Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Osobnost v neděli blahořečeného papeže Jana Pavla I. vyvolává dodnes mnohé otázky. V uzavřenosti církve, jejíž část si dosud ráda pěstuje až jakýsi mystický nádech sektářské výjimečnosti, se o Albinu Lucianim mluví daleko víc v souvislosti s jeho krátkým pontifikátem a „záhadnou“ smrtí, než aby se reflektovalo jeho dílo jako biskupa Vittorio Veneto, jako benátského patriarchy, jako toho, kdo si za své biskupské a později i papežské heslo zvolil Pokoru.
Jeho vize, které se chystal jako římský biskup uskutečňovat a k nimž v jeho archivu zbyla celá řada poznámek, dnes uskutečňuje papež František. Je pravda, že v mnohomluvnosti církve, která každodenně generuje fantastické množství velkých slov o malých i velkých tématech, tyto jeho neuskutečněné myšlenky již poněkud zanikají. Koho dnes dojme jeho úsilí o obnovu církve podle východisek Druhého vatikánského koncilu? Koho dojme jeho smělý plán revize kanonického práva? Kdo se pozastaví nad jeho slovy, aby církev znovu a na prvním místě hlásala světu evangelium? Koho zajímají jeho úvahy o nutnosti sjednocení církve, o dialogu a o existenciální potřebě světového míru a sociální spravedlnosti? Jeho následovník, svatý Jan Pavel II., napsal o posledně zmíněných tématech doslova hromady knih a encyklik a pronesl o nich tisíce proslovů, apelů a kázání? Koho to dnes ještě zajímá?
Jan Pavel I. dráždil svou až dětskou, nevýbojnou, pokornou povahou. Až na naprosté výjimky se v civilu a při oficiálních vystoupeních netvářil tragicky, jako by právě před jeho očima umírala planeta a vesmír se chystal vybuchnout. Jeho myšlení bylo jednoduché, evangelní, prosté. Jeho řeč podbarvená často třesoucím se chlapeckým hlasem byla něčím úplně jiným, než na co byli lidé zvyklí u politických vůdců. Když si nechával od řeholní sestry, která se o něj starala, žehlit košili jen v místech, kde vykukovala z kleriky, mnozí si klepali na čelo. Přes svou plachou a přátelskou náturu byl ale Jan Pavel I. člověk mimořádné teologické erudice s jasným postojem ke skutečnostem, o nichž se dnes vede živá diskuze – o manželství, rozvodu, homosexualitě, ženském kněžství, sociální spravedlnosti, válce. Byl prostředníkem mnoha důležitých jednání, výtečný rétor, kazatel a také spisovatel. Jeho sbírka 40 dopisů nazvaná Illustrissimi, kterou psal jako patriarcha a kardinál, je dodnes něžným a inspirujícím čtením. Obrací se v nich třeba na Charlese Dickense, Marka Twaina, Gilberta Chestertona, Charlese Péguy, na Pinocchia, na svatého Františka Saleského, na svatého Lukáše, na svatou Terezii z Lisieux, na sv. Terezii z Ávily a samozřejmě také na Ježíše. Není to skvělé, když papež píše Ježíši?
Vracím se k životu a dílu Albina Lucianiho skoro každý den. Je reprezentantem světa, o nějž někteří křesťané nestojí. Je příkladem, že žádná veřejná funkce – pokud člověk píše takové krásné a hluboké dopisy Ježíšovi – z něj nemusí udělat smutného pierota, jenž se těší, až už to všechno bude mít za sebou. To krásné může, jak ukázal Jan Pavel I., trvat jen krátce. Je marnivé poměřovat hodnotu života odžitými lety. Už zítra může být všechno jinak. Už zítra se může člověk z plné práce a s úsměvem probudit v Božím království. Dopisy přestat psát nemusí. Tady, na zemi, je dost těch, kteří na jeho dopisy čekají.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
