Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Jovis Aloor
Německý filozof Martin Heidegger patří nepochybně mezi nejvýraznější myslitele 20. století. Současně jde o osobnost, která si s sebou nese stopu problematické nacistické minulosti. Jde o autora, který v kostelních kázáních nezaznívá. A přesto – anebo snad právě proto – se domnívám, že může být zajímavé se zkusit zaměřit na některé jeho myšlenky, které lze vztáhnout k současnému, zcela mimořádnému, duchu Velikonoc.
Asi nejkrásnějším textem, který Martin Heidegger (1889–1976) napsal, je kniha Básnicky bydlí člověk. V tomto textu před nás staví dva významné podněty k autentickému životu. Pobyt člověka, to, kým se stává v prostředí světa, není něčím banálním. Člověk nemá jen existenci jako kůň nebo skála, ale má Pobyt. Pobyt jako něco, co záměrně uskutečňuje, co je realizováno skrze plán svého vlastního uchopení se, růstu, stávání se. Člověk není hotový, je životem potud, pokud je v pohybu.
Jenže jak si takový růst nastavit? Jak se rozhodnout, co se svým Pobytem učinit? Německý filozof říká, že se musíme neustále poměřovat. Ale s čím poměřovat nezměřitelný nekvantifikovatelný Pobyt, své vlastní já? Heidegger odpovídá, že jediným adekvátním poměřováním je to, které má transcendentální charakter. Musíme se poměřovat k transcendenci. Jenže aby něco takového bylo možné, nemůže jít o poměřování jednou za čas, ale o bytostní nastavení našeho já. Celé naše žití musí být s tímto poměřováním spojené.
Současná situace nám přitom ukazuje poměrně dobré měřítko toho, co je a co není transcendentální. Papež František ve svém mimořádném Orbi et Orbi jasně řekl, že současná situace je především zrcadlem. Zrcadlem nám samotným. Zvykli jsme si vše naplánovat, určit, nastavit. Stali jsme se natolik pány svého osudu, že jsme zapomněli na to, že bytí ve světě je omezené, že jsme sami smrtelní a spojení s limity našeho bytí. Naše plány, představy a sny jsou projevem toho, co Heidegger označuje jako obstarávání věcí. Jsme natolik zaměstnáni obstaráváním, že jsme zapomněli na svůj vlastní Pobyt.
Představa domácích bohoslužeb a online streamů z prázdných kostelů je pozoruhodná v tom, že se snaží petrifikovat toto obstarávání, naše plány a představy, se kterými nemusíme dělat nic jiného, než že místo do kostela usedneme k obrazovce počítače, pokud náležíme k laickému stavu, anebo zapneme vysílání a budeme mít mši kratší o příjímání, pokud jsme klerikály. Hlavně nic neměnit. Toto heslo je ale pravým opakem otevřenosti k transcendenci. Je ukázkou toho, že pány nade vším jsme my sami, že si nechceme nechat do ničeho mluvit ani světem, ani bohem. Bohem s malým b, neboť v takovém případě nemá žádný osobní a jedinečný charakter. Je jen konstruktem, který nám umožňuje nic neměnit, jistou berličkou, která zdůvodňuje, proč vše musí zůstat při starém, která snadno umožní rozlišit přátele a nepřátele.
Toto bytostné poměřování je tedy výrazem touhy po autenticitě. Po odložení vnějškovosti a obstarávání. Řada psychologů dnes říká, že část jejich klientů se cítí nyní lépe než před omezeními. Opustili rychlý běh světa, mají čas, jsou odpočinutí. Mohou se ptát. Současně jde o situaci, ve které, jak píše Tomáš Halík, padá zeď mezi věřícími a nevěřícími. Všichni jsme prošli postem, byli ponořeni do ztišení a klidu. A také si musíme všichni klást otázky. Otázky, které stále více odkládají naše obstarávání a dostávají se k hlubinám našeho bytí.
Kristus na kříži křičí „Bože můj, proč jsi mne opustil.“ Klade před nás otázku po utrpení, po smyslu toho celého. Otevírá otázku po theodicea, po analýze smyslu bolesti, utrpení, smrti. Proč to všechno? Martin Heidegger zde nabízí dva důležité body.
Předně je to mezní situace úzkosti a smrti, ve které najednou dokážeme ono obstarávání věci odložit. Najednou přestáváme mít strach z něčeho, ale o něco. A právě tento strach o něco, toto ostré odlišení podstatného a nepodstatného, je něčím, bez čeho autentické bytí není možné. Toto uzření a zakoušení vlastní autenticity, doteku toho, kým skutečně jsme, jistě není vyložením smyslu utrpení. Jak ale upozorňují Heidegger i Arendtová, právě vědomí vlastního konce, toho, že náš život je časový, činí z člověka to cenné. Řečtí bohové jsou jen karikaturou lidství, protože nemají konečný čas. Nic z toho, co dělají, nemá smysl, jsou odsouzeni k věčné nudě, v rámci které nerealizují nic, co dělá člověka člověkem. Tento paradox konce jako smyslu si jistě zaslouží hlubší a delší promýšlení. Úzkost, smrt, strach, to vše nejenže k životu patří, ale především nám umožňuje být lidmi.
Druhý podnět souvisí s tím, jak jsme si navykli užívat pojmu pravda. Pravda je něčím definitivním, je jasnou a konečnou otázkou na odpověď. Latinské veritas ale jen málo odpovídá tomu, co sami zakoušíme. Když se ptáme po smyslu utrpení, chceme slyšet jasnou a srozumitelnou odpověď. Toužíme po oné veritas. Jenže takový pohled je pohledem náboženského fanatismu nebo sekulárního nacionalismu. Chtít jednoduché odpovědi na složité otázky je vždy nebezpečné. A všimněme si, že celá evangelia jsou interpretací, postupným odkrýváním a meditací Ježíšova života. Nikoli návodem na život. Ten může dát sekta, nikoliv vztah.
Co se tedy nabízí? Hedeigger říká, že musíme nahradit latinské veritas řeckým αλήθεια. Slovo αλήθεια bychom do češtiny mohli přeložit jako neskrytost. Klást si náročné otázky má smysl nikoli proto, že na ně můžeme dostat definitivní odpověď, ale proto, že se nám pomáhají přibližovat se k αλήθεια. Toto postupné zjevování se pravdy, odkrývání jejích perspektiv a odstínů, nás vede k nutnosti interpretace. Když má papež František dát návod na prožití Velikonoc mimo kostely, říká jasně – vezměte evangelium a hleďte na kříž. Žádné online přenosy bohoslužeb nemohou nahradit vztahovost, blízkost, proces ptaní se. Heideggerovými slovy technika umožnila překonat vzdálenosti, vše je nyní na dosah ruky, ale nezajistila blízkost. Právě blízkost musí být programem Velikonoc. Blízkost je možná jen skrze vztah. Skrze hledění na tvář druhého, jak by zdůraznil Emmanuel Levinas.
Heidegger je náročný. Nutí nás vzdát se pohodlí vlastního konzumu a ponořit se do bytostného poměřování. Do tvorby propozičního vztahu mezi člověkem a Bohem. Nutí odložit laciný konzervativismus forem a přijmout bytí jako proces stávání se. Jen tehdy můžeme skutečně otevřít otázku, kým skutečně jsme, kdo se skrývá v našem autentickém já. Pak možná dokážeme vyrazit směrem k otevřenému hledání neskrytosti, které není definitivní, které nás nutí k neustálému chvění, zpochybňování a pohybu. Pohybu, jehož jedinou jistotou má být ontotvorná láska.
