Seznamka
Ilustrační foto – Arad, Izrael
Autor: Unsplash.com / Rob Bye
K hlubšímu promyšlení a zpracování předloženého zamyšlení mě přimělo pozvání do komise pro sociální otázky při ČBK, v jejímž rámci existuje i environmentální sekce (která tudíž není jen specifikem České křesťanské akademie). První návrh textu byl rámcově načrtnut ještě před vydáním encykliky Laudato si’, proto se pokusím vypustit myšlenky, které jsou v ní rozpracovány, a víc se zamyslet nad celkovým židovsko-křesťanským paradigmatem.
Kulturní situace starověkého Izraele
Jak víme z dějin a kulturně antropologických poznatků o Blízkém východě, nelze přehlížet environmentální podmíněnost kultury národů předního Orientu. Do doby, než byly určité zvyklosti (obřízka, použití nekvašených chlebů, rozlišování čistých a nečistých zvířat apod.) sakralizovány během Mojžíšova působení, byla hlavním kritériem otázka přežití (přeloženo do současné řeči bychom mohli hovořit o trvalé udržitelnosti). Před rozvinutím městského osídlení neměly nomádské kmeny v podstatě na vybranou, jakým způsobem člověk vstupuje do potravního řetězce, neboť šlo většinou o otázku přežití. V pozdějších dějinách Izraele nabrala na významu otázka kulturní identity v konfrontaci s kenaánskými národy, ovšem první premisa zůstala zachována.
Zamyšlení nad halachou z pohledu biologie
Následující text nastoluje otázku, jakým způsobem člověk vstupuje do potravního řetězce s ohledem na vztah ke světu a biosféře obecně.
Jsou zde dva hlavní důrazy:
• Neznalost rostlinné fyziologie v dnešním rozsahu vede k představě rostlinné říše jako pouhého epifenoménu Země (M.O. Vácha)
• Návaznost na nižší stadia potravního řetězce důrazem na přežvýkavé sudokopytníky už určuje, jakým způsobem se chová člověk ke krajině!
• - ovšem zároveň ohled na vyšší patra potravního řetězce a jejich návaznost - z vodních ekosystémů spíše důraz na využití vyšších pater potravního řetězce a zapovězení "vyžrání planktonu" člověkem - opět pohled s nevyhnutelnou environmentální konotací!
• Environmentální konotace jsou podnětným východiskem i pro mezináboženský dialog - o tom ještě dále.
Jsem přesvědčen, že zamyšlení nad židovskou halachou z environmentálního pohledu jsme navzdory neoddělitelné kulturní spřízněnosti s Vyvoleným národem nedokázali dostatečně rozvinout. Otázky bývá většinou odbyta tím, že jako lid Nové smlouvy jsme od formální halachy osvobozeni, což ovšem není odpověď, naopak úskok od ní. Jistěže jsme od formální halachy osvobozeni, a jak víme ze Skutků apoštolů, šlo o nezbytný krok pro inkulturaci evangelia, ovšem navzdory tomu zůstalo mnohé jiné, co nás s Vyvoleným národem spojuje a co jsme dosud naplno nevyužili. A jsou to právě ty prvky s environmentální konotací, které nás hlouběji spojují se staršími bratry ve víře.
Koevoluce člověka a sudokopytníků
Základní environmentální konotace - zmíněná již v Genesis - vychází z nomádské kultury Blízkého východu. Nejde však jen o popis střetu nomádského a prvního typu městského osídlení, nejde jen o to, že pastevec byl, na rozdíl od rolníka, mnohem víc vydaný na milost a nemilost přírodním silám, ale při současných znalostech biologie víme o dopadech pastvy na krajinu a biodiverzitu. I dnes je řízená pastva základním krajinotvorným managementem užívaným pro udržení biodiverzity cenných ekosystémů, nejen co se vegetace týče, ale ruku v ruce jde i návaznost dalších společenstev například ptáků (včetně ohrožených druhů). Ovšem zatímco na střetu nomádského a raně usedlého osídlení šlo o udržitelnost využívání krajiny, na níž záviselo přežití i lidské ekumeny, a až druhotně byla tato pravidla sakralizována (Mojžíš, aby upevnil kulturní identitu rodící se izraelské pospolitosti, posléze tato pravidla, která pomáhala přežít, následně zposvátnil a dal jim hlubší náboženský akcent) - vymezení čisté a nečisté zvířeny mělo kromě hygienických pravidel environmentální pozadí, neboť chovat se tehdy ke krajině krátkozrace kořistnicky mělo zřetelné negativní dopady.
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Na druhou stranu ovšem dnes vidíme i negativní dopady pastevectví, které může být významným prvkem krajinného managementu v humidních oblastech (patrné zejména v našich podmínkách mírného pásu), ovšem v aridním i semiaridním klimatu může - jakmile překročí určitou mez - vést k hlubší aridizaci. Pouštní charakter dnešního - zejména jižního - Izraele není jen přírodní fenomén, ale z velké části se jedná i o dílo člověka. Nicméně dnes vidíme i opačný trend, návrat lesních ekosystémů do izraelské krajiny je obdivuhodným počinem nejen sekulárního a moderního státu, ale vychází z téže kultury a vyspělosti, kterou si Izrael s sebou nese po svou letitou historii. Kultura se samozřejmě vyvíjí a mění, etické akcenty však zůstávají leitmotivem.
Z druhé strany potravní pyramidy
Zatímco pravidla pasteveckých kultur definují udržitelný přístup člověka k terestrickým ekosystémům, Starý zákon vymezuje i chování vůči ekosystémům vodním. Mojžíšův důraz “smíte jíst to, co má ploutve a šupiny” má opět významný environmentální dopad. Zaměřuje se zde naopak na vrchol potravní pyramidy a člověku ukládá kupř. neohrozit stabilitu vodních ekosystémů tím, že by zásahem do nižších pater potravní pyramidy narušil celý potravní řetězec - proto Starý zákon člověku zapovídá nejen kupř. měkkýše, ale i jiné druhy bezobratlých, na nichž zase závisí přežití dalších organismů. I zde starozákonní zvěst upravuje chování člověka k biosféře a brání mu ohrozit ji i touž cestou sebe samého.
Další premisy úcty k životu i sociální solidaritě
Zastavil bych se zde u příkazu Nebudeš vařit kůzle v mléku jeho vlastní matky. Kašrut tento imperativ připomíná v podobě oddělení masitých a mléčných pokrmů, ovšem etické východisko mluví zřetelněji: Nelze použít něco, co dává životu sílu v jeho počátku, ať už se jedná o kteréhokoli savce, k jeho zmaření, byť se jedná o nutnost v podobě získání potravy.
Vztah k rostlinné říši
Děkuji zde Věře Tydlitátové nejen za recenzi prvního nástřelu, nýbrž i za další inspirativní tipy. Vzhledem k rozsahu zdejších článků zde nelze téma probrat detailně, zde mohu jen odkázat na její monografii “Stromy ve starozákonní tradici”, můžeme se zde jen zastavit u Dt 19:
Když budeš nějakou dobu obléhat nějaké město a v boji se ho zmocníš, nezničíš jeho stromoví a nebudeš je vytínat sekerou. Vždyť z něho můžeš jíst. Nekácej je! Což je strom na poli člověk, abys jej také obléhal?
Uvedené pravidlo pocházející z doby, kdy války o zdroje a prostor byly běžnou věcí, zavádí pravidlo neničit rostlinstvo bezhlavě. Jako environmentální akcent ovšem pro nás z dnešního pohledu stojí na hliněných nohách, neboť nelze přehlédnout, že biblický text mluví vcelku utilitaristicky. Nicméně v situaci, kdy šlo člověku o přežití a dnešní environmentální problémy nebyly známy, svatopisec se tímto textem nejen vrací k ideálnímu stavu popsaném v Gn 1 (kde, jak připomíná M. O. Vácha, neteče krev a člověku jsou dány plody stromů za pokrm) a připomíná tento akcent v situaci dobytí Kenaánu, je konotací, na niž můžeme navázat, tím spíše, že jsou nám dostupné poznatky moderní rostlinné fyziologie a ekologie.
Konsekvence pro židovsko-křesťanský dialog
Výše uvedené je důrazem kontinuity s lidem Staré smlouvy i při osvobození od halachy (Sk 10, 10-17). I při opuštění starozákonních předpisů, které bylo nutné pro inkulturaci raného křesťanství do antické civilizace, ukazují výše uvedené souvislosti aktualitu i pro novozákonní lid moderní doby. Starozákonní kérygma se tak promítá do vnímavosti a úcty k životu obecně, kterou je nutno vztáhnout na celou biosféru. Zdůraznění významu biodiverzity v papežské encyklice (Laudato si’ 33) je tak typicky "katolickým" důrazem, který z židovsko-křesťanské tradice vypichuje ústřední nosnou myšlenku, bez které nelze uskutečnit ani sociální reformy (kterým je věnován celkový kontext zmíněného dokumentu).
Ilustrační foto: Duha po dešti nad Palestinou. Pohled na východní Jeruzalém a údolí Jordánu
Autor: Mikuláš Vymětal
Demýtizace Země
Vyprávění prvních kapitol knihy Genesis je známou věcí, nebudu tedy myšlenku rozvádět detailně. Myšlenka demýtizace všeho pozemského, mylně vykládaná jako ospravedlnění utilitarismu, tkví v přisouzení reálné hodnoty každé entitě, tedy racionálním přístupu k pozemským skutečnostem - v konečném důsledku, jak ukazují zkušenosti moderní vědy, o co nejhlubší poznatky přírodních věd. Tento přístup je obecně znám jako základní premisa sociální spravedlnosti (první kapitoly Genesis jsou především narážkami a konfrontací s polyteistickou mentalitou okolních národů při deficitu sociální spravedlnosti a vnímavosti pro lidská práva). Environmentální problematika tak opět vysvítá v kontextu předchozího odstavce - opět nám zde vyvstává leitmotiv přistupovat k přírodě racionálně, ne však kořistnicky.
2 Výstupy
Edukativní aplikace...aneb nechte děti přicházet ke mně, neboť takovým patří Boží království...
V předchozích částech příspěvku jsem vedle nezbytně racionálního pohledu na biosféru zmínil překonanou představu o rostlinné říši způsobenou tehdy nedostatečnými znalostmi fyziologie rostlin. Je otázka, jakým způsobem pojmeme školní výuku a přiblížíme přírodovědecké poznání dětem, k jejchž mentalitě patří na vše pohlížet jako živé, byť tomu tak mnohdy není (přenos chápání života i na neživou přírodu, v dětském uvažování běžný). Tato příležitost je v didaktice přírodních věd příležitostí srozumitelně podat vysvětlení souvislostí jevů, které popisuje ekologie; otázkou je, jak naplno využít přírodovědných poznatků v náboženské výchově. Výzva je aktuální zejména z důvodu návratu fundamentalistických excesů v křesťanských církvích, vůči kterým bohužel není žádné církevní společenství zcela imunní. Je známo, že projevy fundamentalismu jsou provázeny ignorancí či negací poznatků exaktních věd, což se neprojevuje pouze společenskou izolací, nýbrž i nárůstem nesnášenlivosti až nenávisti. Oproti tomu výše zmíněný kontext bioetických myšlenek v židokřesťanské tradici vedoucí k recepci přírodovědných poznatků by měl vést k otevřenosti a pochopení, že s rozvojem přírodovědných znalostí se ruku v ruce rozvíjí i víra.
Závěr
Vezmeme-li v potaz kontext zejména starozákonní zvěsti, vidíme, že úcta k životu nejen lidskému, ale promítnutá do vztahu k celé biosféře, je hlubším jednotícím prvkem, než se může na první pohled zdát. Podíl environmentální podsekce skupiny pro sociální otázky při ČBK na konferenci věnované Gaudium et spes ukazuje souvislost mezi zmíněným dokumentem a kupř. deklarací Nostra Aetate; encyklika Laudato si’, dílo prvního papeže s exaktním přírodovědným vzděláním, shrnuje nejvýznamnější myšlenky koncilních dokumentů. Základní výzvou je v maximální míře recipovat poznatky přírodních věd v teologii, a přispět tak k vyšší autenticitě křesťanské kultury. Uvědomíme-li si, že kultura Blízkého východu obecně se vyvíjela v návaznosti na environmentální poznatky, máme zde výzvu pro hlubší promyšlení mezináboženského dialogu, zejména židovsko-křesťanského. Jsme sice osvobozeni od halachy, ale její environmentální konotace jsou výzvou k novému uchopení kulturního dědictví, které Izrael světu předal. Je to pro nás výzva nejen dostatečně do hloubky promyslet a pochopit naši křesťanskou identitu, kterou nelze od židovských základů oddělit, a zároveň plně pochopit obrovský pokrok v přírodních vědách, jakého dosáhl novodobý Izrael ve své moderní historii. Revitalizace kulturní krajiny projevující se mimo jiné i sofistikovaným zalesňováním je chloubou moderního Izraele, což samozřejmě není náhodné, a pak dokážeme i starozákonní halachu posoudit v hlubším světle. Bez ohledu na to, že od formálních předpisů jsme osvobozeni, popsané environmentální konotace jsou mimořádným jednoticím prvkem mezináboženského dialogu obecně.
Autor je přírodovědec a člen komise pro sociální otázky při ČBK
