Seznamka
Ilustrační foto: logo ČCE
Autor: facebookový profil ČCE
Tento týden končí volební období stávající synodní rady (SR) Českobratrské církve evangelické (ČCE). Již v sobotu 20. listopadu synod uvede do funkce synodní radu novou při bohoslužebném shromáždění v chrámu farního sboru Brno I. (v tzv. Červeném kostele). Novým synodním seniorem byl letos v květnu zvolen synodem Pavel Pokorný, synodním kurátorem pak Jiří Schneider. V synodní radě budou i dvě ženy. Synodní rada má podle řádů šest členů a jsou v ní rovnoměrně zastoupeni laici i duchovní tak, jak to platí o všech orgánech evangelické církve od nejnižší až po nejvyšší úroveň. Synodní rada je výkonný orgán synodu, který zasedá jednou ročně. Také synodní rada musí plnit rozhodnutí synodu a každoročně předkládat výčet ze své práce. Končící synodní senior Daniel Ženatý je zároveň předseda Ekumenické rady církví (ERC), jenž nedávno vydal prohlášení podporující synodální cestu mezi katolíky. Vyzval v něm členy církví, sdružených v ERC, k aktivní pomoci katolíkům s tímto procesem.
Aktivní veřejné vystupování církve
Pokusme se ohlédnout za uplynulými roky práce synodní rady pod vedením Daniela Ženatého a synodního kurátora Vladimíra Zikmunda. Přestože najdeme i věci diskutabilní, převažuje jejich pozitivní přínos. Po celé své funkční období odvážně vystupovali proti nespravedlnosti ve světě i v české společnosti a pravidelně svá prohlášení zveřejňovali. Pokračovali tak v tradici aktivního komentování veřejného dění, které bylo vlastní i synodní radě pod vedením Joela Rumla a Lii Valkové i většině rad předchozích již od dob listopadové revoluce. Přesto se občas objeví ojedinělé hlasy, kritizující přílišné zasahování církve do politiky.
Magazín Christnet publikoval celou řadu těchto stanovisek. Po celou dobu se vyjadřovali k postavení uprchlíků a přispívali na jejích pomoc i finančně. V roce 2020 například odeslali na podporu uprchlíků v Řecku téměř milion korun. Na svém posledním zasedání se tento týden připojili i k výzvě Ekumenické rady církví k dodržování lidských práv na hranici mezi Polskem a Běloruskem. Text prohlášení je rovněž apelem proti zneužívání lidí ve prospěch politických cílů. Dnes jsou bohužel pro většinu politiků a médií lidé putující do Evropy jen nepohodlní migranti. Synodní rada (stejně tak i Ekumenická rada církví) ale stále ještě ve svých vyjádřeních používá lidsky přijatelnější slova uprchlíci nebo běženci. Na jaře letošního rok pak členové SR kritizovali výroky ombudsmana Křečka na adresu menšin. Veřejně se vyjádřili i proti změnám v zákonu o ochraně životního prostředí, který by mohl vést k vyprázdnění pojmu národní park.
Církev aktivně podporuje školy Evangelické akademie, které často přímo zřizuje, stejně tak evangelickou Diakonii. Ta jako právně samostatný subjekt je po Charitě druhým největším nestátním poskytovatelem sociálních služeb a je aktivní i v zahraničí, například v syrském uprchlickém táboře v Jordánsku.
Náročný přechod k samofinancování
Synodní rada nastoupila do své funkce již v době, kdy bylo s přijetím zákona o odluce církve od státu dokončeno narovnání křivd, kterých se na církvích dopustil komunistický režim. Tento zákon zajistí v delším časovém horizontu finanční nezávislost církví na státu, ale pro zmenšující se církve znamená postupné ukončení jejich spolufinancování státem i značnou nejistotu. Vedení církve tak muselo řešit nelehký úkol, jak zajistit financování sborů a úvazky kazatelů. Diskuze o financování a růstu tzv. Personálního fondu jsou na synodech stále žhavým tématem. Růst Personálního fondu je problémem především pro malé sbory například v Ústeckém nebo Karlovarském kraji, a proto synody pravidelně řeší i nastavení poměru povinné částky, kterou musí odvést každý sbor, a částky, jejíž velikost závisí na velikosti farního sboru. Stále častěji se objevují hlasy, varující před nastavenou výší odvodů, které sbory vyčerpávají. Ty si tak svého faráře v blízké budoucnosti již nebudou moci zřejmě dovolit. Mnozí tak prosazují mírnější růst odvodů. Připomínají i to, že se počet kazatelů stejně velmi brzy začne snižovat přirozeným odchodem do důchodu silných farářských ročníků, které stále méně nových farářů a farářek nemůže nikdy nahradit. Profesionální teologové nastupující na sbory by se dali spočítat na prstech jedné ruky, v poslední době je převyšují tzv. kazatelé laičtí. Ti svoji službu slovem a svátostmi v církvi chtějí vykonávat vedle své hlavní profese. To je jistě dobrá zpráva, otázkou ale může být, jaká bude jejich kvalita bez absolvování vysokoškolského teologického studia. Možnosti vzdělávání jsou ale dnes – doufejme – již na vysoké úrovni a teologický bakalářský obor pro „laiky“ dnes nabízí i evangelická fakulta nebo jiné teologické fakulty po celé republice. To může být lepší model s vyšším standardem než studium organizované jednotlivými senioráty ČCE.
Členové synodní rady ČCE
Autor: Českobratrská církev evangelická
Ekumenická spolupráce a nový zpěvník
Jako zcela opomíjený model působení církve je pak ekumenická spolupráce zejména v malých městech, kterou bychom mohli označit za „personální unii" na místní úrovni, nikoliv na základě spojování církví v celé republice. Mám tím na mysli službu kazatele nebo faráře jedné církve sdružené v ekumenické radě věřícím jiné náboženské obce, které si na základě tzv. Leuenberské konkordie navzájem uznávají svátosti. Proč by se na malém městě spolu nemohly scházet na bohoslužby dva malé hloučky křesťanů blízkých církví společně než „živořit“ odděleně pod tlakem rostoucích odvodů na financování profesionálních kazatelů? Může to být i lepší model než spojování sborů ze vzdálených měst. Na některých místech již alespoň částečná spolupráce funguje s různými výkyvy řadu let. Domluva na společném pořadu a organizaci bohoslužeb mezi církvemi sice nemusí být jednoduchá, nicméně ekumenických liturgických formulářů je celá řada a jejich společná příprava může vést jednotlivé komunity k hlubšímu promyšlení slavení bohoslužeb a kořenů vlastní existence.
Změny do pořadu bohoslužeb i v rámci ČCE přinese nový evangelický zpěvník, který se dostane mezi věřící v Adventu. Zpěvník se připravoval více než jedno volební období synodní rady, ale ta současná bude spojena s jeho dokončením.
Pandemie jako cesta pokory a sebereflexe
Církev je také ohrožena pýchou a tzv. teologií prosperity v širším slova smyslu. Tomuto pokušení neodolala ani odcházející synodní rada a s ní velká část církve. Před vypuknutím pandemie koronaviru církev slavila celou řadu událostí, počínaje šestistým výročím upálení mistra Jana Husa, přes jubileum vystoupení Martina Luthera po samotnou oslavu století od založení sjednocené církve v roce 2018. Tehdy si církev pronajala téměř celé centrum Pardubic. O rok a půl později svět zasáhla pandemie koronaviru, a velké slavení různých výročí jako by zaznívalo ze zcela jiného světa. Na slavení není jistě nic špatného, ale může vést až k přílišnému optimismu. V úterý zesnulý biskup Jan Konzal varoval před tím, aby církev přestala zachraňovat svoji pozici a pověst ve světě.
Církev ještě před pandemií začala promýšlet a rozjíždět velké projekty, chtěla být ve společnosti viditelná, a to je vždy spojeno se sebeklamem vlastní velikosti a důležitosti. To ale není nic nového, před takovým pokušením varovali již starozákonní proroci. Období hrdosti na vlastní úspěch se střídá s hledáním a putováním pouští nesvobody i v historicky bližší době, než jsou příběhy popsané v bibli. Třeba nedávno si evangelíci připomněli 160 let od vydání Protestantského patentu, který znamenal uvolnění pouhé tolerance nekatolíků, a najednou si mohli stavět kostely bez omezení. Bohužel tuto svobodu často věřící malých církví „využili“ ke stavbě kostela s vyšší, mohli bychom v klidu napsat „babylonskou věží“, než měli ti „zlí katolíci“ na druhé straně vsi. Kostela tak ohromného, že ho nenaplnili ani tehdy, natož dnes. Podobná pýcha nad vlastní důležitostí nás křesťany postihla i v době po sametové revoluci, kterou si v těchto dnech připomínáme.
Z jednání synodu ČCE v září 2020
Autor: www.e-cirkev.cz
Církev občas podléhá iluzi, že svůj provoz bude hradit z velkých projektů nebo pronájmu budov, s jejíž realizací nemá ale velké zkušenosti ani kapacity, jak nedávno pro evangelický tisk připomněl i člen poradního odboru ekonomického Petr Štulc. Církev má být ve společnosti vidět, ale stále si musí připomínat, že hlavně jako špetka soli, která dodává chuť. Proto jsem rád, že synodní rada přišla s kampaní 5 % a hlavu vzhůru, tedy s výzvou pro členy církve přispět na provoz pevným procentem ze své čisté mzdy. Příspěvky věřících budou stále hlavním zdrojem příjmů církve, nemovitosti a další projekty zdrojem spíše doplňkovým s dlouhodobou návratností.
Demokracie, synodalita a otevřenost
Pandemie měla vliv i na jednání posledních dvou synodů, které se konaly tento a minulý rok. Jednání bylo zkráceno z tradičních tří dnů na jeden. Můžeme být sice rádi, že se vzhledem k situaci mohly na živo vůbec uskutečnit, přesto se mi jeden zvolený poslanec synodu svěřil, že jednání se odehrávalo v hrozném časovém stresu a nebylo možné z časových důvodů diskutovat o zásadních věcech, které se odhlasovávaly. Neměl z toho dobrý pocit. Atmosféra spěchu byla všudypřítomná. Cítil určitou bezmoc nad těmito okolnostmi. Doufejme, že na příštím jednání synodu se najde dostatek prostoru k projednání a diskuzi, založené i na dobré přípravě v komisích a v poradních odborech církve, a to ještě před synodem. Evangelíci tak budou moci svým katolickým bratřím dávat skutečnou lekci z demokracie a synodálního jednání, jaké známe z minulosti, a nebude to jen unavená hra. Na synodu by měl být prostor pro vyslechnutí různých názorů. Jeho komise by pak neměly přitakávat jen církevní autoritě členů synodní rady a dalších zasloužilých členů církve, ale stejně důležité pro jejich hlasování a rozhodování bude vyslechnout i malé a „bezvýznamné“ členy, kteří nemají to správné evangelické rodové jméno. Ostatně dát prostor všem stranám je i obecně platný právní princip v celé společnosti, na to nepřišli jen evangelíci. Také církevní kancelář musí připravovat pro rozhodování synodní rady kvalitní podklady, aby komentátoři nemuseli zvažovat, zda nemají nazvat kapitolu ve svém článku „Jistě, bratře synodní!“ po vzoru známého britského sitcomu. To nemusí být vůbec jednoduché vzhledem k objemu práce nebo koordinace více jako třiceti poradních odborů a komisí.
Na jedné straně církev aktivně vystupuje ve společnosti a prostřednictvím synodní rady vydává i důležitá prohlášení, jak je uvedeno v úvodu tohoto článku. Na straně druhé zprávy o svých zasedáních synodní rada již dva roky na oficiálním webu e-cirkev.cz nezveřejňuje. Snad je to ze strany vedení církve jen neúmyslné opomenutí, způsobené zahlcením mediálního oddělení ústřední církevní kanceláře, které v době pandemie skvěle rozšířilo činnost církve do online prostoru, a muselo tak navýšit objem své práce. Nicméně transparentně informovat o své činnosti a zveřejňovat alespoň základní body schválené na jednání, bylo léta dobrým zvykem a zavedenou praxí. V době omezených osobních kontaktů to může být ještě důležitější. Na nedostatky v informovanosti dovnitř církve jsem upozorňoval i při hodnocení práce předchozí synodní rady. Snad ta nová, pod vedením Pavla Pokorného a Jiřího Schneidera, bude vystupovat transparentně a spravedlivě vůči všem a bude hlasem stejně aktivním proti bezpráví ve společnosti u nás i ve světě.
Autor je stavební inženýr, presbyter ČCE a redaktor portálu Christnet.eu.
