Seznamka
Biskup František Radkovský
Autor: Wikipedia.org / Herbert Slavík / Wikipedie Commons
Minulý rok v srpnu přesídlil do Karlových Varů Mons. František Radkovský, emeritní biskup plzeňský. Svoje 80. narozeniny (3.10.) prožil již v novém působišti. Letos oslaví 50. výročí kněžského a 30. výročí biskupského svěcení. Při té příležitosti vyšel v Karmelitánském nakladatelství knižní rozhovor "V Boží režii". Otec biskup v něm vypráví o svém životě, poznávání Boha, hledání duchovního povolání a o spiritualitě, z níž čerpal. Otázky kladl redaktor Katolického týdeníku Tomáš Kutil, který se velmi pečlivě připravil.
Úvodní slovo "Láska může vyniknout v rozdílnosti" napsal plzeňský diecézní biskup Mons. Tomáš Holub. Předeslal, že mezi ním a biskupem Radkovským existuje mnoho rozdílů. Každý z nich pochází z jiného kraje, mají odlišnou povahu a spiritualitu. Tato rozdílnost je navzájem obohacuje, dává jim možnost vidět věci z jiného zorného úhlu. Vyslovil přání, abychom takto všichni kráčeli společně co nejširším záběrem ke společnému cíli. Uvedená kapitola vyjadřuje ve zkratce, co by mělo být podstatou křesťanských bratrských vztahů.
První kapitola s názvem "Dva dědičné hříchy" vypráví o dětství a dospívání F. Radkovského v dělnickém městě Třešť na Jihlavsku, kde žili katolíci i komunisté. Na konci války tam došlo k dramatické situaci. Když vypuklo Pražské povstání, několik revolučních nadšenců se pokusilo uskutečnit totéž v Třešti. Přivolané oddíly SS postřílely během jednoho dne čtyřicet mužů, kteří s touto akcí neměli nic společného. Mezi zastřelenými mohli být i Radkovského otec a strýc, naštěstí už tenkrát zafungovala Boží režie. Jeho dědeček provozoval za války truhlářskou dílnu a rozšiřoval ji i po únorovém komunistickém převratu. Prezident Gottwald totiž přislíbil živnostníkům podporu. Když však dílnu v roce 1953 slavnostně dokončil, komunisté mu ji zabavili. F. Radkovský se nedostal na střední školu a to kvůli "dvěma dědičným hříchům" - pocházel z věřící rodiny a zároveň z rodiny živnostníka. Přijali ho až po absolvování jednoročního učebního oboru. Přiznává, že v dětství bral víru jako samozřejmost, první pochybnosti přišly s pubertou.
V kapitole "Švagr, nebo spolubratr?" líčí svou cestu ke kněžskému povolání, o kterém zpočátku neuvažoval. Umísťoval se dobře v matematických olympiádách, zajímaly ho matematika a statistika. Kvůli třídnímu původu neměl šanci dostat se na matfyz, ale dveře se mu nakonec otevřely. Navíc se to ukázalo jako součást Boží režie, protože ve vysokoškolském prostředí našel odpovědi na své pochybnosti ve víře a možnost poznat více Boha. Zakotvil v týnské farnosti, kde ho oslovila krása liturgie a úroveň promluv P. J. Reinsberga. První impuls přišel od přítele, který uvažoval o vstupu do semináře a jehož sestra se mu líbila. Přítel řekl, že by ho měl rád za švagra, ale ještě raději za spolubratra.
V kapitole "Bohoslovec objevuje Fokoláre" vypráví, jak se mu podařilo vstoupit do semináře. Umožnila to souhra několika příznivých okolností. Po nuceném odchodu kardinála J. Berana do exilu nastoupil do čela pražské arcidiecéze jako apoštolský administrátor biskup František Tomášek. V jeho době už bylo možné studovat teologii oficiálně. Přišlo Pražské jaro, vzniklo Dílo koncilové obnovy, zaváděly se liturgické reformy. Vše ukončila srpnová okupace 1968, které byl Radkovský jako bohoslovec bezprostředním svědkem. Normalizace naštěstí dorazila do semináře se zpožděním, takže ještě mohl dostudovat. Později by to už možná nešlo. Lze v tom opět spatřovat Boží režii.
V kapitole "Cesta na západ" vysvětluje, proč začal jako novokněz působit v západních Čechách, i když se narodil v brněnské diecézi. Vysvětluje, proč se rozhodli objednat k oslavě primice parník (na radu nedávno zesnulého kněze P. Mixy +27.10. 2019), proč druhou primici ve svém bydlišti Praha-Libeň spíše přetrpěl a plánovanou primici ve východních Čechách, rodišti příbuzných matky, musel zrušit, i když už bylo všechno připraveno. Čtenáři, kteří nezažili totalitu, se seznámí s komplikovaným procesem umísťování kněží do farností. Dnes o tom rozhoduje diecézní biskup. Tenkrát kněz musel mít v první řadě státní souhlas, jinak přes to vlak nejel. Poté probíhala složitá korespondence na různé adresy. V některých případech toto hledání trvalo dlouho. P. Radkovský a jeho ročník se umístili rychle, protože zatím neměli u režimu negativní záznam. Radkovský začal působit v Mariánských Lázních u známého premonstráta Heřmana Tyla, převora a později opata kláštera v Teplé, který prošel nacistickými i komunistickými koncentráky. Zatkli ho roku 1952 a odsoudili na 12 let. V knize stojí, že si pan opat všech 12 let odseděl, jedná se však o nepřesnost. Po 6 letech byl propuštěn, ale neměl státní souhlas, proto si musel najít civilní zaměstnání. Dalších 6 let pracoval jako skladník a v JZD, do duchovní správy se mohl vrátit až roku 1964.
Po dvouleté službě kaplana v Mariánských Lázních Radkovský nastoupil do Františkových Lázní. Hned na začátku musel vyřešit problém s hospodyní Maruškou, která se starala o předchozího, již zesnulého faráře. Po této nepříjemné záležitosti mu Boží režie přihrála spolubratra už v důchodovém věku J. Rybenského. Vypomáhal jako duchovní a navíc disponoval užitečnými praktickými schopnostmi. Vzhledem k rozdílným povahám spolupráce zpočátku neprobíhala snadno, ale nakonec se jim stala školou dialogu. Otec biskup tento vztah přirovnal ke vztahu, který má nyní s diecézním biskupem Tomášem Holubem.
Obálka knihy V Boží režii
Autor: https://ikarmel.cz/
Službu ve Františkových Lázních popisuje kapitola "Lázeňským zpovědníkem". Boží režie pokračovala, opět se vyskytla zajímavá souhra výhodných okolností. Ve městě se pohybovalo mnoho neznámých lidí, kteří sem jezdili ze sousedního Chebu nebo se léčili v lázních. Církevní tajemnice, která tu působila, jednala slušně. P. Radkovský zvolil taktiku neprovokovat, být nenápadný, neriskovat ztrátu státního souhlasu, a zároveň dělat co nejvíc věcí bez spolupráce s STB a bez ústupků. Pomáhala mu pravidelná setkání se společenstvím Fokoláre, do něhož jako bohoslovec vstoupil. Byli tam zkušení muklové, kteří poskytovali méně zkušeným kněžím užitečné rady, jak se chovat při kontaktu s STB. Nelze připustit sebemenší i nevinnou spolupráci. Na prvním místě musí stát Bůh, nikoliv státní souhlas nebo farnost. Na Fokoláre existují různé názory, tohle však patřilo k jeho nesporným kvalitám. Kněží, kteří takové zázemí neměli, uvažovali naivně, že to s STB nějak uhrají, a nakonec uvízli v pasti spolupráce, i když neudělali moc špatného.
Závěrem kapitoly přišla řeč na téma tajné podzemní církve a jejího porevolučního sjednocení s oficiální církví. František Radkovský tenkrát působil jako sekretář Biskupské konference a nemohl do toho zasahovat. Podle jeho názoru se chyby vyskytly na obou stranách. Z odpovědi bylo poznat, že o tom nechce podrobně mluvit.
V kapitole "To se Svatému otci nedělá" líčí svoji cestu k biskupské službě. V posledních letech komunistického režimu začal stát uvažovat o nových biskupech. Od krajského církevního tajemníka se dozvěděl, že se octl mezi kandidáty. Vysvětluje, co způsobilo, že se tenkrát biskupem nestal a proč o to ani nestál.
Následovala pouť věřících do Říma na svatořečení Anežky Přemyslovny. Během přijetí poutníků papežem Janem Pavlem II. Radkovský zaregistroval několik komunistických papalášů, kteří seděli v jedné řadě s biskupy. Pochopil, že ještě není vyhráno. Jejich skupina se vracela domů o týden později kolem 18.11. Na hranici se jim nějaký policajt ještě posmíval, ale v dalších dnech události nabraly rychlý spád.
Po Novém roce už bylo snadné vycestovat do zahraničí. Parta kněží, kteří se angažovali v Desetiletí duchovní obnovy, vyrazila 10. února 1990 na obhlídku biskupství v Německu a Rakousku, aby se podívali, jak se vlastně řídí církev. "Abychom věděli, jak na to, pokud bychom to náhodou potřebovali," dodává otec biskup. Pochybuji, že by už neměli konkrétní informace, co se chystá, protože už 14.2. - v době, kdy byli ještě na cestě - Vatikánský rozhlas oznámil jmenování nových biskupů. Miroslav Vlk se stal českobudějovickým biskupem a Vojtěch Cikrle brněnským. Když se Radkovský 10.3. dozvěděl, že má být pomocným pražským biskupem, jeho první otázka zněla, jestli se to může odříct. Bylo mu řečeno, že to jde, ale že se to Svatému otci nedělá.
V kapitolách "Vzhůru do Plzně" a "Biskupem v pohraničí" popisuje proces vzniku plzeňské diecéze a proč z toho vyšla oslabena - většinu území tvoří Sudety a jen minimum tradičních křesťanských oblastí. Jednání se účastnil jako sekretář BK, aniž tušil, že mu bude tato oslabená diecéze svěřena. Vypráví, co prožíval, když se to dozvěděl, jak probíhala intronizace, jak sestavoval pracovní tým a proč jako patrona diecéze vybrali bl. Hroznatu. Pokračuje, jak se potýkal s nedostatkem kněží a prázdnými farnostmi. S tím souviselo množství kostelů a kaplí, které nebylo možné opravovat a udržovat. Rozhodl se pro odvážný krok - předávání sakrálních objektů obcím. Tento postup vyvolal protesty věřících a stížnosti do Říma, ale nakonec se osvědčil. Obě kapitoly pojednávající o charakteru a problematice plzeňské diecéze doporučuji zvláště plzeňským diecézanům. Máme tendenci vidět jen svoje bydliště, svou farní obec, zatímco biskup nám může nabídnout pohled na diecézi jako celek.
K významným činnostem Mons. Radkovského patří snaha o dialog a porozumění mezi církvemi. V kapitole "Aby byli jedno" vypráví, jak se k ekumenismu dostal. V tomto směru na něj zapůsobil 2. vatikánský koncil, který prožíval na vojně. Prakticky přišel do styku s ekumenismem ve svých farnostech v Mariánských a Františkových Lázních, kde se konala ekumenická setkání. Upozornil, že nejde jen o spolupráci mezi církvemi jako institucemi, ale také o osobní mezilidské vztahy. Na otázku, jestli je možný návrat k jedné církvi a k úplné jednotě, odpověděl, že posun probíhá oběma směry, dochází ke sbližování, nadále však vznikají nová společenství, která se snaží odlišit.
Kapitola "Povolání zootechnika" pojednává o založení diecézní charity. Jejím ředitelem se stal Jiří Lodr, původní profesí zootechnik, kterému se do toho zpočátku nechtělo, protože ho práce se zvířaty bavila. Za diecézní charitu jako organizaci nese zodpovědnost diecézní biskup, tuto funkci převzal T. Holub. Radkovský nyní působí jako prezident charity. Název funkce se mu nelíbí, protože její skutečnou náplň nevystihuje. Jedná se spíše o službu spirituála, který duchovně doprovází zaměstnance a pracovníky.
V kapitole "Odcházení" zazněl dotaz, co prožíval, když po 23 letech předával diecézi svému nástupci. Zdůraznil, že to není jednoduché pro žádného biskupa. Zároveň si však uvědomil, že není podstatné, kdo stojí v čele, ale hlavně aby diecéze prosperovala. Díky vnitřní svobodě, s kterou to přijal, necítil žádný velký sentiment. Následovaly dotazy na styl řízení diecéze Tomášem Holubem, jestli navázal tam, kde František Radkovský skončil, nebo jde na to jinak, jestli spolu probírají věci ohledně chodu diecéze a zda svou autoritu využívá ke zmírňování napětí a případných konfliktů v rámci charity nebo diecéze. Další otázky zněly, jestli měl představu, co bude jako emeritní biskup dělat, jak je na tom časově nyní a zda má čas také na relaxaci a odpočinek.
V kapitole "Musíme být normální" respondent odpovídá na otázku, jak se církev během 30 let svobody změnila. Nachází mnoho pozitiv, např. diecéze obsazené biskupy, fungující Biskupská konference, ale ne vše se povedlo. Jako problém vidí sexuální zneužívání, resp. podcenění problému. Doporučuje řešit ho systémově. Když kněží žijí sami na farách, není divu, že na ně občas přijde nějaká chmura. "Přímo se pak nabízí, aby to chmuru řešil tím, že to na někoho zkusí." Tento postřeh ve mně vyvolal rozpaky. Kolik věřících žije osaměle, jsou vážně nemocní, zápasí s těžkostmi, nemají možnost si o tom pohovořit, ale musí to zvládat. Kněží by měli s těmito trpícími, nemocnými a opuštěnými komunikovat, duchovně je posilovat, místo utápění se v chmurách a odreagovávání se pochybnými způsoby. Otec biskup doporučuje společné bydlení na farách, protože jak jsme se dočetli, jemu se osvědčilo. Nevidím to jako systémové řešení. Pro někoho může společný život s jinak založeným spolubratrem představovat psychickou zátěž, která by mohla vést opět k nějakým negativním důsledkům. Netuším, jak by si rozdělili kompetence a úkoly ve farnosti. Navíc při současném úbytku kněží lze takový projekt obtížně realizovat. Ale souhlasím s tím, že kněží by se měli setkávat a pěstovat společenství.
Dále emeritní biskup doporučuje mít kolem sebe tým laiků a spolupracovat s nimi. Myslím, že tento systém na mnoha místech dávno funguje, ale zkušenosti ukázaly, že má svoje úskalí. Kněz si vytvoří svůj okruh lidí, s nimiž komunikuje, naslouchá jen jim a ostatní zůstanou mimo. Taková situace asi nepovede k jednotě, kterou se fokolaríni snaží budovat.
Řeč přišla také na celibát a jeho případnou proměnu. Otec biskup připustil možnost zapojení starších a prověřených otců rodin s dospělými dětmi. Upozorňuje, že spojení kněžství a manželství může přinést řadu praktických problémů, které je třeba předem promyslet. Další problém představuje formace kněží. Radkovský vysvětlil, proč nelze vytvořit formaci, která by bohoslovce připravovala lépe na požadavky doby. Uvažuje, proč církev nenaplnila očekávání společnosti, co lidé čekají od církve dnes a nakolik se církvi daří komunikovat s veřejností. Konstatoval, že lidé si začínají uvědomovat význam duchovních věcí a církev by je měla srozumitelně zprostředkovat. Důležitou roli hraje spolupráce s městem a krajem, která v Plzni funguje výborně. O. biskup v té souvislosti objasnil, co vlastně znamená "být normální".
V kapitole "Těšit se na Ježíše" vypráví, jak se dostal k Turínskému plátnu, o kterém rád píše a přednáší, jaký má pro něj význam a proč je stoprocentní pravděpodobnost, že v tom plátně byl skutečně Ježíš. Zdůrazňuje, že k víře v Pána Ježíše Turínské plátno nepotřebujeme, ale může nám přiblížit Kristovo utrpení hlouběji a reálněji než křížová cesta. Rezonuje to se spiritualitou Fokoláre a jejím vztahem k trpícímu, ukřižovanému a opuštěnému Ježíši. Zdůraznil, že člověk nespěje jen ke smrti, ale k setkání s Ježíšem, na kterého se s pokročilým věkem těší čím dál víc. Prozrazuje, co tvoří základ jeho každodenního duchovního života, jestli se účastní exercicií a jestli je taky vede, jak při svých povinnostech nachází čas na modlitbu a proč si zvolil biskupské heslo "Credidimus Caritati; Uvěřili jsme v lásku"(1 Jan 4,16). Pokračuje úvahou, jak vést k víře děti a mládež, zvláště v pohraničí, jak jim zprostředkovat živé křesťanství. Na otázku, jestli lze k tomuto účelu využít sociální sítě, přiznal, že stěží stíhá vyřizovat emailovou korespondenci, proto se do této oblasti pouštět nechce.
Rozhovor je nabitý fakty a informacemi, svědčí o Radkovského zálibě ve statistice. Přesto nevyznívá nudně, protože biskup umí zajímavě vyprávět. V jeho vyprávění se objevilo mnoho lidí, žijících i nežijících, duchovních i laiků. Myslím, že zde skoro každý čtenář narazí na člověka, s kterým se setkal osobně nebo k němuž má nějakou vazbu. V pozadí rozhovoru se odehrávají významné historické a společenské události. Záleží asi na věku čtenáře, co z toho prožil osobně, o čem jen slyšel nebo o tom četl. Pro mne představovalo zvláštní zážitek číst o konci války a únorovém převratu, kdy jsem ještě nežila, pak o pražském jaru přerušeném srpnovou okupací 1968 a normalizaci, které jsem vnímala očima vyděšeného a zmateného dítěte, a nakonec o období uvolňování, sametové revoluci a porevolučním vývoji, které jsem už prožívala jako dospělá pokřtěná konvertitka. Velmi mě zaujal vznik plzeňské diecéze, do níž patřím, ale tenkrát jsem pobývala jinde a událost vnímala okrajově. Z vyprávění otce biskupa vyplývá, že jeho životní cesta byla plná překážek, ale také Boží pomoci a zajímavě načasovaných Božích zásahů.
