Seznamka
Advokát Ronald Němec
Autor: Wikipedia.org / Creative commnons
Nedávno jsem si přečetl na Christnetu podnětný rozhovor Potřebujeme odvážné biskupy, kde církevní historik H. Wolf říká: Co vlastně brání tomu, aby byla finanční odpovědnost v diecézích převedena zásadně na volené laické orgány? Nevím o dogmatu, které by to zakazovalo. Ve Švýcarsku to přece takhle funguje.
Vzhledem k tomu, že se financím a právu v církvi věnuji dlouhodobě, kdy poskytuji právní služby několika diecézím, řádům a jiným církevním subjektům, si dovoluji napsat krátkou polemiku s historikem Wolfem. Předesílám, že budu rád za bohatou kritickou diskuzi pod článkem…
Odpovědnost v katolické církvi
Historik Wolf se ptá, co brání tomu, aby byla finanční odpovědnost v diecézích převedena zásadně na volené laické orgány. Má odpověď je prostá: sami laici.
Na Církev se můžeme dívat z různých pohledů. Základním pohledem by měl být pohled spásy. Kodex kanonického práva z roku 1983 spásu duše definuje jako hlavní cíl našeho konání, kterému se má „podřídit“ vše. Tomuto pohledu se však věnovat nechci. Další pohled na Církev je pohled ekonomicko-právní, kdy Církev je také korporací ve smyslu právnické osoby, která má majetek, nakládá s ním a snaží se mít zisk. Na tento pohled se chci nyní soustředit.
Církev, pokud jde o majetek, je z pohledu českého práva právnickou osobou jako každá jiná právnická osoba. Má sice svá specifika, např. pokud jde o vznik církevní právnické osoby, ale odpovědnost za majetek, odpovědnost za jeho správu, ale např. i dluhy či trestní odpovědnost je velmi podobná jakékoliv jiné právnické osobě dle zákona o obchodních korporacích. Pokud tedy máme pravdivě odpovědět na otázku historika Wolfa, musíme se inspirovat právě fungováním právnických osob v České republice.
Pokud se zaměříme na majetkové vztahy a trestní odpovědnost mezi církevními subjekty, vždy bude docházet k aplikaci norem kanonického práva a práva České republiky. Pro nalezení odpovědi tedy musíme zkoumat jak právo České republiky, tak kanonické právo.
Každý právní vztah mezi různými subjekty není jen vztahem mezi těmito subjekty. Z pohledu trestního práva a práva občanského jde vždy i o vztah s důsledkem pro jiné subjekty.
CIC 89 pak ve vztahu ke správě majetku stanoví: Kánon 1281 § 1. Při zachování předpisů stanov jednají správcové neplatně, jestliže překračují hranice a způsob řádné správy, aniž k tomu předem obdrželi písemné dovolení ordináře. § 2. Ve stanovách se vymezí jednání, která překračují meze a způsob řádné správy; jestliže však stanovy neobsahují ustanovení o této věci, přísluší diecéznímu biskupovi, aby po projednání věci s ekonomickou radou určil takováto jednání pro sobě podřízené osoby. § 3. Právnická osoba nese odpovědnost za neplatná jednání správců jen tehdy a do té míry, nakolik z nich měla prospěch; za nezákonná, avšak platná jednání odpovídá sama právnická osoba, má však právo podat žalobu nebo správní odvolání proti správcům, kteří jí způsobili škodu.
Kánon 1281 odkazuje do Kánonu 1257 § 2., kdy se primárně pravomoci dané právnické osoby odvíjejí od stanov, které by měla tato právnická církevní osoba mít. Pokud nemá, pak se řídí obecně Kodexem 1983.
Zde si dovolím malou odbočku. Americká katolická církev patří k těm nejbohatším. Nejen co se týče majetku, ale také zkušenostmi. Zažila již několik krachů diecézí, řadu finančních skandálů, ale i jiných morálně trestních problémů, které ji stály ztrátu důvěry, ale i peněz. V dokumentech těchto amerických diecézí, ale i farností je systémová odpovědnost všech osob, které jsou s majetkem spojeny. Každý, kdo v Americe pracuje s financemi, má smluvně zakotvenou odpovědnost. To v českých podmínkách zřetelně chybí.
Jak uvádí M. Sitarz, v kanonické literatuře ale neexistuje jednotná právní definice pojmu kompetence/odpovědnost. Dá se však říci, že se vychází z normy, která kompetenci zřizuje, a má-li někdo kompetenci, pak musí nést i odpovědnost. Tento názor je podpořen i další úvahou, že pokud papež/biskupská konference/biskup/řehole takový orgán zřizuje, pak tento orgán má i svoji odpovědnost.
Ekonomická rada není nezávislá a svobodná
Pastorační i ekonomická rada farnosti/diecéze není nezávislá a svobodná rada, která by mohla být kvalitním oponentem biskupovi/knězi, ale jde de facto o poradní orgán, který je spíše „servisní“. Je bez skutečné pravomoci a nezávislosti, protože její člen může být „kdykoliv“ odvolán. O jmenování ani nemluvě. Pravomoci této rady jsou spíše minimální. Pokud rada nesouhlasí s biskupem/knězem, pak může být vždy „přehlasována“, protože konečnou autoritu má jen kněz/biskup a rada je jen poradní orgán. Ale například v Praze se může obrátit rada přímo na generálního vikáře.
Položme si otázku, proč je odpovědnost v Americe zdůrazňována, a proč je v České republice opomíjena. Odpovědnost v Církvi již dnes vychází z obecných principů CIC 1983. Není však při jmenování do rad písemně zdůrazňována, natož vymáhána. Ani na základě odpovědnosti kanonické, ani občanskoprávní či trestně právní. To vede v důsledku k tomu, že biskup se „chrání“ a do rad si jmenuje „své“ lidi, kterým alespoň může „věřit“. Někdo by však mohl namítnout, že jiným důvodem je skutečnost, že biskup chce mít předně loajalitu. A revolucionář by mohl namítnout, že důvodem je skutečnost, že u nás ještě žádný biskup nebyl souzen za nesprávné hospodaření…
Přitom by biskup mohl být odvážný a tuto odpovědnost zdůraznit - a pak hledat nejen názorově blízké osoby, ale i odborníky s jiným pohledem na věc. A tím se také chránit. Je však také pravda, že do rad se odborníci příliš nehlásí. Důvodem může být skutečnost, že rada není volena/jmenována nezávisle na biskupovi, ale právě se souhlasem biskupa/kněze. Rada je tak zcela závislá a odborník je spíše „loutkou“ než odborníkem na svém místě. Krom toho kodex radě/členovi nedává práva na hluboký vhled do ekonomiky dané církevní právnické osoby a garantovanou nezávislost.
Z pohledu korporátního práva jde o absurdní situaci. Statutární orgán jmenuje osoby, které by jej defacto měly kontrolovat, přičemž je může jen o své vůli kdykoliv odvolat. Tak např. Diecéze plzeňská má aktiva kolem 1 mld., tedy jde o velikou korporaci. V klasickém korporátním světě by předseda představenstva měl další členy představenstva, kteří by s ním museli - ale i nemuseli - souhlasit, a byl by kontrolován dozorčí radou, na kterou nemá žádný vliv. Často tato dozorčí rada může předsedu představenstva odvolat. V katolické církvi nejenže biskup - až na limity v Základním dokumentu, které jsou podstatné - limity de facto nemá, ale předně jeho pravomoc je taková, že každý spolurozhodovací orgán/kontrolní orgán může změnit/umlčet. V korporátním světě by část takové rady volili zaměstnanci (tedy laici).
A teď si představme situaci jako v USA, že by ekonomická rada nesouhlasila a biskupovi by určité jednání zakázala či dokonce na něj podala žalobu pro neplatnost jednání/trestní oznámení. Nebo opačně. Rada by určité jednání zakázala, přičemž se následně zjistilo, že v radě bylo korupční jednání nebo rada byla nekompetentní, což by mělo vést k podání žaloby na radu, popř. trestního oznámení na členy rady. S tím by souvisel nárok na zaplacení škody/újmy po jednotlivých členech rady.
Položme si otázku: Jsme připraveni, že biskup/předseda představenstva – člen dozorčí rady/ člen ekonomické rady/laik bude obžalován? V korporátním právu jde o standard, kdy odpovědné osoby jsou souzené a odsouzené.
Při každé správě majetku je nutné být maximálně obezřetný, svědomitý a vědět, že za svá doporučení nesu odpovědnost. Domnívám se, že pokud laici mají vystupovat jako členové rad a nést odpovědnost, nelze jejich hlasy brát jen jako poradní, ale musí mít svoji váhu. Jen exekutivní přínos váže laiky k maximálnímu nasazení ve prospěch entity. K tomu je třeba uvést, že pro biskupy platí: Biskup se má snažit zorganizovat vhodným způsobem diecézní apoštolát podle pastoračního programu nebo projektu, který předpokládá náležitou koordinaci různých „specializovaných“ polí pastorace (liturgie, katecheze, misie, sociální, kulturní, rodinné, školské otázky. Pro vypracování tohoto plánu má biskup zapojit různé diecézní úřady a rady: takto apoštolská činnost církve bude skutečně odpovídat na potřeby diecéze a má napomáhat souladu snah všech o její uskutečnění, aniž by se však zapomnělo na působení Ducha Svatého v díle evangelizace.
Proč církevní kanonisté - a papež sv. J. Pavel II. - nedali větší práva laikům, pokud jde o nakládání s majetkem? V minulosti byly různé modely správy majetku. Samotná současná správa v ČR není dogmatická a je pravda, že ve světě existují různé modely. Byť stále platí, že je to biskup, který proto, že odpovídá za spásu duše, odpovídá i za majetek, který má k této spáse sloužit.
Vycházíme-li ze Zákona o obchodních korporacích, pak každý člen dozorčí rady svoji funkci vykonává s péčí řádného hospodáře. Dozorčí rada je ale kolektivní orgán, a proto její činnost musí být kolektivně odborná. Nelze však zapomínat, že dozorčí rada není subjektem práva a povinností, subjektem jsou jednotliví členové a ti také nesou odpovědnost. Buď individuální, nebo kolektivní (solidární).
Jak podotýká Anna Słowikowska - nemělo by se zapomínat, resp. by se mělo připomínat, že i „zpronevěra“ v rámci církve je trestná. A to jak pro biskupy, tak kněze, ale i laiky. V rámci českého právního prostředí by se pak mohlo spíše jednat o porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Dle Kánonu 1279 je statutárním orgánem ten, kdo řídí osobu, která majetek vlastní a spravuje jej, pokud jinak nestanoví partikulární právo, stanovy nebo zákonný obyčej; při tom se zachovává právo ordináře zakročit v případě nedbalosti správce.
To klade opět vysoké nároky na ordináře a jeho povinnost při výběru lidí, kteří mu při správě majetku pomáhají, dá se možná dokonce mluvit o objektivní odpovědnosti ordináře. Pokud tedy ordinář špatně vybere osobu, která majetek prohospodařila/zpronevěřila/, pak nejen tento kněz/laik může jít do vězení, ale i biskup. Nemusí jít však o trest nepodmíněný. Může být i trest podmíněný s náhradou škody, kdy biskupovi/knězi, laikovi propadne celý majetek a půjde do insolvence. Totéž platí pro generální vikáře, kdy právě tito nejčastěji nakládají s majetkem diecéze.
Delegace pravomocí totiž nezbavuje biskupa jeho povinnosti dohlížet na majetek diecéze dle Kánonu 1276 § 1 Kodexu. Nezbavuje jej ani civilní a trestní odpovědnosti při správě cizího majetku. Totéž však platí i pro ekonoma/radu/gen. vikáře. Jenže kde najdeme tolik odborníků, kteří budou pečlivě a odborně majetek spravovat? Umíte si představit, převést majetek malých farností na velké, protože ty budou mít fundované rady?
Závěrem
Možná se to málo ví, ale jedním z nejvíce pokrokových biskupů je pražský generální vikář Z. Wassebauer. Před několika lety biskup Wassebauer přednesl můj návrh do pléna - aby laici měli větší zapojení, pokud jde o majetek pražské arcidiecéze. Avšak za podmínky, že laici budou mít větší odpovědnost, právě jak výše zmiňuji. Nelze totiž chtít spolurozhodování o majetku a nemít odpovědnost. A nejen odpovědnost finanční a trestně právní, ale i „spásonosnou“. Protože nezapomínejme, že církevní majetek zde není proto, aby generoval majetek a různé osoby z něj měly příjmy, ale je zde jen a jen proto, aby sloužil k ultimativnímu cíli – spáse duše. Takto pokrokový ve svém uvažování není žádný jiný český či moravský biskup.
Nevím, zdali my laici jsme připraveni se podílet na spáse duše, na hledání cest, ale i „ukřižování“, tak jak by měl být biskup. Předně si kladu otázku, zdali je nás dost! Víte, kolik existuje diecézí, řeholí, farností, kde existují různé rady? Kde vezmeme tolik „odborníků“? A budou tito odborníci pracovat zdarma? Protože, kdo bude kontrolovat miliony, nést odpovědnost a mít z toho jen dobrý pocit? Existují jistě tací jedinci, ale není jich mnoho. Takto se dá věnovat několik hodin měsíčně, ale ne pravidelně a odborně. Odměna za práci pak přináší evidenci, zdanění, náklady. Umíme si představit důsledky? A také tlak na nás laiky? Nadávat na vrchnost je v módě, co existuje lidstvo. Nést odpovědnost umí jen někdo. Jsme my laici připraveni se obhajovat, proč jsme něco schválili či neschválili? Proč jsme něco prodali či něco zameškali?
Pokud jde o návrh biskupa Zdeňka – nelíbil se. Nelíbil se proto, že by se laici zavazovali nést odpovědnost, která by mohla dopadnout i na jejich rodiny a životy. A to vše za situace, kdy by odpovědnost byla poměrně limitována, protože rada je stále jen poradní orgán. Bylo též argumentováno, že v několika farnostech jsou odborníci, ale často ne. Šlo více o zdůraznění odpovědnosti než o fakticitu. Ale stejně jako každá pokladní na kase podepisuje hmotnou odpovědnost, i každý člen každé rady by měl podepsat, že si je své odpovědnosti vědom. A to se laikům nechtělo.
Závěrem si dovolím ještě poznámku, zdali si umíme představit, že stejně jako akcionáři a vlastníci podílů dávají žaloby na představenstvo/jednatele, budeme i my dávat žaloby na své spolu farníky, kněze a biskupy? Ano, již dnes je možné podat žalobu na biskupa či kněze pro zpronevěru/porušení při správě cizího majetku, ale jsme připraveni nést důsledky těchto žalob? A to se neptám proto, abychom kryli trestné činy, ale abychom si pravdivě odpověděli na otázku prof. Wolfa.
Je zcela jistě nutné, aby Řím přišel se změnou správy majetku. Ale my laici si musíme umět pravdivě zodpovědět otázku: moc přináší odpovědnost, jsme na ni připraveni? Odpovědnost není jen radost, ale i starost. Jsme připraveni nést kříž s naším biskupem, naší církví?
Ronald Němec je světský a církevní advokát.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.
