Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
Zemřela paní Olivová. Moc jsme toho o ní nevěděli – jen to, že se její tatínek kdysi zasadil o založení našeho kostela. Občas také prohodila pár slov s naší farnicí Janou (bydleli v jednom domě) a každoročně ji obdarovávala pytlíkem oříšků ze zahrádky. Na její zádušní mši mnoho lidí nepřišlo. Přišla ale Jana s manželem. Oříšky, které od paní Olivové tenkrát dostala, vyloupala, rozemlela, přidala do toho cukr a pár dalších tajných ingrediencí a upekla výborné ořechové rohlíčky. Když obřad skončil, rozdala je přítomným v úhledných dárkových balíčcích. „Moc jsme paní Olivovou neznali, ale tyhle oříšky byly od ní,“ řekla nám. Protože tam opravdu moc lidí nebylo, dostali jsme ještě pár balíčků navíc. Šetřili jsme si je ke kávě a pro děti a dali jsme tenkrát ochutnat i návštěvě, která samozřejmě o spletitém příběhu ořechové náplně neměla ani tušení. Mě však donutil přemýšlet, co mi na něm přijde tak krásného. Oříškovou chuť z daru neznámé paní Olivové má proto i tento příspěvek.
Zhruba po roce jsem totiž přišla na to, v čem tato krása vězí. Je fascinující, jak byl tento dávající řetězec křehký, ale jak se navzdory tomu povedl. „Nedělejte si škodu, paní Olivová,“ mohla tenkrát opovědět Jana. Oříšky mohla spotřebovat nebo je rozdat po vlastní rodině. Místo toho je uschovala a v pravý moment udělala to jediné správné: přidala k nim vlastní suroviny a svou práci a jménem paní Olivové je rozdala těm, kdo se prostě nahodile ocitli v kostele.
Co to má tento příběh společného s Vánocemi? V centru celého křesťanského učení je vtělení Krista – Boha, který se narodil jako malé dítě, aby člověka jednou provždy vykoupil z hříchu. Prvním člověkem, který tuto pravdu vědomě přijal a svobodně na ni odpověděl svým životem, je Maria, jeho matka. Bůh chtěl, aby se vše odehrálo s jejím souhlasem, takže Vánoce jsou vlastně plodem jejího „Ano.“ Bez nadsázky můžeme říct, že se nejedná pouze o první křesťanské gesto, ale o gesto vskutku zakládající, které je modelem křesťanského života. Stejně jako Maria, i každý z nás má být připraven pro dar, ve správný čas jej převzít, radovat se z něj, přidat k němu něco svého a zpřístupnit jej dalším. Tento dávající řetězec, který intuitivně zrealizovala paní Olivová, Jana a pár dalších farníků, ve velkém funguje na plné obrátky od počátku církve a přesahuje historické epochy i hranici smrti.
Základním předpokladem je otevřená dlaň k přijetí daru. Můžete se zeptat, kdo by byl tak hloupý, aby se nenechal obdarovat? Nechat se obdarovat mi však přijde mnohdy těžší, než dar dát. Pokud si například o někom myslíme, že nám jednoduše nemá co dát, projdeme okolo něj bez povšimnutí, aniž by měl šanci nás oslovit. Jakkoliv zbožně zní tato věta, stává se velice nepříjemnou, dojde-li na konkrétní situace. Jsme totiž lidé hříšní a do dávajícího řetězce jsou k naší nelibosti zapojeni i ti, které bychom z něj nejraději vynechali. Prodlužování tohoto řetězce a zavádění jej na místech, kde ještě není, však dělá svět nejen lepším, ale vytváří prostor pro zázraky. To mi přijde jako základní úkol křesťanů v dnešním světě – vnímat dobro, které k nám přichází, rozmnožit jej a nechat k dispozici ostatním. Smysl takového – mnohdy slepého – jednání mohou vidět jen Ti, kteří v zázraky věří. A kdo jiný by to měl být než ten, kdo uvěřil v narození Boha z panny?
Autorka působí jako odborná asistentka na Katedře systematické teologie a filozofie Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Zabývá se vztahem mezi vírou a současnou kulturou.
