Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
„Máš-li se dobře, sotva objevíš pravého přítele, ale povede-li se ti zle, nepřítel se neutají.“ (Sírachovec 12:8 ) Připomínám si ta starobylá slova pokaždé, když vidím, jak se v okamžicích, když o něco jde, lámou charaktery. Je doba míru a relativního blahobytu, i když k idyle to má, přiznávám, daleko. Zdálo by se, že bratrství křesťanského typu – žít ve společné reverenci před Bohem a vnímat druhého jako Boží dítě – by mělo vzkvétat a ukázat všem minulým staletím, že není jenom heslem ze zaprášených slovníků, nýbrž znakem duchovně probuzeného a aktivního křesťana. Ukázat, že jsme srdce Kristova vykupitelského příběhu pochopili líp. Jenže ouvej, něco se ztratilo v překladu.
Nahraditelná a nenahraditelná společenství
Skoro všechna lidská společenství jsou nahraditelná, třebaže za cenu velké bolesti. Lze změnit školu, práci, univerzitu. Polámané a zrazené vztahy dají často vyrůst novým přátelstvím. Ti, kteří se kdysi milovali a rozešli se, už nikdy nebudou stejní, ale i je může ještě potkat láska, o níž neměli ani tušení. Lidé, kteří se vepsali do lidských dějin svým dílem, jež opravdu proměnilo zem a strukturu společnosti i našeho vnímání náboženských skutečností, nevymizí z lidské paměti jen tak, ale i pro ně, jednou, za tisíce let, přijde doba, kdy se jejich dílo přemění na jedno jediné slovo, jeden tón, jednu barvu, jeden znak. To, co však nikdy nevymizí a co je nenahraditelné, je církev. Opustíš-li ji, jinou nenajdeš. Jsi-li vyhnán, půjdeš kamkoli, kde ti jiní věřící téže církve otevřou dveře. Pokud ne, zemřeš od žalu.
Svobodné prostředí
Snažíte-li se o tzv. Public Theology čili o teologické myšlení a dialog uprostřed světa, v němž dnes důležitou roli hrají technické univerzity a společenství, do nichž byste to nikdy neřekli, vidíte, že svobodné shromáždění lidí různých profesí a povah vytváří, sice pro omezený prostor a čas, ale přesto, místo bezpečí, v němž se nikdo nemusí ničeho bát. Nejste biti za to, co a jak myslíte, co říkáte, jak vypadáte, ctíte-li přitom druhé, základní pravidla diskuse, vyhýbáte-li se lži a pomluvám a jste-li poučeně nasměrováni k pravdě, která vám ovšem vlastnicky nepatří. Tahle výsostná kvalita Ježíšova společenství, které okolo sebe před dvěma tisíci lety shromáždil, se do jeho církve, dáte mi asi za pravdu, vtiskla v proměnlivé síle. Domnívám se, že aby člověk mohl slyšet Boží slovo, stát po boku ostatních před Kristem přicházejícím na oltář, vyznávat Vyznání víry a podle své vlastní spirituality prožívat patrně nejsilnější, na celém světě každodenně se opakující mystický prožitek, musí se cítit v bezpečí. Tohle bezpečí, mám za to, dostává v poslední době na frak, a pro některé z vás tak pomalu mizí poslední možnost, kam se utéci ve chvíli, kdy se vám zdá, že ani Bůh neodpovídá.
Církev – příklad svobody pro druhé?
Existuje podle mého mínění mylný předpoklad, že církev je ta správná a jediná civitas, podle níž je možno upravit nebo nově zbudovat i leckterá sekulární společenství. Vidět je to například na školách nebo pomáhajících profesích, které slouží mimo náboženský rámec potřebným profesně i lidsky tak dobře, že nás to udivuje a přitahuje zároveň. Jak je známo z dějin katolictví, ortodoxie a protestantství, pokusy přetvořit civilní společenství úplně podle církevního modelu nevycházejí. Církev je jedna, rozrůzněná sice a ve vnitřním napětí, ale její deriváty jsou obvykle chudinké, slabé a neživotné. Hrát si na církev je stejně nebezpečné, jako hrát si na Boha. Stala se však věc, která patrně nemá v historii obdoby. Míra tak potřebného bezpečí uvnitř církve se dostala pod úroveň, které si všímají i lidi žijící mimo církev, kteří s ní profesně spolupracují anebo jen přicházejí do občasného styku. Nejde jen, nemylme se, o konkrétní hmatatelné společenství té které křesťanské obce či instituce (o farnost, školu, nemocnici či charitu), ale rovněž o forum, které z (nejen) evangelizačních pohnutek využívají křesťané různých denominací – o internet a zvláště sociální sítě, jež bychom mohli nazvat moderními laickými kazatelnami, v řadě případů i kazatelnami bratří a sester v duchovenském povolání. Sledujete-li hlavní proudy sociálních sítí, které mají křesťanský ráz anebo byly přímo založeny církvemi či jejími institucemi, nemůže vám ujít, kolik skutečných osob, podepsaných pod své statusy a zprávy, ztratilo soudnost a jimž se láska k bližnímu a kulturně orientované křesťanství staly naprosto cizími pojmy. Naše facebookové a instagramové statusy putují jako „usvědčující důkazy“ o herezi a „nelásce“ k církvi i mezi těmi, kteří se nechtějí „mravně ušpinit“, internetu se spíš vyhýbají a „dobro“ rozsévají jen v uzavřených komunitách stejně věřících. Už dávno vypukla válka, které jsme si bohužel nevšimli.
Křesťanské sociální sítě jako válka a zmar
Došlo k vyprázdnění obvyklé míry sounáležitosti a ohledu, který vám zkrátka nedovolí poslat člověka odlišného mínění do háje, rozuměj: do pekla, na šibenici, k psychiatrovi, do basy a však víte ještě kam. Konkrétní lidé, kteří jsou navíc zodpovědní za srozumitelnou, civilní komunikaci církevních událostí a zpráv, jež by neměly minout občany bez rozdílu víry, jednají jako utržení ze řetězu, zaštiťujíce se známostmi, fotografiemi se slavnými osobnostmi, akademickými tituly a prachsprostou mocí, která tu a tam někoho připraví o práci nebo o bydlení. Nesejde na tom, že „jejich profil nevyjadřuje stanovisko instituce ABC“. Jsou její součástí a dělají jí medvědí službu. Ničí ji a ničí tím i nás. Připomínat tu církevní dokumenty týkající se médií je – zbytečné. Na to, abys s druhými nejednal jako s pohůnky, nepotřebuješ texty vatikánských úřadů a komisí. K čemu ti je tapetovat od rána do večera svou facebookovou zeď citáty papeže Františka o lásce a porozumění, když se tě pak zeptá studentka medicíny, jak to tedy myslíš s tím sexuálním násilím na ženách, a ty jí dáš virtuální facku, že vezme druhou o zem? Jak je možné, že jsi na místě, kde jsi, a proč to děláš?
Sám často a s chutí využívám sociální sítě, zvláště Facebook, abych lidem, které mám rád a kteří žijí třebas na druhém konci světa anebo v Něžné Kráse nad Nežárkou, dal na vědomí, co jsem napsal, co udělal, co chystám, co by možná nemuseli minout a čím by se, zvlášť v okamžicích, kdy jim není zrovna dvakrát dobře, mohli potěšit a inspirovat. Až na pár výjimek jsem v internetových křížových výpravách nikdy nepřesvědčoval druhé o svém názoru a dělat to nemíním. Co myslím, píšu veřejně, podepsán, a je-li třeba se někoho zastat před do očí bijící nespravedlností, snažím se přispěchat na pomoc. Řadu svých textů a myšlenek diskutuji v církevním, kulturním a akademickém prostředí tváří v tvář s druhými. Na sociálních sítích, kde se scházejí čeští křesťané, jsem spíš pozorovatel vymezeného prostředí, v němž si kdekdo vytírá milosrdným Bohem a mou, svatou, apoštolskou církví hubu, aby chvíli nato zranil druhého člověka na kost a v těžkých tématech – náboženské svobody, partnerských vztahů, rodiny, sexuality, inkulturace, ekumenismu, mezináboženského dialogu či násilí páchaného na ženách, dětech a seniorech – mu naložil tolik, že se dotyčný rozhodne zmizet i z tohoto zdánlivě virtuálního světa. Právě ten mu paradoxně umožňoval najít přátele, lidi podobného osudu či profese, harmonii a kontakty, pomáhající mu ze sociální (ano, i rodinné i církevní) izolace. Překročili jsme Rubikon, neboť namísto přátelské a milosrdné komunikace s věřícími a hledajícími čteme litanie neuvěřitelné sprostoty, ponižování a povýšenosti, zaobalené do tak chatrné zbožnosti, která musí odrazovat i ty nejotrlejší. Vybral sis cestu, na níž netišíš zraněné, nýbrž na které bez mrknutí oka urazíš mámu od dětí, univerzitního profesora, chlapa, co zaparkoval autobus a přišel si přečíst novinky ze světa církve, a jdeš v poklidu sloužit bohoslužbu, aby ses pár vteřin po jejím skončení podíval do mobilu a zpourážel desítky dalších, kteří se tě jen ptají, proč jsi takový hulvát a co na to říká ten, který tě platí.
Bojovníci bez špetky milosrdenství
Internet je dnes místem, kde lidé přicházejí nejen k prvním zprávám o čemkoliv a nakonec i ke klíčovým textům z různých oborů, ale je také místem, kde se prvně setkají s námi, s křesťany. A setkání je to místy neveselé. Mizí iluze, mizí naděje, mizí radost. Jak ve skutečném prostoru církve, tak i tady instinktivně hledají reálný obraz života podle víry, života Kristových učednic a učedníků. Ztráta těchto hledajících, kteří nepřenesli přes srdce, jak nízce se tu mluví o člověku a o Bohu, je fatální. Slova o „mlýnském kameni“ (Marek 9:42) tu mají dvojnásobnou platnost a nejdou brát na lehkou váhu jen proto, že se jedná o elektronické virtuální prostředí. Těm, kteří takto svým jménem i jménem církve hovoří a jednají, jsou tyto skutečnosti dávno jedno. I ty nejnenávistnější příspěvky jsou ponechávány a lajkovány, a tudíž se objevují na předních místech, jejich pisatelé svoji pravou identitu nezastírají, a ti, kteří se o to snaží, jsou v malé české vsi dávno známí. Nebudu připomínat, kdo se za infantilně znějícími falešnými identitami s ukradenými fotografiemi skrývá. Není už to ani k smíchu, ani k pláči. Je to strašné.
Čas na změnu
Nedivme se, že v takto defektním prostředí, kdy se upřímnost a otevřené srdce obrátí proti člověku a kdy z bezpečí toho mnoho nezbylo, lidé pozbývají důvěru a někdy právem viní zaměstnavatele těchto agresivních výtečníků a ptají se, jak je možné, aby za komunikací věcí víry stáli lidé bez špetky svědomí, bez vzdělání, bez praxe a hlavně – bez lásky k bližnímu. Kdybych se s takovým jednáním na sociálních sítích setkal jako hledající, patrně bych se nikdy neodvážil překročit práh kostela. Že se takové chování děje tam i tam, je pouze výmluvným dokladem mizerné duchovní a kulturní hygieny. Začínáš si připadat jako v Asii a sovětských guberniích, kde o tom, co je pravda a důležité, rozhodujeme my – strana. Divíte se, milí přátelé, že nás lidé obcházejí obloukem a na stupnici společenské důvěry jsme skoro na konci, ne-li vůbec poslední? Od bodu, kdy se církev vzdá těchto smutných apoštolů facebookové beznaděje, k tomu, aby rozvíjela pozitivní a bezpečné prostředí, které bude inovativní a příkladem ostatním, je sice dlouhá cesta, ale bez prvního se nedá udělat ani první krok. Nedivím se těm, kteří mají rodiny, a zvlášť ženám, že volají po zkvalitnění prostoru křesťansky orientovaných a provozovaných stránek a sítí, protože zloba podbarvená hnusem začíná ohrožovat nejen dospělé, ale také dospívající a děti.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
