Seznamka
Martin C. Putna
Autor: Wikipedia.org
(Nejdřív ten smutný příběh: Roku 2007 jsem po cestě do Moskvy publikoval v Lidových novinách, tehdy respektovaném deníku, tento svatopostní fejeton. Bez mého vědomí a souhlasu a kontroly, zda něco nebylo v překladu zkresleno, ho někdo někde přeložil do ruštiny a někde na internetu otiskl. Otiskl ho coby ukázku, jak Zápaďané „nemají rádi Rusko“; známá a groteskní to formule, jako kdyby bylo nějakou morální povinností „mít rád Rusko“. Následně mi začaly chodit v ruštině od mnoha neznámých lidí vulgární nadávky a výhrůžky smrtí, i dosti konkrétní. Přemítal jsem, zda to celé předat policii. Nakonec jsem mávl rukou, a po čase to ustalo. To jsem ještě netušil, že mě čeká podobná smršť nadávek a výhrůžek, v češtině i v ruštině, ještě několikrát: Vždycky, když jsem se výrazněji veřejně angažoval proti ruskému imperialismu, proti ruskému vlivu u nás a za Ukrajinu. A tu se dočítám v rozhovoru, který obětavě udělala Petra Procházková s jedním z Putinových propagandistů, že prý je tento článek v Rusku „populární“. Nechť ho tedy má k dispozici i český čtenář. Ostatně, máme zase Velký půst.)
V zemích západního křesťanství skončilo úterkem masopustní hýření. Dneškem, Popeleční středou, začíná předvelikonoční půst. Jeho smyslem není hladovění, nýbrž pokorná reflexe stavu vlastního svědomí a aspoň pokus o nápravu. I v pravoslavném kalendáři předchází Velikonocům Velký půst. Jisté komplikace působí při srovnávání obojího církevního roku rozdíl mezi juliánským kalendářem, jehož se drží ruské pravoslaví, a „naším“, gregoriánským kalendářem. Letos se však oba kalendáře téměř sešly: I v Rusku začíná v těchto dnech Velký půst. Dobrá příležitost ke srovnání – zvláště když se v těchtýž dnech sešly i tak odlišné pohledy Ruska a Západu na spravedlnost a bezpečnost ve světě.
Ruský masopust skončil v sobotu oslavami, jejichž centrálním bodem je pojídání lívanců (blinů) s houbami, smetanou, lososem či kaviárem (dle finanční situace té které rodiny, která může v Rusku dosahovat nepředstavitelných extrémů „nahoru“ i „dolů“). Neděle, jíž pravoslavný půst začal, se nazývá Proščalnoje voskreseňje – „Neděle odpouštění“. Lidé se vzájemně omlouvají za to, co si zlého učinili, a prosí jeden druhého za odpuštění. Tradiční odpověď zní „Bog prostit“ – „Bůh odpustí“. Barvitě lze tuto scénu spatřit například v Michalkovově filmu Lazebník sibiřský.
Shodou okolností jsem v těchto dnech v Rusku (poprvé v životě) byl a zjistil tudíž, že ruská média byla plná docela jiné tematiky: Vychvalovala moudrost a statečnost Vladimira Vladimiroviče Putina, který to Západu v Mnichově tak pěkně „nandal“ a vrátil Rusku velmocenskou hrdost. „Rusko už nikdy nebude na kolenou!“ hlásaly články. Když se pak Západ proti Putinovu vyhrožování ozval, Komsomolská pravda pohoršeně citovala slova Karla Schwarzenberga o tom, že „Rusko ukázalo svou pravou tvář“, jako důkaz toho, že je NATO vůči Rusku „agresorem“.
„Rusko nebude na kolenou...“: Jistě ne v tom smyslu, že by ho někdo – a už vůbec ne my, Západ – chtěl na kolena srážet. Rusko by však mělo na kolena padnout samo. Začátek Velkého postu je k tomu nejlepší příležitostí. Mělo by padnout na kolena před ostatními národy, aby je odprosilo za to, co všechno zlého jim během dvacátého století způsobilo. Odprosit Ukrajince za hladomor, uměle vyvolaný ve třicátých letech, který stál na deset miliónů životů. Odprosit Poláky za okupaci roku 1939, kdy se Stalin s Hitlerem „bratrsky“ o Polsko podělili, za katyňský masakr polských důstojníků, za odmítnutí pomoci zoufale bojující Varšavě na podzim 1944. Odprosit Litevce, Lotyše a Estonce za masové deportace, které nastaly po dvojí okupaci Pobaltí (1940 a 1944). Odprosit Maďary za invazi z roku 1956, Čechy a Slováky za invazi z roku 1968, Afghánce za invazi z roku 1980, Čečence za válku v devadesátých letech.
Avšak prosba za odpuštění by neměla směřovat jen k okolním národům. Ruská vláda by měla padnout na kolena před vlastními občany a dlouho a pokorně je odprošovat za to, co zlého jim způsobila od bolševického puče roku 1917 až do dneška. Nejen za všechny zločiny takříkajíc „zřetelné“, za popravy, věznění a vyhánění, ale i za všechno zlo „všedního dne“ – za aroganci úřadů, korupci policie, hrubost, ponižování, neúctu k lidskému individuu, jeho názorům, jednání a vlastnictví. Ruská vláda by měla „bít čelem“, jak praví starý ruský výraz, před svými občany, kterým nedokázala vytvořit podmínky pro důstojný život, protože jim odmítá vytvořit podmínky pro svobodnou aktivitu.
Místo toho ruská vláda činí opak. Činí to, co činili bolševici vždycky, navazujíce v tom na ty nejhorší tradice starého ruského státu: Čím hůře se nedařilo zvládat vnitřní problémy, tím více byl národ přesvědčován o tom, že je národem vyvoleným, nespravedlivě trpícím, za jehož strádání mohou „ti zlí“ venku. Od mesiášské teorie o „Moskvě-třetím Římu“, zrozené v 16. století, vede cesta ke světovládným ambicím bolševického státu a odtud ke dnešním Putinovým velmocenským gestům. A jako tolikrát, i nyní velká část zoufalého a poníženého ruského obyvatelstva této rétorice rádo naslouchá, neboť si tím zdánlivě oslazuje své strádání.
Začátek Velkého postu připomíná, že Rusko nemá jinou šanci k důstojnému životu než tu, ke které před několika desetiletími vyzval Solženicyn a ke které každoročně vyzývá Velký půst: Pokání. V případě Ruska to znamená opuštění velmocenských gest, tvrdou reflexi své (nejen) bolševické minulosti a začátek soupeření se Západem v docela jiné disciplíně – ve svobodné aktivitě, jdoucí zdola, od svobodného jednotlivce.
