Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
To slovo lze vyslovit s odzbrojujícím úsměvem dítěte, které při hraní rozbilo okno, i s vážnou tváří scholastika, který to s úsměvy už moc nepřehání. To slovo je tajemství. Tajemství je svatá věc a člověk by si ho měl hýčkat. Jistě ne ale tak, aby kolem něj chodil jako kolem kostela, nýbrž ve svobodě Božího dítěte, které ví, že tajemství je tu pro to, aby dávalo životu smysl a naději. Jak je to ale s tajemstvím Božím, ba přímo s tajemstvím Boha, jemuž jsme navykli říkat – mystérium? Zatímco mystérium je u řady mimokřesťanských náboženství charakteristické něčím skrytým a nedostupným a spojené s tajnými obřady či tajným učením, je v dějinách Božího zjevení daleko víc synonymem Boží otevřenosti ke stvoření a člověku než symbolem neproniknutelného Božího života. Když Ježíš říká svým učedníkům, že je jim „dáno znáti tajemství království nebeského“ (Mt 13:11), ukazuje, jak málo má toto mystérion společného se sektářskou uzavřeností, za kterou se v křesťanském prostoru rádi schovávají jednotlivci i celé skupiny. Zakrývat druhým Boha je nelidské. Pomáhat jim vykročit na cestu poznání a k setkání s Pánem je jedním ze znaků duchovní dospělosti a potvrzením, že Tajemství omilostnilo v člověku jeho přirozenost.
Bůh touží být dobýván
Za mlhu Božího tajemství, do něhož se neodvážíme pohledět, se nechá skrýt v podstatě cokoliv, a zvláště pak to, čím člověk škodí člověku a co neudělal, i když byl jediný na světě, který to udělat mohl a směl... Utrpení, smrt, tragédie, nespravedlnost a násilí, to všechno bylo v dějinách sváděno na Boží tajemství. Bůh to tak chtěl, říkají někdy lidé, ale pomoct druhému nést jeho kříž je nenapadne ani v nejdivočejších snech. Na svátek Svaté Trojice jsem slyšel i četl některá kázání a úvahy, které z vnitrobožských vztahů a ze samotného Božího života dělají jakousi neprůhlednou kovovou kouli, do níž je možno speciálním rentgenovým zrakem nahlédnout jen některým (a ještě klíčovou dírkou). Nemyslím si – a vím, že v tom nejsem sám –, že by se Boží tajemství dalo vyřídit tak jednoduše. Bůh přece vším, co nám v Písmech odkázal, ukazuje, že chce být člověkem hledán, dobýván a prostupován. K tomu mu svěřil čtyři podstatné věci: stvořil ho jako svoji podobu a obraz; učinil ho tvorem bytostně závislým na vztazích; za centrum veškerého jeho života mu tak jako sobě určil lásku; svou smrtí na kříži mu znovu vrátil část sebe sama. Nevěřím, že by křesťanští heretici, co jich svět světem měl, pracovali vědomě a s rozmyslem proti Bohu a církvi, naopak. Jejich věroučné omyly, v nichž byl téměř vždy ukryt vzácný odštěpek pravdy, pomohly prohloubit poznání Božího tajemství a definovat to, co by se už nikdy nemělo ztratit v sebehorším překladu.
Neboj se Tajemství
V podobenství o rozsévači rozlišuje Ježíš ty, „jimž je dáno znát tajemství Božího království“, zatímco „těm, kdo jsou vně, je to všecko hádankou, aby hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno“. (Mk 4:11–12) Bůh své tajemství neskrývá, protože Láska, která je jeho druhým jménem, nenechá nikdy žíznivého bez vody. A tehdy, zdá-li se, že Bůh mlčí, možná nás tím víc zve, abychom ho hledali. Smysl Tajemství se odkrývá těm, kdo chtějí a touží rozumět, a to nejen pouhým rozumem, ale také srdcem. Svatý Pavel „klečí před Bohem“ a prosí ho, aby se Duchem „posílil a upevnil“ náš „vnitřní člověk“. (Ef 3:14.16) Abychom už nemuseli chodit ve tmách, nám neustálé poznávání Boha dává za ideál a celoživotní úkol. Přeje si, „aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží“. (v. 17–19) Netřeba zastírat, že ve světě působí také docela jiné „tajemství“ – tajemství nepravosti (2 Te 2:7). Nechat se svést nabádáním Zlého, který si hraje na Boha a který umí lapit člověka na jeho slabosti (moc, peníze, tituly, sexualita, pýcha), je někdy docela lehké. Tam však, kde je středem života touha po lásce a láska sama, je k tajemství Boha přece jen blíž než k tajemství špatnosti. Bůh potřebuje naši lásku. Ďábel nenaučí člověka milovat. Žije jen z tisíců odstínů naší nenávisti, lakoty a pýchy.
Apoštol Pavel píše křesťanům do Kolos, aby se za něj a jeho společníky modlili, aby „mohl zvěstovat tajemství Kristovo“, pro které je „teď ve vězení“. (Ko 4:3). V prvním listu Korintským jasně říká, že přišel hlásat „Boží tajemství“, třebaže ne tak, jak si možná někteří představovali – „nadnesenými slovy nebo moudrostí“. (1 K 2:1) Narativ a způsoby jeho hlásání měly svůj jediný pramen v poznání „Krista ukřižovaného“, jenž se tam, na Golgotě, ze svého tajemství vydal, aby bylo zřejmé, že si nikdo nesmí privatizovat to, jak on ve svém vykupitelském díle zjevil svého Otce, Ducha svatého i sebe samého. Čas, kdy se naplní „Boží tajemství, jak je Bůh oznámil svým služebníkům prorokům“ (Zj 10:7), bude dnem, „kdy zazní polnice sedmého anděla“, a tedy na konci časů. A i když tento čas plně závisí na Boží vůli, pro něj nebo proti němu pracuje každý z nás. Stačí si vybrat. Že je ve „zvěsti Ježíše Krista“ „odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno“ a které je „nyní však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijali vírou“, píše Pavel Římanům tak jasně, jak neochvějně tomu sám věří. (Ř 16:25–26) Proč jsme tak náchylní balit Boha do celofánu jako čokoládový bonbon, když se on sám dává v modlitbě a eucharistii všem, bez obalu, nahý, takový, jaký je?
Člověk proti Tajemství i proti sobě
Tím, kdo Boží tajemství zatemňuje, není Bůh, ale člověk. Čteme-li rané apokryfy a gnostické texty, vidíme, jak se v síle rozjitřených symbolů komplikuje naše možné poznání Boha. Člověk klade sám sobě a druhým (vede-li nějakou skupinu vyvolených) neuvěřitelné překážky a nesplnitelné podmínky. Tam, kde Pavel čerpá z „ukřižovaného Krista“, čerpají prodavači duchovního programu „Poznej s námi Boha a budeš v pohodě“ ze zdrojů, které jsou zoufale mělké, protože jsou zoufale lidské. Zavírat tajemství Boha do klece pro králíky není jen doménou lidí z křesťanského pravěku. Díl svojí viny nese rovněž impotentní teologie, která své matematicko-logické analýzy téměř úplně odstřihla od živého člověka, od současného slova, od života uprostřed druhých, od oběti, od bolesti, od radosti, od utrpení, od lásky. Pro všecko na světě: zroďte zase teologa-básníka-umělce! Stejná situace nastává tam, kde se kazatel ani neodváží přistoupit a dotknout se lemu Kristova roucha, aby si nezadal, nebo se nedopustil některé ze staronových herezí. Poznání Boha a jeho tajemství se zračí v lidské tváři. To samé poznání se ukazuje ve skutcích vůči bližním, jimiž člověk odhaluje krásu samotného Pána. Je-li teolog, kněz či kazatel svým způsobem také profesionál (a spíš umělec, poiétés než řemeslník a rutinér), měla by podstatnou část jeho služebné práce tvořit reflexe Božího tajemství, jak o něm v dějinách církve uvažovala celá řada křesťanů i těch, kteří za své poznání a přijetí Božího povolání zaplatili pronásledováním či životem.
Kudy do Tajemství? V lásce
Nenechme si vzít naději, že Bůh není betonový mlčenlivý monolit, o němž nic nevíme. Není to pravda. Nenechme se přesvědčit, že nejhlubší poznání Božích věcí mělo několik lidí, žijících téměř výhradně ve 13. století. Církev má přístup k nevyčerpatelnému rezervoáru svědectví a zkušeností každého z nás. Naučme se používat tak jako evangelisté jazyk všedního dne, abychom skrze něj uměli vypovědět to, jak se nás Boží tajemství dotýká. Biblických směrovek o tom, kdo je to Otec, kdo je to Syn a kdo je to Duch, máme dost. Diagramy Trojice, zuřivě proškrtané šipkami a bublinami, v chápání pomohou, ale zkuste se zeptat nějakého velkého, křesťansky orientovaného malíře či sochaře nebo člověka klečícího v prachu cesty před kapličkou. Pokud nejsou Letnice svátkem mrtvých, ale živých a Boha zažívajících, máme ve své víře všechno, čím můžeme do Boha vstupovat. Odosobněné úřednické křesťanství, které si vystačí s brožurkami a které tak často kritizuje papež František, vždycky zahrne pod tajemství to, nad čím by muselo samo pracně přemýšlet a ručit vlastním životem. Bůh tváře – Pán Ježíš Kristus – odhalil jádro svého tajemství. Kdo se na tuhle tvář dívá, bude si dobývat Boha tím, co s ním má společného, ponejvíce pak láskou. Zeptáte se možná – a právem –, nechybí-li mi ve výše napsaném něco důležitého – pokora. Nechybí. Odvažuji-li se vůbec přistupovat k Bohu jako Tajemství, vstupovat do něj, dotýkat se ho a činit ho součástí mne samého, musím přitom dosvědčovat pokoru v tom, že mi není lhostejný žádný člověk, natož ten, kdo se ke mně obrací o pomoc.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
