Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
Problematika transsexualismu a (respektive) transgenderu hýbe křesťanskou společností napříč denominacemi. Je přímým pokračováním pevného i měnícího se křesťanského náhledu na homosexualitu, partnerské vztahy a rodinu. Lékařské, etické a teologické uchopení tohoto fenoménu je ve stejném ohledu dráždivé i pro část lidí sekulární společnosti, kteří se s žádným náboženstvím neidentifikují. Nejen samotné téma, ale i svědectví a osudy jednotlivých lidí, kteří prošli a procházejí některou z fází tranzice (změny pohlaví), bývají kanalizovány do groteskních představ o tom, kým transexuální/transgender osoba vlastně je. Neporozumění problematice a zvláště lidem, kterých se transgender (transsexualita) týká, má řadu příčin – psychologických, kulturních či náboženských. Jednou z nich je pravděpodobně také hlubší neporozumění životu hetero- či homosexuálního člověka a tomu, jaké místo v něm a v řádu spásy zaujímá tělesná přirozenost spolu s duchovní a duševní. Homofobie ani transfobie nejsou hodny křesťansky orientovaného člověka.
Je přirozené, že otázka transgenderu je živě diskutována v zemích a společnostech, kde vidíme historicky citlivější a hlubší přístup k lidským právům a svobodám. Na opačném pólu stojí autoritativní náboženské a sekulární společnosti, které dialog o tomto tématu nepřipouštějí, pronásledují, anebo dokonce trestají. Někde uprostřed se nacházejí země a jejich regiony – v našem případě země za bývalou železnou oponou a Česko –, kde se k transsexuálním a transgender osobám vztahují relevantní odborníci (psychologové, sexuologové, terapeuti) více méně pozitivně a vstřícně, zatímco část společnosti (věřící i nevěřící) chápe tuto problematiku v lepším případě jako nezajímavou, v horším případě jsou transgender osoby, ostatně jako homosexuálové, považováni za nemocné, nebezpečné a zvrácené lidi, kteří by měli být vytlačeni na okraj společnosti a přivedeni „k pořádku“, tedy k uvědomění toho, co je pro většinovou společnost tzv. normální, tedy heterosexualita realizovaná v manželském vztahu, se společensky tolerovanou mírou promiskuity a jasně definovanou sociální rolí.
Setkání
Myslím, že mnohý z nás se setkal s člověkem, u něhož nedovedl podle vnějších znaků (jako laik) rozeznat, je-li muž nebo žena. Stejně tak si někteří rodiče a vychovatelé uvědomují, že u některých dětí je pohlavní identita (sounáležitost či rozpor s vlastním tělem) vnímaná citlivěji než u jejich vrstevníků. Představme si situaci našeho dobrého přítele, muže či ženy, kteří v určité fázi života vyjeví to, co dosud jen naznačovali a co jsme si mysleli: že jejich biologicky dané pohlaví není v souladu s tím, jak sami sebe vnímají, a to – připusťme – i když žijí v láskyplném, zdravém rodinném prostředí bez traumat a náboženského puritanismu. V širším spektru transgenderu (transsexualita, intersex, cross-dress, bigender, gender-bender atd.) dochází v křesťansko-etickém pohledu patrně k největší nesnázi. Pokud člověk z jakéhokoliv důvodu nepřijímá svoji sociálně-kulturní genderovou roli (jsem biologicky muž, tudíž se mám chovat a žít jako muž dané kultury; viz k tomu 1 K 11:14–15: „Cožpak vás sama příroda neučí, že pro muže jsou dlouhé vlasy hanbou, kdežto pro ženu ctí? Vlasy jsou jí totiž dány jako závoj.“), je nasnadě množství genderových (i transgenderových) identit, s nimiž církev neumí dosud ve svém teologicko-antropologickém pohledu na člověka, jehož zdroj rozpoznává v dějinách Božího zjevení, a tedy v Bibli, pracovat. Zatím.
Transgender a katolická výchova
Katolická církev reflektuje již mnoho let téma transgenderu na úrovni teologie jako vědy i prostřednictvím dokumentů různých kongregací a institutů. V částečně odlišných i překrývajících se pojmech transsexuál a transgender užívám raději pojem transgender, s nímž operují i soudobé odborné a etické texty. Jsem si vědom možných komplikací, ale přikláním se k mínění, že pojem transgender lépe vyjadřuje to, o čem píšu a o čem pojednávají také církevní dokumenty. Řadou zajímavých myšlenek a postřehů přispěl k reflexi daného tématu již sv. Jan Pavel II. ve svých textech týkajících se rodiny, sexuality a teologie těla. Pozoruhodný je postoj papeže Františka, který určitou akademicko-církevní hrubost a občasnou vulgaritu obrušuje laskavostí svého srdce a také proto – věříme –, že je Bohem vyvolenou hlavou církve, jež je nadána dary, milostmi a citlivostí, které jsou v polovojenské štábní struktuře, stejně jako v klerikálně orientovaném laikátu, tak potřebné. Dosud nejkomplexnější dokument, a to alespoň v mých očích, který se otázkou transgenderu zabývá z pozice církve jako vzdělavatelky, je jednatřiceti stránkový text nazvaný „Male and Female He Created Them: Towards a path of dialogue on the question of gender theory in education“.
Dokument vydala Kongregace pro katolickou výchovu v r. 2019 a otevřela jím, zvláště v zemích západní Evropy a ve Spojených státech, cestu k široce založené rozpravě týkající se genderu a transgenderu v pohledu katolického morálního učení. Text se pojmově týká transgenderu (jako zastřešujícího pojmu) v šíři současné odborné debaty (intersex, binární, fluidní atd.), a tedy nikoliv „pouze“ transsexuality (toto označení vůbec nepoužívá). Tento starší, lépe řečeno klasický pojem – transsexualita – se totiž týká „pouze“ jasně definovaného a diagnostikovaného nesouladu mezi biologickým (anatomickým, vrozeným) pohlavím a pohlavím psychickým. Obě kvality – fyzická (pohlavní) i duševní – mohou být u takového muže či ženy v pořádku. Problém vyvstává tam, kde se fyzicky i duševně zdravý člověk neumí identifikovat se svým biologickým pohlavím. I proto je transsexualita (přání člověka žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlaví) některými odborníky stále vnímaná jako psychická nemoc, vznikající ve druhém trimestru nitroděložního života, kterou je možné léčit a být klientovi v jeho proměně nablízku. Přeměna transsexuální ženy (male to female) či transsexuálního muže (female to male) je patrně tím, co dnes laická veřejnost vnímá jako „pravou“ transsexualitu. V případě transgender tématiky je situace komplikovanější, neboť do „klasického“ konceptu transsexuality vstupují další faktory, skrze které se transgender člověk nemusí (neumí, nechce) chápat striktně jako žena či muž, ale např. jako nebinární osoba, tedy ani jako žena, ani jako muž, nýbrž jako člověk, preferující pro sebe i okolí feminitu či maskulinitu jako vyjádření své aktuální totožnosti. V případě transgender osob jde daleko víc než jen o genderové role, které každý člověk, vy i já, v menší či větší sociální komunitě hraje, nebo dokonce musí hrát, aby vyhověl některému z genderových (sociálně-kulturních) stereotypů.
Někteří transgender lidé by dříve spadali do kolonky „transsexuálové“, což je pro ně více či méně nepřijatelné, neboť termín transsexualismus ne příliš vhodně spojuje jejich „problém“ se sexem a sexualitou, i když oboje v jejich hledání nevytváří prioritní problém. Jejich jinakost, která se i podle skutečných odborníků, nedá doposud dobře diagnostikovat, nespadá (vždy) do oblasti sexuální (sexuologické), nýbrž právě v nejširším slova smyslu genderové – a samozřejmě také duševní a duchovní. Někteří transgender lidé spravedlivě tvrdí, že jejich problém není problémem pro sexuologii, nýbrž pro psychologii a psychoterapii. Samostatnou oblastí jsou krajní formy transgenderu (např. agender, gender questioning), natolik tekuté a neuchopitelné, že k nim lze z lékařského či etického hlediska zaujmout stanovisko jen velmi obtížně. Text Kongregace pro katolickou výchovu sleduje ve své argumentaci aktuální odbornou debatu a trendy, i když v mnoha věcech zastává opačné či negativní stanovisko. V aktuálním diskurzu vychází transgender problematice vstříc některé mediální společnosti, které nabízejí – zvláště na sociálních sítích – široké spektrum transgenderových identit (nesprávně: pohlaví), z nichž si lze pro vlastní identifikaci vybrat v podstatě cokoliv.
Jak už to bývá, vidí jednotlivé katolické strany v dokumentu potvrzení svých stanovisek – přijetí, nebo odmítnutí daného fenoménu. Zatímco jedno křídlo nahlíží na transsexualitu a transgender otevřeněji, bez velkých slov a mravního rozhořčování, druhé křídlo chápe totéž jako na věky vyřízenou záležitost, k níž se církev 21. i 31. století musí vzhledem ke své teologické tradici postavit jako církev 1. století, a tedy vždy odmítavě. Negativní postoj k transgenderu, není-li militantní, ovšem otevírá i důležité otázky, a to nejen pro křesťany, zvyklé žít v jasně definovaném světě: Může transgender člověk vůbec fakticky vstoupit do posvátného svazku manželského? Může transgender muž (female to male) bez operativní změny pohlavních orgánů rodit děti? Může transgender žena (male to female) soupeřit ve sportovním klání s cis (genderová identita odpovídá vrozenému pohlaví) ženami? Může v římskokatolické církvi, která většinu služebných funkcí rezervuje pro muže, některou z těchto pozic zastávat transgender muž (female to male)?
Dokument je určen, přesněji řečeno nabídnut (offer) „rodičům, studentům, školním autoritám a školnímu personálu, biskupům, kněžím, náboženským a církevním společnostem a sdružením laiků“. Jeho cílem je „naslouchat, usuzovat a zamýšlet se“ (to listen, to reason and to propose), což se mu, podle mého mínění, docela daří. Nakolik ovlivňuje každodenní život katolického školství ve světě, netuším. Nakolik u nás, si odhaduji tvrdit, že vůbec. Ze sledování obrovské právní bitvy v Americkém Arkansasu, který se legislativně postavil proti poskytování potřebné péče transgender mladistvým, je patrné, do jaké míry do věci vstupuje křesťanské vyznání a z něho plynoucí světonázor. Laskavý a nepodbízivý tón textu, v němž se osvětluje aktuální církevní postoj, působí až trochu „nekatolicky“ a je v něm zřetelně cítit Františkův vztah k lidem, kteří si nesou velký kříž.
Člověk se nerodí do cizího těla, Bůh nedělá chyby
S velkou mírou zjednodušení můžeme za hlavní teologický argument rezervovaného postoje k transgenderu a transgenderu jako politické ideologii vyslovit přesvědčení, které má své jádro již v etických postojích papežů Pia XII., Pavla VI. a Jana Pavla II., že člověk se nerodí do cizího těla, jinak řečeno, že Bůh-Stvořitel nedělá chyby ani si s osudem člověka žádným způsobem nezahrává. Všichni tři papežové se kriticky vyjádřili např. k otázce mutilace (nezvratné odnětí části nebo celku rozmnožovacího ústrojí) v případě urologických chorob či přímo transgenderu. Vůbec první a vlastně jediný zdroj teologického napětí začíná právě zde, v teologii stvoření, resp. v otázce, „kdy“ stvoření člověka jako takové „začíná“, zda v okamžiku početí, nýbrž „dávno“ předtím, jak připomíná například prorok Jeremjáš: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě...“ (1:5) Teologičtí oponenti namítají, že ve stále probíhajícím stvoření (creatio continua) je chybné uvažovat, zda Bůh dělá nebo nedělá při stvoření chyby. Jak bychom asi nahlíželi na právě narozené dítě s nějakým vážným hendikepem (který mu v dospělosti brání žít tzv. tradiční vztahy nebo se rozmnožovat) nebo na dítě, odsouzené v důsledku vrozené vady či nemoci v podstatě k okamžité smrti? A jak bychom nahlíželi na „chyby“, které v celém spektru mimolidského světa vytvářejí nové a nové živočišné či rostlinné druhy?
Dokument vatikánské kongregace není dogmatickou trinitární úvahou, která by šla do hloubky teologie vztahu a která by i v tomto nelehkém tématu poukázala na nutnost reflexe prvního a druhého stvoření (spása), na němž má, na rozdíl od prvního stvoření, podíl také člověk, takže jde o dílo Boho-lidské. V popisu stvoření člověka z Genesis 1:27 se text drží normativního konstatování, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, s jejich veškerými rozdíly, které je (paradoxně), anebo právě proto, komplementárně táhnou k sobě. Pohlavnost (sex) člověka přirozeně disponuje k sebedarování. Jak bychom se na tuto teologii vztahu ale dívali u lidí, kteří se navzájem doplňují mimo okruh pohlavnosti (přátelé, rodiče a děti), v němž vztah a láska hrají tu samou, neméně důležitou roli? Bůh se zjevuje jako láska, to znamená jako bezvýhradné sebedarování a přijetí druhého (dr. Kateřina Brichcínová), přičemž člověk stvořený k Božímu obrazu nachází svou seberealizaci právě v bezvýhradném sebedarování a přijetí druhého. Otázkou je, jestli člověku přijetí transgender identity a tranzice tuto seberealizaci znemožňují, nebo naopak v některých případech usnadňují, či přímo umožňují? Uvedený dokument se přiklání k variantě první.
Muž a žena, gender a sex
Kongregace postuluje jasný postoj, že rozdíl mezi ženou a mužem je vedle zprávy o stvoření patrný předně v jejich biologickém uspořádání (vyjma intersex), což dokládají závěry oborů genetiky, endokrinologie a neurologie. Autoři dokumentu nemají problém s rozlišením pohlavnosti (sex) a genderu, nýbrž s jejich oddělováním (the separation of sex from gender) – viz k tomu Relatio finalis, čl. 58. V radikální formě tohoto oddělení (genderismus, transgenderismus) pak v různých kulturních kontextech vznikají mnohé genderové identity (nesprávně: sexuální orientace), které již nejsou formulovány fyzickými odlišnostmi mezi mužem a ženou, ale ustavovány autonomním, svobodným rozhodnutím – jsem tím, kým se cítím být. V ostré kontrapozici mezi tím, co církev chápe jako přirozené (nature) a kulturní, se sexualita, resp. hledání, chápání a nalézání vlastní identity, stává „extrémně fluidním, flexibilním a kočujícím (nomadic)“. Základním problémem tohoto fluidního chápání genderu je samozřejmě otázka a realizace svátostného manželství, které je dnes, a zdaleka nejen v oblasti genderových studií, zobrazováno „jako pozůstatek patriarchálních společností“. Jakým způsobem lze na úrovni transgender osob žít rodinné vztahy (srov. Persona humana, čl. 5–7) tak, jak o nich od počátku smýšlí církev? Neopomenutelná otázka rovněž zní: Jaký má mít k lidem, kteří uskutečňují nebo již uskutečnili svoji tranzici a žijí v některém z alternativních vztahů, církev pastorační přístup? Jakým způsobem je třeba je vést na jejich osobní cestě ke spáse?
Neřekl bych, že dokument působí v tomto ohledu vůči genderu a gender osobám nesmiřitelně, spíš naopak. Církev touží vybudovat vztah ke všem, kteří hledáním vlastní identity nebo samotnou tranzicí procházejí. Je-li však manželství definováno jako svátostné spojení muže a ženy, jehož jedním z cílů je i sexuální sebedarování a plození, je pro církev současného času zřejmé, že neumí, resp. nemůže zakomponovat kulturně podmíněné a tekuté chápání genderu (i transsexuality) do vlastních teologických, etických, biblických a antropologických schémat, třebaže – jak už bylo řečeno – bychom měli danou věc nahlížet odvážnějšími reflexemi alegorického, mytického vyprávění o stvoření světa a člověka. Z principu věci jsme nuceni o nadpřirozených, nad(mimo)prostorových a nad(mimo)časových skutečnostech, a tedy o Bohu a božském, myslet a vypovídat přirozeným, prostorovým a v čase se pohybujícím, měnícím, zrajícím jazyku. Víme, že svět umění je v řadě případů schopný vyjádřit myšlenku lépe než lidské slovo/pojem, přesto ne dokonale. V nahlížení na člověka jsme v oblasti vědy a duchovnosti odkázáni na totožnou řeč, avšak i v nesouměřitelně větším množství genetických, biologických a lékařských poznatků o lidském těle, než měli lidé starověku, jsou naše výpovědi stále omezené a podléhající přirozenému vývoji vědeckého výzkumu. Tak jako například pro neurology zůstává lidský mozek v řadě ohledů záhadou, zůstává i v náboženském poznávání, reflexi a výpovědi člověk tajemstvím. To platí pro každého člověka, ať jsou jeho sociálně-kulturní status a sexuální orientace jakékoliv. Nezcizitelnou lidskou důstojnost musí v tekutém světě nepřehledných změn hájit pro všechny lidi právě církev a zase církev. Ostatně, související otázku jinakosti (a s ní související xenofobie) otevírají již biblické texty, v nichž celá řada lidí – a také proroci – žili odlišným způsobem života než majoritní společnost a zvláště ti, jimž zvěstují Boží úradek, rozhodnutí, slovo. Mostem k porozumění transgender problematice by mohla být starozákonní i novozákonní existence eunuchů (např. Mt 19:12; Sk 8:26–39), mezi nimiž biblisté rozlišují nejméně čtyři základní skupiny kastrovaných i nekastrovaných (celibátních) služebníků. Zajímavým podnětem je též život řady světců a náboženských jurodivců, kteří se v mnohých ohledech zcela vymykali dobovým představám o normativně bezproblémovém životě.
Dokument vyjmenovává řadu společných bodů, které církev sdílí vůči transgender osobám se sekulární společností. Jde hlavně o hodnotu každého jednoho života a lidskou důstojnost, lidská práva, respekt vůči jinakosti či o oceňování hodnoty ženy (viz Familiaris consortio, čl. 22). Body kritiky a nesouhlasu, konstatované na rozdíl od nelítostných bojovníků proti genderu, docela laskavě, jsou: Tekutost a fluidnost ve vztahu k genderu jde ruku v ruce s post-moderní společností a jejímu výměru svobody, která je závislá na „pocitech, chtěních a momentálních touhách“. Oddělování těla a lidské vůle vede nakonec ke „svobodě“ „manipulovat s tělem, jak člověk chce“. „Utopie neutra“, říká dokument, eliminuje lidskou důstojnost v jejích sexuálních rozdílnostech a fakticky stojí proti rozmnožování života, a tudíž proti bazální funkci rodiny jako takové. Dokument si všímá též stoupajícího společenského, vědního a politického tlaku učinit výuku k genderu součástí školních osnov a otázku svobodné volby genderu jako jednu z tzv. největších lidských svobod. Fyzická, sexuální a duchovní odlišnost muže a ženy má podle církve své metafyzické kořeny. Rodina je vytvářena právě z rozdílů mezi mužem a ženou. Neexistuje-li tato rozdílnost, mizí i posvátný charakter rodiny, a dítě ztrácí své bezpečné místo a svou důstojnost. Je třeba se učit přijímat své vlastní tělo a pečovat o něj u vědomí hlubšího smyslu lidské osoby. Co dokument detailně neosvětluje, ale co navrhují některé texty katolických společenství, škol a farností, je otázka, jak má v prostředí rodiny a katolické školy taková intervence, vedoucí k přijetí biologicky daného těla, vypadat. Realita takové pomoci může být velmi odlišná, a navíc vyvolává dojem, jako by duchovní, duševní, sexuologickou a terapeutickou pomoc potřebovali jen transgender osoby, a ne i ostatní lidé daných společenství. Rozdíl mezi „nemocnými“ a „zdravými“ tu je příliš příkrý, aby nevyvolával oprávněné dotazy, zda je stejná péče věnována i druhým a předně, o jak kvalitní a fundovanou péči se jedná. Konečně, co se stane, když se tato psychologická a duchovní intervence-pomoc mine účinkem? A etická otázka patrně nejzávažnější: Je křesťanské společenství vůbec právo, aby transgender (transsexuální) osobu, laika či klerika, k této intervenci vyzývalo?
Domnívám se, že je spravedlivé říci, že o temných hlubinách našich životů, o tom, co prožíváme, kým jsme, v jakém napětí jsou naše individuální a partnerské životy, vědí lidé kolem nás málo, pakliže vůbec. Ježíšova slova „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mk 2:17) se týkají každého z nás. Poměřovat bolesti či mravní pochybení není úlohou člověka, nýbrž milosrdného Boha. Také proto lze jen těžko rozhodnout, který, jaký a čí život vytváří v dané církevní komunitě téma, k němuž se je třeba explicitně vyjadřovat. Kdo je zdravý a kdo nemocný, kdo spravedlivý a kdo hříšný, nelze rozlišovat s rozšafnou jednoduchostí, s níž si ráno děláme kávu a mažeme housku máslem.
Nesnažit se být stvořitelem
Vedle řady vyjádření k otázce transgenderu (genderu), jež najdeme u Jana Pavla II., Benedikta XVI. a mnoha dalších církevních dokumentů, je zajímavé v textu fixované stanovisko papeže Františka z jeho encykliky Amoris laetitia z roku 2016, stejně jako přibližně totožná východiska Závěrečné zprávy biskupské synody pro Svatého otce Františka „Relatio finalis“ z r. 2015. Ačkoliv se papež od té doby k dané věci vyjádřil mnohokrát a vždy zas o něco otevřeněji a smířlivěji, odkazuje 56. článek encykliky k ideologii genderu, která v celé problematice staví pro církev nepřekonatelné překážky. Papež píše: „Další výzva vyvstává v různých formách ideologie obecně zvané „gender“, „která popírá přirozenou rozdílnost mezi mužem a ženou a jejich vzájemnost. Vykresluje pohlavně nerozlišenou společnost a vyprazdňuje antropologický základ rodiny. Tato ideologie zavádí výchovné projekty a legislativní usměrnění, jež prosazují identitu osob a citovou intimitu v naprosté oproštěnosti od biologické rozdílnosti mezi mužem a ženou. Lidská identita se ponechává na individuální volbě, jež se může časem i měnit“. […] „Jednou věcí,“ dodává papež, „je pochopit lidskou křehkost či složitost života, druhou je přijímat ideologie, které oddělují dva neoddělitelné aspekty reality. Neupadněme do hříšného nároku zastupovat Stvořitele. Jsme tvorové, nejsme všemohoucí. Stvoření nás předchází a musí být přijato jako dar. Zároveň jsme povoláni střežit svoje lidství a to znamená především přijmout jej a respektovat tak, jak bylo stvořeno.“
Z těchto závěrů vychází i dokument „Male and Female He Created Them“, jenž směřuje k těm, kteří před hledáním vlastní identity teprve stojí, k těm, kteří se již odhodlali ke coming-outu a tranzici, i k těm, kteří mají podstatnou část tranzice za sebou. Na rozdíl od dehumanizujícího postoje části křesťanských obcí je pastorační přístup vyplývající z tohoto textu pozitivní, otevřený, hodný společenství Božího lidu. Podstatným prvkem je též deklarovaná pozice neustupovat nátlaku extrémních genderových skupin a institucí, které chtějí židovsko-křesťanské pojetí antropologie obrátit naruby, či přímo vymýtit do kořenů.
Co bylo, zůstává (a trochu práva navíc)
Zvláštní situace u transgender osob nastává v oblasti kanonického práva, zvláště při uzavření manželství, u kněžství a osob zasvěceného života. Text dříve interního (sub secretum) dokumentu církve z r. 2000, určený nunciům jednotlivých států jako „návod“, jak se v těchto otázkách orientovat, je přisuzován španělskému kardinálu a profesorovi církevního práva Urbanovi Navarretemu (1920–2010), jenž sám již dříve publikoval klíčovou studii „Transexualismus et ordo canonicus“ (in Periodica de Re Canonica, vol. 86, 1997, pp. 101–124, Pontificia Università Gregoriana). Text v logice církevního práva deklaruje mnohé varianty nemožnosti (překážky) uzavřít svátostné manželství, otevírá však i otázky k diskuzi a pochybnosti, zda nemožnost vstoupit do manželství a pozdější anulování sňatku je možno aplikovat na všechny známé i nově se vyvíjející varianty transgender života. V případě již přijaté svátosti kněžství, jehož nositel se stane transgender ženou (MtF), je odpověď jasná: Je-li svátost kněžství platně udělena (původně a vždy) mužskému kandidátovi, zůstává i transgender osoba knězem, a zdaleka ne ve všech případech je transgender žena-kněz nucen(a) přestat vykonávat své kněžské povolání. Muž, který se deklaruje jako transgender anebo tranzici podstupuje, ke svátosti kněžství připuštěn být nemá.
V komplikovaném vyjádření ke kandidátům zasvěceného života, kteří sami sebe již chápou jako transgender, jsou transgender nebo se jako transgender projeví během noviciátu a až do slavných slibů, je pozice k jejich přijetí do řádu (spíš) negativní. Fundament pro toto uvažování a rozhodování spočívá v tom, že transgender osoby (kandidáti kněžství, řehole, manželství) jsou postiženi v různé míře psychickou nemocí (defektem), která jim brání v řádném, resp. faktickém přijetí a žití jedné ze svátostí. Obtížný, ne však neřešitelný, by byl i přechod mezi řeholními společenstvími mužů a žen týchž řádů. Transgender žena-kněz by mohla za určitých okolností (většinou ne veřejně) působit (a také se to pravděpodobně děje), přičemž církevní autorita má odpovědně a s láskou vést kněze ke znovu-objevení jeho přirozeného biologického (sex) pohlaví i jeho sociálně-kulturního vyjádření (gender). Jak v právním, tak v etickém ohledu se církev musí vyrovnat se skutečností, že transgenderová identita nemá obvykle vliv na sexuální orientaci, takže její nositelé bývají – tak jako lidé bez transgender identity – heterosexuálové, homosexuálové, „bisexuálové“ či „asexuálové“. Komplikované rozhodování nastává tam, kde se transgender osoba nerozhodne svoji genderovou dysforii (nepohodu, úzkost, diskomfort) řešit hormonální terapií, operativní změnou pohlaví, jinými chirurgickými zákroky, plastickými operacemi, autotransplantací vlasů nebo psychologickou (psychiatrickou) intervencí. Ani v tomto „soft“ přístupu se nemusí jednat o znak (přechodného) transvestitismu, nýbrž o osobitou formu prožívání a nalézání pravé identity. Ať už se na transsexualitu/transgender díváme jakkoliv, pocházejí její nositelé, tak jako hetero- či homosexuálně orientovaní lidé, ze všech sociálních vrstev a náboženských okruhů.
Pornografizace pohledu na život a jeden rozhovor
Církevní dokumenty z poslední doby, které se transgender, resp. LGBT+ fenoménem zabývají, obrušují hrany legalistického pohledu na člověka. V etickém pochopení daného tématu a hlavně toho, co transgender lidé prožívají, vykonala křesťanská etika mnoho dobrého. K tématu bylo vydáno několik přehledných publikací, přičemž problematika transgender je bohatě diskutována v teologickém provozu západních demokracií. V nemalém počtu vyjádření papeže Františka je zřetelné, že i jeho postoj se v této věci pomalu mění. Opomenout ovšem nelze ani kritická vyjádření k danému dokumentu, včetně řady sociologických studií a statistik o násilí páchaném na transgender osobách a o počtu pokusů o sebevraždu a dokonaných sebevražd v důsledku neúnosného společenského tlaku a odmítnutí nutné lékařské péče. Mám-li mluvit sám za sebe, jsem rád, že se v tomto důležitém tématu nekoná zákopová, natož útočná válka, a že církev chce porozumět – tak jako např. u homosexuálů – co transgender věřící křesťané cítí a prožívají. V kulturních a civilizačních okruzích, které nejsou k dialogu o těchto otázkách příliš otevřeny, vidím stále velkou míru pornografizace lidského života, jež je v mém osobním měřítku mravně závažnější než celá transgender problematika. U homosexuálů a transgender osob se život, tak jako u většiny heterosexuálů, odehrává v 99,9 % dne mimo sexuální (pohlavní) oblast, nikoliv tak, jak je zobrazováno v pornofilmech. Stále rozšířené představy, že homosexualita a transgender jsou definovány „nezřízeným sexuálním apetitem“ a že pohlavnost (sex, sexualita) tvoří podstatu jejich života, nemohou mít svůj zdroj nikde jinde než právě v pornografickém pohledu na život a osobitém výkladu teologie těla. Na vině může být i někdy necitlivé zdůrazňování prokreační roviny partnerského života, kde se zdá, jako by byl sexuální akt postaven na roveň aktu duchovnímu, potažmo byl nejdůležitějším a jediným aktem vyjádření manželské lásky jako takové. Mám za to, že lidé všech orientací a náboženských preferencí se mnou budou souhlasit, že emoční prožitek sexuálního aktu bývá hravě převýšen účastí člověka např. na lidské bolesti a samotě. Obejmutí a společné bytí tak obvykle dominuje nad pornografickým přístupem k sexualitě, který skoro každý pohlavní akt nepovažuje div za konkurz do pornofilmu. Sledovat vlivy jednotlivých kultur a náboženských okruhů na formování veřejného mínění vůči transgenderu je sice zajímavé, ale zcela mimo rozsah této úvahy. Na některé ze sociologických studií a výzkumů odkazuje bohatá zahraniční literatura. V českém prostředí se daným tématem zabýval katolický morální teolog Jiří Skoblík.
Transgender lidí žije v našem okolí víc, než si pravděpodobně myslíme. Něco z toho, co prožívají, znají i ti z nás, kteří si prošli vážnými krizemi života. Mění se také přístup církve, lépe řečeno pověřených autorit, které si pro své rozhodování daleko víc než dřív žádají pomoc odborníků z různých oborů, včetně kontextuální teologické reflexe. Zdá se být samozřejmé, že nás v budoucnu nečekají – některými křesťany – stále oblíbené proklínací formule, nýbrž niternější účast na životě těch, kteří uvěřili v Ježíše Krista. Církev, která se i skrze papeže Františka vydala sloužit nejpotřebnějším a vyšla tam, kam se již neodváží vstoupit nikdo jiný, vyzíská z těchto setkání a z této služby nejvěrnější obraz toho, co transgender lidé žijí a kým vposledku jsou. Pro obě strany, resp. pro nás všechny, z toho dříve nebo později vzejde mnoho dobrého. Rád bych čtenáře tohoto článku nakonec odkázal na zajímavý rozhovor transgender ženy Kai s transgender ženou a moderátorkou Lenkou Královou v jejím pořadu V Tranzu, který by jim mohl ukázat, jak může vypadat život mladého muže procházejícího tranzicí. Myslím si, že v českém prostředí patří toto interview k nejlepším. Jaké máte zkušenosti s gender problematikou a transgender osobami vy? A jaké postoje vůči nim coby Kristovi učedníci zaujímáte?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
