejném fóru, kde bylo mnoho svědků, ale nejde jen o jednu větu, já tento jeho pohled vidím i za jeho dalšími výroky, texty a literárními obrazy. A ani Sirovátka ho ostatně nezpochybňuje. V neposlední řadě to vidím i u autorů, které do českého prostředí Smolen uvádí. Přece nebude uvádět do Čech něco, s čím by nesouhlasil, co by nepovažoval za inspirativní. Jde tu o obraz světa (hrůza sekularismu západní liberální společnosti, proti které je třeba bojovat jako Havel a Benda proti komunistické totalitě), církve a kněze („Benediktova cesta“), styl liturgie („stará“ proti „nové“) či vztah k jiným náboženstvím (již zmiňovaný islám jako náboženství, které se „klaní démonickým silám“). Vše na pomyslné hranici k dokumentům a současným oficiálním postojům katolické církve. Někdy už i za touto hranicí. Rád se budu mýlit, ale tady se Smolen a také Sirovátka opravdu dotýkají „krajně konzervativního, s lefebvristy sympatizujícího světonázoru“. Kdyby za svatého Jana Pavla II. tuto sadu názorů a zpochybňování pronesl a obhajoval některý z biskupů, tak by si rovnou mohl balit kufry někam na kaplanské místo na jižní Kamčatce, centrální Sahaře či severním Grónsku. A bohoslovcům (jako Štěpán Sirovátka, který tvrdí, že koncil „nevyjasněnost a akceleraci vnitřního rozštěpení církve opravdu přinesl, resp. k nim otevřel cestu“) by rektor semináře ihned namazal pořádnou svačinu a koupil jízdenku do Econu. (Pozor: poslední věty v sobě obsahují i jistou literární nadsázku. Ale jen „jistou“!) Vždy mě udivuje, jak právě ti, co dostanou možnost svobodně sloužit např. tridentskou mši, tuto svobodu obratem často zneužívají a dál nesmiřitelně kritizují „nový“ ritus, pokoncilní vývoj a celý Druhý vatikánský koncil. 

Apokalyptický buď-a-nebo-katolicismus

Abych případnou diskusi posunul někam dál za hádání se o slovíčka a o to, co řekla a doporučila světu Anežka, co poutník a co sám Štěpán Smolen, tak bych rád předložil jedno „smolenovské“ vyhrocení: 

Objevil se nám tu v českém prostředí najednou jakýsi vnitrocírkevní spor, kulturní válka mezi dvěma pojetími katolicismu. Spor mezi z ciziny importovaným apokalyptickým buď-a-nebo-katolicismem (pozor: oxymóron!) a tradičním českým zvěřinovským nejen-ale-i-katolicismem. Jde tedy o spor o povahu a také styl katolicity. Tradiční český nejen-ale-i-katolicismus dobře ví o rozdílu mezi západním svobodným světem, kam snad už dnes patříme, a (komunistickou) totalitou a Božím královstvím. Není vůči Západu nekritický. Ale nevolá po „strategickém stažení se ze světa“, po internacionále krajních konzervativců a zákopové ekuméně apokalyptiků všech tvarů a barev, nehledá spásu v nesmiřitelném boji se současným západním světem (či přímo v autoritativních či poloautoritativních režimech). K současné nedokonalé demokracii a občanské společnosti nezná žádnou lepší alternativu, než aktivně pracovat na jejím permanentním zlepšování, a to i formou kritiky. A je si také vědom toho, že církev je organismus s mnoha údy o různých funkcích (Řím 12,4–11). Patří do ní jak trapisté, tak i salesiáni, jak manažeři z New Yorku nebo vatikánští úředníci, tak i polští zemědělci, afričtí pastevci nebo romské rodiny z Mladé Boleslavi. Do církve patří jak ti, kteří žijí naplno ve světě a pro svět, nebo ti, kteří se starají v závětří o potřebné, nemocné a světem zraněné, tak i ti, kteří mají na starost „jen“ udržování ohně v domácím krbu. 

Budu opravdu rád, když se ukáže, že je tento protiklad nově importovaného apokalyptického buď-a-nebo-katolicismu a tradičního českého zvěřinovského nejen-ale-i-katolicismu opravdu příliš „smolenovsky“ přitažený za vlasy. 

Druhé přikázání

Pro začátek bychom se ale možná mohli všichni shodnout na tom, že nějaká náprava, cesta ven z krizového stavu – o kterém nikdo nepochybuje, jen ho vykládá různě nebo se domnívá, že krize na světě vlastně byla v tu větší tu menší míře vždy – spočívá především ve spirituální obnově, cestě na hlubinu, k jádru evangelia. A ne hned v nějakých vnějších reformách a hádkách o struktury a (politické) názory na to či ono. A možná se shodneme i na tom, co mi nedávno říkala jedna moudrá řeholnice. Podle ní je jedním z nejčastějších současných hříchů porušování druhého přikázání: Nevezmeš jména Božího nadarmo. Nikdo to moc v této souvislosti nereflektuje. A to jak nalevo, tak napravo celého názorového spektra. Nejen porušování, ale vůbec minimální vědomí tohoto pokušení je i kořenem současné církevní krize. Kde kdo nám říká, co chce a nechce Bůh, a myslí přitom na sebe.