Seznamka
P. Jan Rybář
Autor: Missio.cz
Jan Rybář, SJ, zesnul 14. ledna 2021, půl roku před dovršením devadesátin. Potkal jsem řadu krásných osobností, ale Jan patřil mezi ty nejlidštější. U proroka Ezechiela čteme: „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ (Ez 36:26)
Jak tato operace u Jana probíhala? Byl vychován v dělnické rodině v Brně v citlivosti k potřebným. Už za války ho maminka posílala (jako nenápadného malého školáka) s jídlem k Židům.
Od deseti let studoval na biskupském, později jezuitském gymnáziu. Tam se mu dostalo výborného základního vzdělání. Kdyby nebylo komunistů, byl by z něj později vysokoškolský učitel někde na zahraniční univerzitě. Místo toho se Jan v 50. letech ocitnul s jezuitskými novici v internačním táboře pro řeholníky, v PTP a na stavbě přehrady. V kriminále se setkal s významnými teology, jejichž názorům dal 2. Vatikánský koncil za pravdu. Vše bystře pozoroval a učil se rozpoznávat „velké brambory od malých“. „Někomu nepomůže ani kriminál“, řekl mu jeden zkušený řeholník, „je to, jako když někdo spolkne skleněnou kuličku, jaká vejde, taková vyjde“.
Ve vězení jej na doporučení Josefa Zvěřiny tajně vysvětil na kněze biskup Otčenášek. Ale to nesměl nikdo vědět. Jan pak pracoval jako obyčejný dělník a tajně působil mezi lidmi. Skoro 40 let byl pod přísným dozorem Státní bezpečnosti. Společensky byl „nikým,“ ale rozuměl lidem; nikdy nikoho nesoudil a nikdy se nad nikým nepovyšoval. Nikdy nebyl „důstojným pánem“, ani později neměl v církvi žádné postavení.
Za Pražského jara dva roky studoval v jezuitské koleji v Innsbrucku. Tam přednášeli koncilní teologové. Pak 17 let působil jako chudý kaplan na okraji Trutnova v Poříčí, v dělnickém předměstí s mnoha Romy. Věnoval se také starým sudetským Němcům žijících v Krkonoších, kteří nebyli po válce vyhnáni.
Po převratu výborně působil 14 let jako farář v Rychnově nad Kněžnou, pak byl jako důchodce odsunut do Trutnova. Do konce života žil v paneláku jako oblíbený soused.
Jan neúnavně pracoval pro manželské páry a společenství „chlapů“, vedl duchovní cvičení, přednášel, doprovázel veliké množství lidí. Kniha rozhovorů Josefa Beránka s Janem Rybářem „Deník vesnického faráře“ zvítězila u čtenářů Katolického týdeníku v anketě Dobrá kniha. Řada knih jeho fejetonů je opětovně vydávána v nakladatelství Grantis v Ústí nad Orlicí.
Jan Rybář nemohl plně využít mnoha svých hřiven, ale obstál jako Ježíšův učedník v lidskosti, skromnosti, úsměvu, radosti ze života, přejícnosti a porozumění Bohu a lidem. Nikdy v něm nebyla ani špetka povýšenosti, farizeismu a klerikalismu. Uměl ocenit a pochválit vše dobré u druhých lidí.
Býval také dojatý lidskostí druhých (to u kněží a představených církve nebývá vidět). Nestavěl se do pozice „posledního“, ale nikdy neusiloval o kariéru a lesk úspěchu. To vše mu umožňovalo pravdivě pojmenovávat, co souzní s Ježíšovými názory, co opomíjíme a co děláme podle svého pokřiveného vkusu... S nadhledem, vtipem a životní moudrostí komentoval život církve. Na prvním místě byl však kritický sám k sobě.
Děkujeme Bohu, že jsme Jana znali; po mnoho let jsme byli obdarováváni jeho přátelstvím. V neposlední řadě děkujeme paní Heleně Nekulové, která o Jana značný kus života pečovala.
Na životě a díle významných mužů mají jejich ženy nejméně poloviční podíl. Kdo vedle sebe nemá blízkého člověka, který mu dodává odvahu a je k němu kritický, tomu hrozí, že bude podivínem, přesvědčeným, že vše myslí a dělá dobře. Jan byl za tuto službu Heleně vděčný. Heleno, děkujeme Ti i za to, že jsi Jana v době koronaviru chránila před návštěvníky.
Nikdo neví, kolika lidem Jan pomohl, ani Jan to nevěděl, teď mu to Bůh zjevil. Děkujeme.
Autor je emeritní farář v Letohradě.
