Seznamka
Ilustrační foto: Koloseum v Římě
Autor: Unsplash.com / Craig Zdanowicz
Slavné Koloseum, Pantheon nebo Náměstí svatého Petra jsou pusté a bez turistů. Italské vlajky visí z balkonů, odkud večer lidé tleskají v rytmu národních hitů včetně hymny, které se hlasitě rozléhají z některého bytu dolů a vyplňují mlčenlivé a poloprázdné ulice města. Lidi je většinou vidět jen před obchody s potravinami a lékárnami, jiné obchody jsou až na několik výjimek zavřeny. Provoz je výrazně omezen, občas jezdí autobusy s několika cestujícími, soukromá a zvláště policejní auta, která náhodně kontrolují osoby a zjišťují, proč jsou mimo domu.
Tohle je reálný obraz Říma a do jisté míry celé Itálie s menšími výjimkami v různých regionech. V posledních dnech však entuziasmus opadl a atmosféra již není taková hudební a oslavní jako na začátku. Přísná karanténa na celém státním území byla prodloužena do Velikonoc a možná se ještě dále natáhne, přičemž nouzový stav zatím platí od konce ledna do konce července tohoto roku. Koronavirus výrazně postihl Itálii začátkem března a počet případů čínského viru překročil 135 000, tedy včetně obětí, nakažených a vyléčených, přičemž samotných obětí je více než 17 000 .
Ještě týden před zavedením domácí karantény a nebývalém omezení veřejných kulturních akcí a sportovních utkání pro celou populaci uvažovalo například těžce postižené Miláno o brzkém navrácení do normálního režimu. Vedoucí národní Občanské ochrany Angelo Borrelli tehdy pro deník Il Messaggero řekl, že je nemožné odhadnout nejbližší vývoj situace. I když se nedávno objevila prognóza, která počítá s nulovým přírůstkem infikovaných osob v jistých regionech již v průběhu dubna, někteří experti varují, že možná musíme čekat několik měsíců i déle, až vše skončí.
„Obyčejní“ lidé mají také svůj názor, což ukazuje každodenní konverzace s mými sousedy v takzvané Africké čtvrti na sever od centra Říma. Žije se tady hezky a relativně bezpečně. Nachází se uprostřed parků, střežených velvyslanectví a samozřejmě je tady řada kostelů. Černý kontinent sice připomínají jenom názvy ulic, ale podle Gastona taky hovoří něco o Římě a o celé zemi: „Jih Itálie je geograficky téměř v Africe, a to se odráží i na zdejším chování v zemi a na smýšlení osob. Obávám se národní mentality, která na pravidla příliš nedbá, což tuhle situaci zhorší.“ Na druhé straně ministryně vnitra Luciana Lamorgese v televizi La7 zdůraznila, že „Italové se chovají skutečně exemplárně,“ i když policie nadále dává mnoho pokut za porušení bezpečnostních opatření.
Gastonovi dává za pravdu i Francesco, podle kterého je na ulicích pořád mnoho lidí. Doufá, že se přestane strašit velkým státním dluhem: „Zejména v krizové situaci je nutno se zadlužit, přičemž většinu veřejného dluhu u nás netvoří zahraniční věřitelé, ale soukromí, čili italští občané.“ Nicolae z Rumunska věří institucím a tomu, že hrozba brzy pomine rovněž proto, že v Itálii je podle něj výborný zdravotní systém, který je schopen zvládnout zdravotní krizi.
Zatímco premiéra Giuseppeho Conteho kritizovala opozice a někteří starostové za nezvládnutou komunikaci a opožděnou reakci na zastavení viru, bývalý předseda vlády Matteo Renzi v rozhovoru pro deník Avvenire zdůraznil:
„Virus nás bude trápit měsíce a měsíce. Vakcínu nemáme, a pokud to půjde dobře, můžeme se příští rok obejmout, pokud to půjde zle, tak za dva roky“. Současně vyzval, aby se země ekonomicky vzchopila ještě před Velikonocemi. Mario Draghi, který minulý rok opustil místo předsedy Evropské centrální banky, představil svůj recept na nouzový stav v britském listu Financial Times: jsme ve vojně s virem, a proto je nutno, aby stát zachránil pracovní místa i za cenu zadlužení. Vládní dekrety přitom počítají s miliardami eur pro firmy včetně lístků na potraviny pro chudé a finančního příspěvku pro ty, kteří přišli o práci.
Do Itálie mezitím dorazilo jaro. Mnozí doufají, že teplo pomůže vyhnat virus pryč. Taky proto, že začínají krásné, sluneční dny, a tak je těžké odolat zůstat doma. Občané můžou vyjít ven jen v nevyhnutelných případech, jako je nákup potravin, návštěva lékaře a cesta do práce. Lidé však občas chodí běhat, zdržují se v okolí domu, zatímco telefonují, kouří, na někoho čekají a koledují si nejenom o náhodnou policejní kontrolu a napomenutí sousedů, ale primárně o nakažení.
Tvrdý boj se odehrává v nemocnicích hlavně na severu Itálie, který čínský virus zasáhl nejvíc, přičemž od mnohých pacientů se infikoval taky zdravotní personál. Do země přišli na pomoc lékaři a zdravotníci z Albánie, Číny, Kuby a Ruska. V janovském přístavu nedaleko Francie přitom proměnili výletní loď na nemocnici. Podle místních odborníků je to poprvé v dějinách námořnictví.
O slunečné neděli v úzké uličce nedaleko římského parku Villa Torlonia, kde Benito Mussolini vybudoval podzemní kryt, kontrolují všechny chodce příslušníci vojenské policie, takzvaní karabiniéri. Kvůli bezpečnosti mají na sobě ochranné roušky a nevystupují z auta: Kam jdete? Kde bydlíte a jak je to odsud daleko? Máte občanský průkaz a povolení na opuštění bydliště? Víte, co je v něm napsáno? Otázky, které by za jiných okolností evokovaly jiný režim a policejní stát, se v době nouzového stavu a v demokracii zdají na místě ve jménu vládní výzvy: Io resto a casa, čili Já zůstávám doma. Karabiniéri nezastavují jenom lidi obtěžkané taškami s jídlem na cestě z obchodů.
I když farní kostely mohou být v Římské diecézi otevřeny, většina z nich je velice prázdná a některé jsou až do odvolání přísných omezení uzavřeny. Kvůli zákazu bohoslužeb a pohřbů v jednom kostele v Africké čtvrti rozdávají vytištěná nedělní kázání a modlitby, v jiném naopak růžence a najdou se i lidé, kteří v prázdném či téměř prázdném chrámu telefonují, avšak ne s Bohem, nýbrž s přítelem.
Sousedé jsou poctiví, vycházejí ven jen v nezbytných případech a navzdory všemu neztrácejí naději. Gaston si udělal v prázdném pokoji svého bytu posilovnu, jelikož ty veřejné jsou zavřeny. Nakoupil činky, protože donáška zboží funguje. Zacvičit si k němu chodí i spolubydlící Francesco, jelikož má víc času a chce ho strávit užitečně.
Gaston právě skončil se zvedáním 75kilové činky a podíval se ven z okna: „Francesco, zase jsou tady ty dvě ženy! Již podruhé si dnes povídají. To je hrozné. Jednu znám, bydlí o dvě patra výš, je milá, ale neuvědomuje si, že žijeme ve výjimečném okamžiku. To se ještě nikdy nestalo, musíme se chránit a zůstat doma.“
