Seznamka
Marek Orko Vácha
Autor: Orko.cz
Se zájmem jsem si přečetl úvahu Marka Váchy Milí katoličtí publicisté, která v okruhu mých přátel vyvolala menší zděšení. Kromě jedné důležité skutečnosti, na kterou bych chtěl reagovat, mě zaujala změna Váchova dlouhé roky používaného narativu. Místo navazovaného vztahu já a ty či otec a syn tu zřetelným způsobem dominuje vztah učitel a žák, přičemž učitel se k žáku nevztahuje ani tak otevřenou náručí, nýbrž zvednutým prstem.
Z textu není zřejmé, ke komu vlastně Váchova slova míří. Pod sousloví „milí katoličtí publicisté“ lze zahrnout v podstatě kohokoliv, kdo v eldorádu sociálních sítí a webových magazínů napíše alespoň dva články. Přál bych si, aby autor svým článkem hovořil právě spíš k té mase „publikujících“ autorů, kteří každý den zaplavují svými komentáři prostor sociálních sítí, a tam, kde mohou, obšťastňují svými myšlenkami čtenáře internetových novin a časopisů. Ti, kdo „sžíravě kritizují“ Rádio Proglas, Katolický týdeník nebo Christnet, lze v běžném církevním provozu poznat hlavně podle toho, jaké ideje vyznávají a jaký je jejich poměr ke stávající hlavě církve – papeži Františkovi. Kritika největších českých křesťanských periodik a rozhlasu je pro ně spíše druhotná. Svobodně a kriticky orientovaná média, která nevybočují ani nalevo, ani napravo, jsou jen jedním z „údů“ církevního prostředí, kterých by se chtěli „pro dobro církve“ zbavit. Doufám, že se jim to nepodaří.
Váchův otcovský pohlavek těm, kteří nepochopili jádro Kristova vykupitelského příběhu a to, že jedině on byl a je bez hříchu, není spravedlivý. Jen málokterý publikující knižní autor rozlišuje ve svých textech tak silně mezi dobrem a zlem, správným a špatným, a jen málokdo má na mladé čtenáře tak revoluční a velké nároky jako on. Zdá se, jako by mladí lidé byli v autorově pohledu najednou zbrklejší a náchylnější kritizovat, řešit problémy a reagovat na církevní skandály způsobem „po nás potopa“, zatímco Vácha a lidé jeho věku a zkušeností, kteří už něco prožili, jasnozřivěji vidí, že svět není jen černá a bílá, ale černá, bílá a mnoho odstínů šedi nasvícených pokaždé světlem z jiného úhlu a jiné intenzity. „Mládí spravedlivě volí hodně dole, neboť jejich svět je černobílý. My, co už máme za sebou vlastních letů a zejména pádů víc, bychom měli milosrdně volit víc nahoře, neboť náš svět černobílý není. Ale vždycky se snažíme nebo máme snažit začít mezi čtyřma očima; pro tuto obec jistě není třeba dodávat příslušné souřadnice Písma o tom, co dělat, zhřeší-li můj bratr. A opravdu to mezi čtyřma očima udělat a teprve pak přemýšlet, co dál. A – je mi trapné to slovo říct – modlit se. Ne za ty druhé. Za sebe.“ Nemyslím si, že takhle paušalizovat je nutné. Znám třicetileté katolické seniory s tak atrofovaným vědomím vlastní pravdy a pravověrnosti, že je to s nimi k nevydržení. Znal jsem osmdesátníky, kteří by sice nezvedli v mrtvém tahu tolik co Vácha, ale kdybychom to zprůměrovali, možná by jeho i mne ještě předběhli a hlavně – jejich kritické myšlení bylo ne sice zrcadlovým, ale dobrým obrazem toho, jak má kritické myšlení vypadat a jak je možné jej sdělovat druhým. „Ti nahoře“ hrají ve Váchově teologickém konceptu trvale spíš okrajovou roli. Moc se s nimi nezdržuj, nech je jejich vlastním bojům. Tolik jsem z jeho knih a vystoupení vyčetl já.
Mám za to, že Váchovo hledání kompromisu může být právě pro mladé lidi zničující. Na příkladu dnes již klasického kázání prof. Petra Piťhy (proč vlastně?) vystavil Vácha dvojí scénář. V tom prvním lidé mladé generace označují Piťhovo kázání za „nepřijatelné a skandální“. V tom druhém se mohou k věci postavit tak, „že takových podobných a jiných kázání jste již slyšeli při toulkách českou krajinou na různých místech povícero, a ano, můžete si myslet své a klidně s katechumeny promluvit o tom, že kázání, jak všichni vědí, z definice není oficiální hlas katolické církve. A nechat to být.“.Třetí jen letmo naznačený scénář předpokládá řešení zlaté střední cesty, v níž je člověk smířlivý k pádům a nížinám druhých, a to už proto, že se cítí, nebo dokonce rád vydává za křesťana, který by po Ježíšově vzoru ani mouše neublížil. Vzpomeneme-li si na svůj křest či na jeho obnovu, víme, že všechno, co je v nás dobré, máme od Pána a z jeho milosti, a že s ním můžeme být ve svých slabostech paradoxně nejsilnější. Jenže ani v této „omilostněné slabosti“ nejde vždy o hledání kompromisů. Ze dvou předložených možností mívá jedna k pravdě blíž a tam, kde se lež stává povinnou výbavou „zápasu o pravověří“, ozve se někdo možná ostřeji, než předpokládal a než je jeho zvykem. V ojedinělých a vážných případech mi to přijde omluvitelné. Když mi dnes a denně lidé říkají, jak zvláštní a temné církevní prostředí u nás také existuje, obvykle si jen pro sebe říkám: Existuje proto, že jsme ho i jako jeho oponenti vytvořili, dovolili vytvořit, zůstali jsme němí, hluší, uprostřed mezi ano a ne.
Hovoří-li Vácha k bezpočtu „katolických publicistů“ různých webů a Facebooku, částečně s ním souhlasím. Legie spravedlivých křesťanů, ať liberální nebo konzervativní orientace, táhnou sociálními sítěmi jako hejna kobylek a servítky si opravdu neberou. V okruhu mých známých a přátel se kritika již nezastíraných návratů do doby před koncilu a zvláště do časů před-demokratických obvykle odehrává na věcné úrovni a tam, kde dojde k přetečení poháru, to není o nic horší, než když se mezi sebou baví lidé v sekulární společnosti, nebo jak by řekl Vácha, „ti tam nahoře“. Úplně jiný svět ke mně doléhá z ligy tradicionalistických katolíků, z nichž se řada tituluje jako poradci, experti a přátelé „mocných“. Mějte mě třeba za změkčilého nebo mravního mrzáka, ale když ne desítky, ale stovky a tisíce diskutujících takový poradce častuje na sociálních sítích výrazy a urážkami, jejichž význam si musíte hledat ve slovníku, a je-li takový expert navíc jednou z „bývalých“ (to slovo je relativní) hvězd českého katolického nebe, nemůžete, odhodláte-li se k diskuzi, zůstat vlažní mezi prvním a druhým Váchovým scénářem. Není to jen otázka svědomí, ale otázka vnitřního života a přežití, abyste se zastali ženy či muže, z nichž takový „milý katolický publicista“ pod svým plným jménem udělal nedouka, ubožáka, o něhož se olízl a otřel, a to právě tak silně, aby na něm zůstalo znamení hanby, viditelné pro všechny další „spravedlivé“. Jsou zkrátka situace a okamžiky, kdy ani „Váchovi mladí“, kteří „toho ještě tolik nezažili“, nemohou mlčet, protože tím mlčením by si připravovali vlastní temnou budoucnost. Když s naprostou lehkostí tvrdí někteří hvězdní „katoličtí publicisté“, že papež je zednář a ďábel a že vakcinace proti Covidu je přímým útokem satana na církev, lze se tu jen těžko poohlížet po kompromisech. A pokud ano, po jakých?
Povím ti příběh – jeden z mnoha
Před lety se ke mně dostaly texty jednoho katolického kněze, který to ve své nikterak dlouhé kariéře zkoušel na všechny strany, aby zakotvil ve vodách ultrakatolicismu. Kdybyste většinu podstatných jmen jeho „úvah“ nahradili slovem „Žid“, mohli byste každý jeden z těch článků tisknout v novinách Třetí říše. Nedalo mi – už díky rodinné anamnéze –, abych se s dotyčným nespojil. Leccos jsem očekával, vyzbrojil se deštníkem, ale ten příval hrubostí, sprostot a výprask bych vám nepřál. Netrvalo dlouho a dotyčný byl přeložen z malého místa na velké, na které většinu farářů, i kdyby se rozkrájeli na nudličky, nikdy nedosáhne. Jaké to bylo znamení pro ty, kteří se na rozdíl od dotyčného „katolického publicisty“ zajímají o osud uprchlíků před válkou, o lidštější přístup k homosexuálům, transsexuálům, lidem jiného vyznání, které trápí obecná lhostejnost k násilí na dětech a ženách a kteří, už jako gymnaziální studenti, nepochybují o tom, proč bychom se měli dát očkovat proti Covidu-19 a dodržovat pro sebe a pro druhé nutná profylakční opatření? Že demokracie předpokládá diskuzi? Jistě. Ale je to tak i v církvi? Že dialog v církevním a teologickém prostředí není nadstavba, ale že patří do základů církevní služby a teologické práce? Patrně ne. Že je možné se ozvat na ochranu těch, kteří se bránit neumí, nechtějí nebo už nemohou, a že tento pozvednutý hlas něco změní? Sotva. Kde je ta „pravda středu“, pravda na půli cesty, o níž nepochybně ví náš Pán, ale my – stále slabí a hříšní lidé – se k ní musíme vydat stůj co stůj, i když přitom udržíme mnoho šrámů, ostouzení a proher? Nevadí mi, když mi někdo napíše, že by mě za mé teologické myšlení potřeboval rozbít hubu. Četl jsem desítky anonymních e-mailů, které dostal člověk, jehož si v českém teologickém a církevním prostředí vážím. Viděli jste oba díly filmu Kill Bill? Celé si to dejte na druhou a přidejte krev. Ocitnete se ve světě, s nímž jste konfrontováni, ať chcete nebo ne, a s nímž se zkrátka musíte snažit něco udělat. A to „udělat“ vám přinese jen a jen problémy, bude bolet a možná vás připraví o zdraví.
Škola (podzemní) církve i exilu
Že Vácha i já můžeme psát, co píšeme, za to svým způsobem mohou známí i docela bezejmenní lidé církví, s nimiž se ve dvacátém století nepárala ani jedna z obou totalit. Mohou za to i lidé křesťanského exilu v Itálii, Německu, Rakousku či Spojených státech, kteří se v tisícerých zápasech mezi návratem do 19. století a zesrozumitelněním církevního prostředí a jazyka pro člověka druhé poloviny 20. století rozhodli pro druhou možnost; a pro tu také desítky let pracovali, nasazovali se – a nemylme se – v těchto zápasech utržili řadu jen těžko zhojitelných ran. Dostalo se mi milosti žít svou ranou dospělost mezi těmi, kteří si v komunistických kriminálech odseděli deset i více let, naslouchat těm, jimž hnědá totalita, k níž se v Čechách a za železnou oponou hlásí čím dál tím více matrikových křesťanů, pozabíjela většinu rodiny a přátel. Bylo mi dáno provázet a spolupracovat s lidmi, kteří v centru katolické církve hledali možnosti, jak pro české exilové i domácí prostředí vyzískat něco z plodů koncilu, pro něhož kritický dialog nebyl pojmem z vesmíru, ale možná (spolu s Duchem svatým) jedním z klíčových prvků. Otcové koncilu a zvláště teologové přípravných skupin se v dobrém hádali doslova do krve. Bojovali o každý odstavec, větu a slovo, diplomaticky i nediplomaticky působili na své oponenty, protože věděli, že snaha „mít to všechno rychle za sebou a hajdy domů“ byla mezi mnohými lidmi koncilu obrovská. Lidí, jako byl Hans Küng, vygeneroval čas před koncilem a během něho mnoho. Většina z nich však skončila v zapomnění, a za jejich ano ano, ne ne je dnes můžeme bez přehánění nazývat mučedníky církve. Tohle je prostředí intelektu, ducha a modlitby, které by si měli vzít „milí katoličtí publicisté“ za příklad. Tohle je velikost duchovního života, z něhož by mohli odezírat, chtějí-li. Lidé, kterých si vážím, si, jak Vácha píše, nevybírali „mezi dobrem a zlem, mezi Kristem a Antikristem“, tak jednoduché to prostě nebylo a není. Často se „jen“ drželi své víry, svého přesvědčení, v politickém ohledu pak jedné ze strategií, které vůči totalitním režimům církev postupně volila, i zkušeností svých otců, že krást a zabíjet se nemá. Dostat deset let v lágru nebylo otázkou volby mezi „Kristem“ a „Antikristem“, a není to otázkou ani dnes v těch nejtěžších vnitrocírkevních sporech. Jediný člověk je nálepkován slovem Antikrist – papež František, a to od křesťanů, kteří již dávno žijí zcela odlišný náboženský kult, než je obecné křesťanství. Čtou-li mladí lidé, a já doufám, že ano, nejen oficiální, ale i běžné texty, promluvy a rozhovory s papežem Františkem, musí vidět, že je to právě on, kdo je povzbuzuje ke statečnosti, v níž ozvat se proti „katolickým publicistům“, kteří by hravě udělali kariéru v Třetí říši, není otázkou nutnosti, ale vlastního duchovního zdraví a přežití a lásky k církvi.
Myslel jsem si, že Váchovy duchovní rady mládeži budou mít trvalejší platnost. Nakolik znám mladé lidi, mám za to, že i oni ve většině případů opustí koncept funky-křesťanství, kde všechno hoří dramatikou věčného tady, teď, uhrančivé krásy, naolejovaných svalů či výstupů na Annapurnu. Žijeme v úplně odlišných světech. Přesto si myslím, že Váchova poslední rada vede k neúnosné skrupulozitě svědomí. S nadějí předpokládám, že se i „milí katoličtí publicisté“ modlí, rozvažují a diskutují o tom, co chtějí psát. Umí-li se v demokratické společnosti a na půdě církví pod to, co píšou, podepsat, už to je jedno velké vítězství. Jedna ze známých postav českého, křesťansky orientovaného publicistického prostředí vysaje ze svých názorových oponentů veškerou důstojnost už v prvních dvou větách. Nemusím inteligentnímu Marku Váchovi připomínat, že tak jako v mnoha dalších případech nejde o funky-liberála, který se „o ty nahoře, co si tam hrajou svý vlastní boje“, nezajímá, nýbrž o příznivce tridentských pořádků, kteří dnes a denně vysávají sílu i z papeže Františka, a jménem svým i některých exponovaných českých křesťanů se ho opakovaně pokoušejí poslat na odpočinek do Buenos Aires. Dvacetimetrové červené vlečce, kterou nese houf podobně oblečených mládežníků, se zasměješ. Jsou ale situace, v nichž by ses pouhým hahaha vzdal samotného Krista v těch, k nimž přišel především.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
