Seznamka
Svatá Tekla
Autor: wikipedia.org / Wikipedia Commons
Při svém letu do Kanady prohlásil papež František, že církev je žena. Vyzdvihl přitom toto pojetí církve proti jejímu mocensko-úřednickému chápání. Svou metaforou mi připomněl slova zesnulého biskupa Konzala, který v jednom ze svých pozdních textů vyslovil přání, aby si církev přestala namlouvat, že je matka církev, a začala matkou skutečně být.
Vystupování současného papeže má k prázdnému řečnění daleko. Jeho velkorysá gesta i konkrétní kroky usilují o proměnu církve. Podobně jako biskup Konzal, i papež František svým životním nasazením usiluje o to, aby se církev stávala prostorem láskyplného přijetí a péče jak pro všechny lidi, tak pro celé stvoření. To vnímám jako klíčové poselství obrazu o mateřské církvi.
Prales metafor
Představy o církvi jako matce ale zároveň patří k folklóru církevní rétoriky i myšlení. Už od sv. Pavla je přece církev nevěsta Kristova, o církvi coby matce a učitelce vydal encykliku Jan XXIII. Jeden ze základních dokumentů II. vatikánského koncilu Lumen gentium také mluví o církvi jako matce a panně velmi obšírně (samozřejmě s odvoláním na Ježíšovu matku). V různých pojetích se do představy matky církve vejde mnoho věcí, které mají k tomu, co definuje podstatu mateřství, daleko. Zmíněný koncilní dokument tak řeší hierarchické zřízení církve nebo mluví o věřících jako poddaných svého biskupa.
Kdo je žena?
Papež František ve svém projevu řekl, že církev je žena – muži obvykle matkami ani nevěstami nebývají, takže v logice přirozených úvah je církev feminní. Představa církve jako ženy se ale jeví jako nedovysvětlená. Současný papež usiluje o změnu postavení žen v církvi. Je zřejmé, že se snaží vztahy mezi muži a ženami v této instituci narovnávat, přesto je představa církve jako ženy zvláštní. Nejde jen o faktický stav a o extrémní nevyváženost v mocenských vztazích mezi muži a ženami v církevním prostředí. Poněkud nesrozumitelná je představa toho, co papež ženskostí církve míní.
Církev matek a babiček
Role matky a babičky, o nichž papež ve svém projevu hovoří rovněž, srozumitelné jsou. A jsou také důležité. Je hezké je ocenit, problém je, že babičko-mateřský model je jediný způsob, jak se v církvi pozitivně o ženách mluví. Bohužel patří v katolickém rejstříku k nejbanálnějším pochvalám a neblaze konotuje klasická katolická 3K (Kinder-Küche-Kirche, tj. děti-kuchyně-kostel) jako jedinou životní náplň správné katoličky, resp. ženy. Pokud by František usiloval jen o zviditelnění tohoto ideálu ženství, mohl by být spokojen.
Realita a rétorika
Adorace tzv. mateřských kvalit je v církevní rétorice natolik přetížená, že svou intenzitou připomíná socialistické ódy na pracující ženy. Dnešní katolická církev se ve vztahu k ženám točí v bludném kruhu ne proto, že by nedokázala tyto hodnoty ocenit (alespoň verbálně), ale protože nedokáže ocenit kvality jiné. Ať se začne odkudkoli, vždycky v otázkách souvisejících s ženami dospěje k rovnici žena = matka. Žena jako nejen/matka, žena jako úplná lidská bytost se v rejstříku katolického myšlení příliš nevyskytuje (pokud není institucionální pannou-řeholnicí, která je z principu ovšem znovu duchovní matkou, což je obvykle vnímáno jako lepší). Žena je matkou tak automaticky a tak moc, že možnost interrupce patří k největším katolickým tabu a důvodům k odsouzení (jakkoli je otázka potratů skutečně důležitá a existenciální). Pro ženy po interrupci (na rozdíl třeba od sériových vrahů) v katolickém světě prakticky neexistuje omluva.
Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Martina Řehořová
Jaké lidství?
Církev v konečném důsledku neformuje ženy k lidství a k jeho různým (ženským) podobám, ale ke specifické představě o mateřství. Zajímavý doklad teologického myšlení o ženách představuje právě dokument Lumen gentium, který bývá někdy považovaný za ústavu římskokatolické církve. Vznikl v době II. vatikánského koncilu a ukazuje, jak byly ženy v církvi a její teologické reflexi v této době přítomné.
Nikoho nepřekvapí, že dokument mluví o ženách výhradně v roli matky nebo panny, jinak jsou bytosti ženského rodu naprosto neviditelné (a v teologické reflexi nepřítomné). Asi proto, že jiná přítomnost žen nebyla v tehdejší církvi myslitelná, a tudíž byla mimo rozlišovací schopnosti koncilních otců, se v článku 7, který mluví o církvi jako Kristově tajemném těle, zmiňuje pouze o bratřích povolaných ze všech národů.
V celém dokumentu se o sestrách mluví jen jednou v případě řeholnic, o ženách jako dcerách Božích není v dokumentu zmínka, zatímco syny se text jen hemží. Věřící ženy jsou všeobecně zahrnuty do Božího lidu, důstojnost v církvi mohou po vzoru Marie získat jako pečovatelky, panny a matky. Lumen gentium je datováno do roku 1964, v západním světě představovaly otázky spojené s hledáním identity žen v tehdejším světě nový a v mnoha ohledech turbulentní proud, který do reflexe koncilu a církevních dokumentů evidentně nezasáhl. Jako ještě smutnější se však jeví fakt, že ve vztahu k ženám se církev nachází přinejlepším v situaci z doby II. Vatikánu, alespoň v českých podmínkách.
Zbožná katolička
Interní nábožensko-teologické šarvátky o podobu církve jako předkoncilní nebo akceptující koncilní reformu vedou samozřejmě kněží různých titulů a hodností. Otázky životní reality a promýšlení způsobů, jak ústy svých svěcených synů matka církev (ne)oslovuje a formuje ženy, je stále okrajová. Obávám se, že kdyby i tzv. progresivní křídlo svěcených mužů prosazující koncil bylo požádáno o popis své představy o ženských ideálech a kvalitách, skončili bychom u představ facebookové skupiny Tradičná katolická ženskost. Je pochopitelné, že tento ideál neodpovídá většinové realitě žen roku 2022 (je otázkou, do jaké míry reflektoval situaci v době koncilu).
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
Církev z masa a kostí
V komentářích ke zprávě Vatican News o papežově vyjádření cestou do Kanady vznesla jedna z diskutujících otázku, zda do představy církve jako ženy půjde začlenit i skutečné ženy z masa a kostí. Také tato poznámka ukazuje na zvláštnost představy církve jako ženy, jež je zároveň institucí, kde jsou ženy plně odkázány na mužské představy a měřítka o nich. Ódy na ideální ženství a mateřství odtržené od konkrétní reality se snadno stávají zbraní proti lidským bytostem ženského rodu, které jim neodpovídají. Ploché tirády o velikosti mateřství, matce Církvi a specifičnosti ženství patří (pravděpodobně nejen) v českém prostoru k oblíbeným zbožným figurám všude tam, kde chybí ochota vynaložit úsilí k hlubšímu porozumění současné situace věřících žen. Papeži Františkovi by však taková kritika křivdila. Protože jej nepodezřívám z prázdných slovních her, doufám, že existuje smysluplné porozumění obrazu církve jako ženy.
Hranice metafor
Chápu, že pro (heterosexuálního) muže - kněze, který pro své povolání mnoho obětoval, může být důležité používat pro církev ženskou figuru. A to i když mi jako ženě tato spiritualita není vlastní a vnímám spíše její limity a úskalí, která z ní plynou. Jedním z nich je právě fixace na ideální prototypickou ženu - matku - církev (nebo Pannu Marii). S tím někdy souvisí problematický vztah k ženám skutečným.
Zdeněk Eminger v jednom ze svých textů poznamenal, že papež František absolvoval ještě jako kněz psychoterapeutická sezení, aby v sobě uzdravil svůj vztah k ženám. To je povzbudivá zpráva, snad se stane inspirací pro všechny, kdo se k cestě současného papeže hlásí. Jeho následování by pravděpodobně proměnilo i onen velký nepoměr mezi tím, jaké místo má Panna Maria v církvi, a tím, jaké postavení mají v církvi skutečné ženy, jak Eminger píše. Myslím, že by Ježíšovu matku tato změna potěšila. Také ona byla skutečnou ženou, která zakoušela tíživou realitu tohoto světa. A ne jen ideálním objektem na piedestalu zbožných představ a modliteb.
Mateřská náruč?
Ženství a mateřství jsou důležité hodnoty a mohou mít více podob, řadu dobrých a láskyplných, ale také nemocných a pokřivených. Římskokatolické zacházení s nimi se ukazuje jako v mnoha ohledech problematické. Prozatím je matka církev poněkud nespravedlivá. Nechává synům a jejich perspektivě absolutní právo mluvení a formace toho, jak mají její dcery žít a být. Není divu, že pro milované Boží dcery není mnohdy taková mateřská náruč (dobrým) domovem. Některé metafory jsou důležitější než jiné, a proto mohou být i nebezpečné. Ty ženské k nim patří, alespoň za současných okolností.
