Seznamka
benediktin Marian Jan Nepomuk Klener
Autor: lemonade.cz/emauzy
Nevím přesně, kolik kluků z pražské Malé Strany vstoupilo v uplynulých sto letech do kněžského semináře či kláštera. Jedním z nich je benediktin Marian Jan Nepomuk Klener. Ve středu 30. listopadu slaví své 82. narozeniny.
Za svůj život jsem se setkal s mnoha vynikajícími kněžími. Nikdo z nich se však tak výrazně nedotkl mého srdce a nedal mně pocítit kněžské bratrství a přátelství jako právě otec Marian. A jsem přesvědčen, že právě dnešní doba potřebuje kněžské vzory. Chci čtenářům Christnetu přiblížit tohoto vzácného římskokatolického kněze, výjimečného svojí hlubokou vírou, neutuchající nadějí, upřímnou pokorou, bezpodmínečnou láskou a opravdovou lidskostí.
Otče Mariane, jaké bylo Vaše dětství a dospívání a co rozhodlo, že v době, kdy v Čechách a na Moravě žádný z katolických biskupů nestál v čele diecéze, jste se rozhodl vstoupit do kněžského semináře v Praze se sídlem v Litoměřicích?
Rád vzpomínám na své dětství. Vyrůstal jsem v harmonické rodině, ve které jsme se společně modlili a měli se rádi. Mezi rodiči byl věkový rozdíl 21 let. Měl jsem tři starší sourozence – bratry Václava Bernarda a Josefa a sestru Marii. Rodiče provozovali obchod cukrářství, které jim bylo v roce 1950 státem znárodněno. Můj tatínek byl velice zbožný a říkával: „Bůh dal, Bůh vzal, budiž jeho jméno pochváleno“. V necelých třech letech jsem dostal dětskou obrnu. Byl jsem hospitalizován v nemocnici Bulovka a pak celý rok v dalších zdravotních zařízeních. Pravá noha zůstala o 7 cm kratší a velmi hubená. Já dnes Bohu za tuto nemoc děkuji. Byla to velká milost. Můj tatínek se stal dominikánským terciářem a ministroval v malostranském kostele sv. Josefa. Slyšel jsem, jak všem známým často říkával, aby se modlili za to, abych se stal knězem. I když jsem si jako kluk doma hrál na pana faráře a sloužil v liturgických rouchách „mše svaté“ a v kostele samozřejmě ministroval, později v době puberty jsem na kněžství nijak zvlášť nemyslel. Do školy jsem chodil k Voršilkám a potom do Josefské. Bydlili jsem v Hellichově ulici, kam jsem později chodil na jedenáctiletku. Když mi bylo 15 let, zakoukal jsem se do jedné krásné černovlásky. Byla to taková dětská láska. Jednou se mi v noci zdál sen, že ta dívka mi napsala dopis a byl mi vyjeven i jeho obsah. Následující den jsem dopis od ní opravdu poštou obdržel. V něm bylo napsáno: pouze přátelé a nic více. Řečeno stručně – nepočítej se mnou. To byla pouze předehra k tomu, co mělo následovat. Při noční bohoslužbě u sv. Kajetána na přelomu Nového roku jsem uslyšel vnitřní hlas: „Nechtěl bys být mým knězem?“ Pán nenutí, pouze nabízí. Na takovou výzvu nešlo odpovědět jinak než ANO. Otočil jsem se o 180 stupňů… Po maturitě v roce 1957 jsem se přihlásil formálně na medicínu, avšak současně i na bohosloveckou fakultu, na kterou jsem byl bez problémů přijat.
Jak vzpomínáte na pobyt v kněžském semináři a kolik Vás bylo v ročníku?
V ročníku nás tehdy bylo 23 bohoslovců. Rektorem byl redemptorista František Panuška a spirituálem člen stejného řádu Karel Sahan. V kněžském semináři byla umístěna busta V. I. Lenina.
Během akademického roku jsme museli absolvovat přednášky tzv. společenských věd, které nás vyučovali lektoři KSČ. Prožíval jsem chvíle radostné i bolestné. Krize nastala ve 3.-4. ročníku, kdy mě posedla totální úzkost, že seminář bude státem uzavřen a já se nebudu moci stát knězem. K tomu se přidávala moje obava, že nedokážu dobře kázat a vyučovat náboženství. Ale opět jsem zaslechl vnitřní hlas, který mi řekl, že Pán se o mne postará. V pátém ročníku CMBF mně začal silně bolet kotník pravé nohy a musel jsem být 12. prosince 1962 ve fakultní nemocnici Bulovka opět operován.
Jak jste prožil den Vašeho svěcení a kdo byl Vaším světitelem?
Na kněze jsem byl vysvěcen 23. června 1963 v litoměřické katedrále sv. Štěpána nitranským biskupem Mons. Eduardem Nesceyem, protože žádný český biskup neměl státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Za pražskou diecézi jsme byli čtyři novokněží. Primiční mši svatou jsem sloužil 30. června 1963 u Pražského Jezulátka, kde jsem byl pokřtěn 6. prosince 1940. Tento kostel mi je velmi drahý. Tehdy tam byl farářem P. Karel Horký člen maltézského řádu. Moje primiční mše svatá za doprovodu Svatojakubského sboru, který uvedl slavnostní Mariazeller od Josefa Haydna, trvala čtyři hodiny. Kostel byl zcela zaplněn a mým primičním kazatelem byl křížovník Josef Semrád.
klášter Emauzy
Autor: archiv autora / Petr Živný
Jaký byl vstup do pastorace a kde jste v diecézi působil?
Nejprve jsem byl ustanoven dómským vikářem u sv. Víta a rektorem kostela sv. Benedikta na Hradčanech. Můj tehdejší plat činil 600 Kč. Posléze jsem byl v roce 1963 jmenován výpomocným duchovním v malé kapličce ve Strašnicích, kde předtím působil Mons. Josef Vladyka. Teprve od 1. února 1966 jsem byl ustanovený administrátorem strašnické farnosti a v této funkci jsem zůstal 40 let. Nebyl jsem nikdy v Pionýru, ve Svazu mládeže, v Pacem in Terris a nikdy jsem nesložil slib věrnosti ČSSR. Oni na mne nějak zapomněli… Je pravda, že jsme museli o každou maličkost prosit církevního tajemníka, ale neměl jsem problémy, dokonce jsem mohl několikrát cestovat i na Západ.
Působil jste v pastoraci jako diecézní kněz, ale jste současně řeholníkem. Jaká byla Vaše cesta a rozhodnutí stát se benediktinem v Emauzském opatství v Praze?
Byl prosinec 1965. Byl jsem jednou se svým bratrem Václavem Bernardem u maminky v Hellichově ulici a poslouchali jsme společně vatikánský rozhlas. Zrovna vysílali, jak kardinál Josef Beran uváděl čtyři nové benediktiny do italského převorství v Norcii. V něm působili čeští benediktini emigranti z pražského Emauzského opatství. Řekl jsem svému bratrovi, který pracoval v Karlínském divadle jako kulisák: „Vstoupil bys k nim také?“ Taková otázka byla naprosto bláznivá, neboť jsme žili v totalitě. Roku 1967 bratr odejel na turistický zájezd do Itálie a už tam zůstal, aby do tohoto benediktinského kláštera v Norcii vstoupil. Roku 1975 byl můj bratr vysvěcen na kněze v Římě papežem Pavlem VI. Jeho primice byla v klášterním kostele v Norcii. Navštívil jsem při této příležitosti tento klášter a převor komunity Cyril Stavěl mi nabídl, abych se stal benediktinským oblátem. A tak si i stalo. V pozdějších letech jsem dostal zvláštní dovolení z Kongregace pro řeholníky, abych mohl mít obláčku, a tak jsem vstoupil do benediktinského řádu a dostal jméno Marian. Pak následovaly sliby časné a po třech letech nakonec i slavné. Ovšem považuji se za „benediktina na baterky“, protože jsem byl především farářem, i když jsem vždy pěstoval a miloval liturgii. Této činnosti jsem věnoval celý svůj farářský život ve strašnické farnosti. Převorem Emauzského opatství jsem byl zvolen až v roce 2004 a tento úřad jsem zastával do roku 2010. Nyní jsem na odpočinku, pohybuji se už jenom na vozíčku. Obětavě se o mne stará pečovatelka paní Lucie Churáňová, které tímto z celého srdce děkuji.
Jak se Váš život změnil politickým převratem v listopadu 1989?
Již na jaře 1989 jsem podepsal petici Několik vět. Hned mě zavolali na výslech na StB Na Míčánkách. Dostavil jsem se v kněžském kolárku. Příslušníci StB se již tenkrát chovali velice slušně, jeden z nich mi dokonce pomáhal do schodů. Věděli, že mám v úmyslu vystavět ve Strašnicích nový kostel a také to, že jsem členem benediktinského řádu. Kuriozitou bylo, že brzy po převratu za mnou přišel na faru jeden z pracovníků StB, který mě požádal, abych mu slovně potvrdil, že se ke mně při výsleších choval slušně. Kromě svých základních farářských povinností jsem se pustil do stavby nového kostela, protože kaplička už nestačila. Základní kámen požehnal papež Jan Pavel II. při své návštěvě Bratislavy 22. dubna 1990. Stavba byla zahájena 11. listopadu 1992. Za 19 měsíců se velmi nákladnou konstrukci podařilo dokončit a kostel posvětil 17. června 1994 kardinál Miloslav Vlk, pražský arcibiskup a primas český. Postavení tohoto kostela považuji za zázrak…
klášter Emauzy
Autor: archiv magazínu Christnet / Jan Kirschner
Jaké kvality by měl mít kandidát do benediktinského řádu a v čem je specifika Vašeho řeholního charisma?
Kdo chce být benediktinem, musí umět poslouchat. Skládáme tři sliby - chudoby, čistoty a poslušnosti, ale hlavní věc je poslušnost, protože z toho se odvíjí všechno ostatní. K tomu je nutné přidat tzv. slib stability místa (stabilitas loci). Původní řehole sv. Benedikta byla velmi přísná, ale prošla svým vývojem. Kdo by takové volání cítil, měl by se nejprve poradit se svým zpovědníkem. Potom se může obrátit na břevnovské arciopatství, kde v současné době může vykonat postulát a oblečením řeholního roucha nastoupit jednoroční noviciát. Později opat rozhodne, jakou cestou se mnich bude ubírat. Heslo přisuzované sv. Benediktu „Modli se a pracuj“ vlastně pochází od lidí, neboť viděli mnichy nejen se modlit, nýbrž i tělesně pracovat.
Co byste chtěl sdělit svým spolubratrům v kněžské a řeholní službě a těm, kteří se na tuto službu připravují?
Především je třeba mít pevnou víru a ochotu plnit příkazy představeného. Povolání si nikdo nemůže dát sám, to je milost Boží. Kněz musí mít lidi rád a musí být ochoten se pro ně obětovat. Duchovní má ve zpovědnici přebývat co možná nejdelší dobu a dát se lidem k dispozici. V ní jsem poznal, že život je potřeba brát vážně. V každém stavu jsou krize: v kněžství, řeholním životě i v manželství. Moje rada: Nikdy, nikdy to nerušte! Ty krize můžete překonat a vyjdete z toho zoceleni a obnoveni! Zůstat v tom, v čem nás Pán povolal. Když někdo dostal od Pána povolání, pak mu musí být navždy věrný. Když vytrváme, dosáhneme odměny u Pána. A já děkuji Panně Marii, že mě v dobách mých krizí vždy podržela.
Jaká je Vaše vize církve v naší společnosti v příštích letech?
Titul knihy Vojtěcha Kodeta říká: „Bůh své bitvy neprohrává“. Jsem přesvědčen, že “Brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,18-19). Církev je jen jedna, a i když nás bude málo, budeme-li žít v Kristu, přijde Boží království. Důležité je, abychom se měli rádi, bez toho nelze dělat nic, ani ekumenismus.
Z čeho pramení Vaše úžasná lidskost a láska k lidem?
Pán Bůh mě má rád. Cítím jeho něhu a lásku i z maličkostí. Panna Marie mě mnohokrát zachránila. Vím, že mě miluje a že mě chrání. Jsem šťastný, že mám jméno Marian. Teologii jsem šprtal, ale nepovažuji se za dobrého kazatele, moc mi to nemluví. Jako mladý jsem byl více odtažitý, až plachý, ale postupem let jsem přirozeně přilnul k lidem a mám je rád. Myslím, že tou nejdůležitější charakteristikou kněze by mělo být, aby měl lidi rád a byl na ně laskavý. Lidé to umí vycítit a umí to i ocenit. Jak říká v evangeliu sv. Jan: „Miláčkové, milujte se navzájem, jak já jsem miloval vás.“ (Jan 15,9-17). Proto milujme se a mějte se navzájem rádi. A já cítím, že lidé mě mají rádi. Je třeba pamatovat i na tělesné vyjádření lásky. V podobenství o marnotratném synu čteme, že otec ho nejprve obejmul a pak políbil, a teprve potom vyslechl a mluvil k němu (Lk 15,11-32). Nebojme se tedy naše bližní obejmout a políbit. Chci posilovat v lidech víru, povzbuzovat je a dávat jim lásku.
Otče emeritní převore, děkuji Vám za rozhovor a za chvíle, kdy jsem mohl být s Vámi. Ad multos annos!
Autor článku je klinický psycholog-psychoterapeut a současně knězem plzeňské diecéze, t. č. mimo aktivní službu.
Marian Jan Nepomuk Klener, emeritní převor Emauzského opatství, chce obětovat děkovnou bohoslužbu v den 60. výročí kněžského svěcení v sobotu 17. června 2023 v 10.00 v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Praze 10 – Strašnicích.
