Postní doba v časech koronaviru

Ilustrační foto: Bible v kostele
Autor: Daniel Bartoň / Christnet.eu

Prožíváme mimořádnou postní dobu. Stylovou, jak říká Marie Kolářová. Takovou jsme ještě nezažili. Nedovedeme si představit, jak dlouho bude trvat, jak budeme chodit do práce, jaké bude léto, zda bude vůbec nějaká dovolená a jestli se něco změní během podzimu. Slavení Velikonoc se posouvá na neurčito, nejspíš do příštího jara. Některým z nás nadřízení nařídili home-office, patrně aniž by sami tušili, na jak dlouho. Konečně máme příležitost si vyzkoušet, na čem naše víra stojí. Chtělo by se říct, že dosud jsme si postní dobu různými sebezápory, pobožnostmi křížové cesty a postními kasičkami nacvičovali nanečisto. Letos je to naostro.

Je otázka, jestli jsme po takové příležitosti toužili. Hledáme způsoby, jak bychom za neobvyklých okolností splnili obvyklé náboženské povinnosti. Slyšíme úvahy, kolik lidí se sejde na mši (jako by se do devětadvaceti lidí virus ještě nešířil a od třiceti už ano), dostáváme poučení o tom, jak správně „duchovně přijímat“ (není to výrazem toho, že jsme se to ještě nenaučili v reálu?) a nabídky přenosu mší svatých přes wifi. Jsou to bezesporu dobré tipy a dobří pomocníci v mimořádných časech a je logické a správné, že se lidská mysl snaží v dobách chaosu udržet naučený řád. Jen se mi zdá, jako bychom se na konkrétní způsoby prožívání víry upínali příliš. Kdybych si mohla vybrat mezi sledováním přenosu a nedělním šitím respiračních roušek, beru rozhodně to druhé. (Bohužel jsem tak nepraktická intelektuálka, že mi chybí nejen stroj, ale i šicí dovednosti. To je snad poprvé, kdy mě to doopravdy štve.) Jako nenapravitelný skeptik mám dokonce pochybnosti o smyslu "modlitebního mostu ve 20 hodin" - jako by společná modlitba růžence v určitý čas měla moc pohnout Bohem, když nepohnula námi.

Díky této zvláštní době se mezi námi projevili fundamentalisté, o nichž bych nepředpokládala, že vůbec existují. Tvrdí třeba, že svěcená voda nás chrání, a proto její užití nemůže být na závadu. Doporučují podávání svatého přijímání tradičním způsobem do úst, protože Tělo Páně přece není infekční. Volají po obnovení prosebných procesí, o jakých máme historické doklady ve středověkých dobách černého moru. Objevili se milovníci trestajícího boha pomsty, objevily se nejrůznější druhy nejistoty předkládající nejjistější způsob, jak jí čelit. Jedním z nich je třeba humor za každého počasí, což mě silně irituje. Můj způsob nejistoty totiž pokládá za nejjistější, když humorem neplýtvám - a stále znovu mě samotnou příjemně překvapuje, jak se mi humor sám od sebe vtírá, jak mi skočí do pokoje oknem, když ho vyhodím dveřmi, jak neodolávám a některá humorná vyjádření vyhodnotím jako trefná. Humor k člověku zkrátka bytostně patří. Spiritualita zločinu a trestu nikoliv.

Máme tedy příležitost poznávat sebe samotné. Poznáváme svůj strach, obavy o svoje blízké, svůj způsob humoru a vyrovnávání se s nejistotou. Určitě se o sobě samých dozvíme, co jsme ještě nevěděli. Setkáváme se se způsoby jiných lidí, učíme se od sebe navzájem. Uvědomujeme si, že cesty, jak lidé přistupují k nejistotě, jsou rozmanité. Možná bychom je nenásledovali, možná nás dokonce iritují, ale je to jejich způsob reakce na situaci, na kterou nikoho z nás rodiče nepřipravili. Učíme se za pochodu.

Biskupové reagovali velmi rozumně a pružně na vyhlášení bezpečnostní rady státu zakazující shromažďování více než sta, později třiceti, v soukromí deseti lidí. Zaujalo mě jejich (zcela pochopitelné) užití osvědčeného církevně-právnického jazyka o „nedělní povinnosti“ a dispenzování od ní. Z jejich pohledu je to jasné, mluvili tímto jazykem vždycky. Lidé srostlí s církevní komunitou by jim ostatně jinak ani nerozuměli. Po generace od nich od narození až do smrti v souvislosti s nedělním slavením neslyšeli nic jiného. Je však nutné v době všeobecného zdravotního ohrožení používat slova „povinnost“ a „dispens“? Každý přece ví, že když se bohoslužby zúčastnit nemohu, tak nemusím. Oč civilněji a svobodněji zněla výzva na blogu Marka Orka Váchy „Nechoďte do kostela!“

Překvapilo mě vyjádření Tomáše Halíka pro Seznam, podle něhož „změna musí nastat nejen v tom, že i západní církev umožní svěcení ženatých mužů a diakonát žen, jak to žádala nedávná synoda, nýbrž provede radikální reformu v celé koncepci výchovy a vzdělání kněží a hlavně ve stylu kněžské služby – kromě jiného bude třeba vrátit se k praxi spojení kněžství s civilním povoláním“. Jistě, bylo to vyjádření pro Seznam, tj. pro čtenáře většinově nevěřící nebo aspoň nepraktikující. Člověk uvnitř církve tuší, že některé domněle nutné radikální kroky patří do kategorie kroků nutných už dávno, a přesto si církev dává načas s jejich zavedením, protože rychleji to neumí. Možná je zavede po dvou stech letech, až budou opět zastaralé.

Opravdu mě překvapilo a zklamalo, jakým způsobem papež František reagoval na četné žádosti o ženský diakonát, jak odkázal ženu do jejích mezí (chtělo by se málem rozumět k plotně), v nichž má uskutečňovat poslání jí vlastní. Jak ignoroval, že právě nerovnocennost ženy a muže v církvi jí v uplatňování vlastních darů brání. Že papež František není nakloněn svěcení osvědčených ženatých mužů na kněze, bylo předem známo. Jeho překrásné promluvy o ženě však dávaly naději, že by mohl rozumět i touze ženy nebýt pouhou pomocnicí v postavení služky, která mlčí.

Uvítala bych změnu stylu kněžské služby v tom smyslu, že kněží by se věnovali i civilnímu zaměstnání. (Alespoň někteří. Proč ne na částečný úvazek?) Byli by nám blíž, bylo by snadnější se s nimi setkat a navázat komunikaci. Neměli by se věnovat přednostně správě majetku – v praxi tomu tak je, byť sebevíc usilují o opak. Majetek by za ně mohli spravovat laici v zaměstnaneckém poměru u církevní instituce. Kněží by mohli být zaměstnaní přednostně v nějaké povolání, v němž by k lidem měli blíž. Nebyli by pouhými služebníky oltáře, nemuseli by spoléhat na apoštolát laiků tam, kde „oni sami se nedostanou“. V mnoha směrech bychom se mohli věnovat apoštolátu společně, rozvíjet všeobecné kněžství v týmu, nikoliv izolovaně. Já vím, utopie. Ale jen ve světle neměnných církevních struktur.

Jak to vypadá s kněžskou službou teď, kdy se mše veřejně neslouží? Opravdu je kněz k dispozici v kostele k rozhovoru? Opravdu se člověk žádající o duchovní rozhovor nemusí stydět, že se nejde vyzpovídat, „jen“ poklábosit? (Před časem jsem to jednou zkusila u kněze, k němuž běžně chodím ke zpovědi, a byl viditelně zaskočen. Dokonce váhal, zda má na planý rozhovor čas, když mu venku stojí fronta.) Dlouhé řady před zpovědnicí v postní době nám odpadly. Přestali jsme pamatovat na „velikonoční povinnost“? Napadlo některé z nás, možná poprvé, že by si nutně potřebovali promluvit o své nejistotě? Překvapilo nás to dřív než na nemocničním lůžku nebo po chemoterapii? Jestliže nám tuto příležitost vytvořil teprve koronavirus, bude skoro škoda, jestliže to s návratem k normálu skončí.