Seznamka
Ilustrační obrázek
Autor: Generováno Midjourney
Zatímco v Čechách období vlády Margaret Thatcherové inspirovalo klausovskou transformaci společnosti k tržnímu, neoliberálnímu uspořádání, v Británii podnítilo radikální znovupromyšlení vztahu křesťanství a společnosti.
Prvním plodem tohoto úsilí, jež později vyústilo ve vznik směru označovaného jako radikální ortodoxie, byla kniha Teologie a sociální teorie. V atmosféře skepse z politického směřování ji na konci osmdesátých let napsal anglikánský teolog John Milbank s přesvědčením, že „pouze teologie může zpochybnit narůstající hegemonii neo-liberalismu“ (s. XI). Očekávali-li bychom, že z takto zacíleného textu musí vzniknout politický pamflet nebo zde musí dojít k primitivnímu využívání teologických argumentů k politickému boji, mýlili bychom se. Milbank nabízí fascinující příběh moderního evropského sociologického myšlení vyprávěný z perspektivy křesťanského teologa. Více než cokoli jiného jeho vyprávění připomíná široce vyklenutý epický román, v němž se setkáváme s velkým množstvím hrdinů, přitom se ale dokáže držet jedné hlavní myšlenkové linie.
Co se Milbank snaží sdělit? Především to, že by křesťanské myšlení mělo vzít vážně skutečnost, že moderní sekulární a autonomní racionalita je iluzí. Skutečnost, jež si palčivě uvědomuje postmoderní sociální teorie, ale která není paradoxně v teologii dostatečně doceňována. Tradice politické teologie ustanovená v šedesátých letech 20. století má stále tendenci přebírat diagnózu i řešení společenských a politických problémů ze sekulárního, ať již marxistického, postmoderního nebo liberálního myšlení. Sekulární tradice ale není univerzálně přístupným, objektivně uchopitelným vyprávěním. A teologie se o něj nemůže opírat jako o pevný bod při hledání svého místa v současném světě.
Hraje se zde o vzájemný vztah mezi náboženskou tradicí a sekulárním světem, teologií a vědou, církví a společností. Pro porozumění tomuto dramatu si musíme uvědomit, že se neodehrává v prázdném, formální racionalitou uchopitelném prostoru. Příběh moderní autonomie vyrůstá z tradice křesťanské teologie. Vědecké sociální teorie jsou přestrojenými teologiemi či anti-teologiemi. A teologickou odpovědí na toto poznání má být vědomí toho, že křesťanská tradice sama je sociální teorií par excellence. „(…) teologie, v okamžiku, kdy se vzdá svého nároku na to být metadiskurzem, již nemůže vyjadřovat slovo Boha stvořitele, ale je odsouzena k tomu stát se věštkyní smrtelných model – historické vědy, humanistické psychologie nebo transcendentální filosofie.“ (s. 1)
Milbank ale neupadá do pokušení bojového, identitárního křesťanství. Ostrý řez, který vede napříč sekulární racionalitou, je spojen s vnitřní pokorou a duchovním hledáním. V samotném závěru knihy zřetelně vystupuje tragický rozměr křesťanského dědictví: „Tím, že církev selhala, a dokonce se stala pekelnou anti-církví, uzavřela křesťanství do kruhu ustavičného vyčerpání a návratu násilí.“ (s. 442) Jeho vnitřní přesvědčení ale vychází z diagnózy historické situace – návrat před křesťanství již není možný. Před námi stojí jen dvě možnosti – nihilismus, nebo křesťanství, „katolická vize ontologického míru je jedinou alternativou k nihilistickému životnímu postoji.“ Naděje spočívá ve vystoupení z „trýznivého kruhu sekulárního rozumu, (…) v emanaci harmonické diference, ve vyjití nových generací, v diagonále výstupu, v cestě pokojného útěku.“ (s. 442)
Jaký význam může mít tento více než třicet let starý text pro českou současnost? Myslím, že jedním ze znamení času dvacátých let 21. století je pozornost, jaká je věnována sociálním a politickým otázkám. Sociální a politické teorie se opět dostávají do popředí zájmu. Pokud desetiletí na přelomu století pro křesťany znamenala hledání vlastní, osobní spirituality v rámci sdíleného společenského horizontu, dnes se do popředí dostává otázka, jaký tento horizont vůbec má být. I při řešení řady konkrétních etických problémů, třeba v diskuzi nad podobou manželství, se klade nárok na univerzální platnost sociálně-vědního poznání, jež by mělo autoritativně formovat křesťanský postoj ke společenským jevům. Hlas radikální ortodoxie vnáší do této situace inspirace, jež minimálně stojí za pozornost, ne-li za kladné přitakání.
Následující odstavce nemají být zevrubným převyprávěním knihy, jež pokrývá celou evropskou tradici společenského myšlení od počátku novověku. Spíše nabízím několik vybraných, pro mne osobně důležitých momentů.
Kant a problém moderního univerzalismu
Přestože kategorie společnosti a sekulárního světa tvoří základní apriorní předpoklady, na nichž je vystavěna moderní sociální teorie, nejedná se o čistě deskriptivní a neutrální pojmy. Zrodily se z teologických diskuzí pozdního středověku a raného novověku. Dále se pak rozvíjely v řadě různých myšlenkových proudů – britském liberalismu a politické ekonomii, francouzském comteovském pozitivismu a v německé Kantově filosofii a jejím novokantovském rozpracování. Zde nacházíme jeden z vrcholů evropského univerzalistického racionalismu. Jak upozorňovali již Kantovi doboví kritici, vědomí partikularity vlastní tradice, historického kontextu používaných pojmů a vlivu jazyka na myšlení zde radikálním způsobem ustupuje do pozadí.
V Kantem inspirovaném hledání univerzálních sociálních zákonitostí se náboženství a společnost ukazují jako dva oddělené světy. Vysvětlení principů fungování společnosti je výhradní doménou sociologie, teologické a metafyzické vysvětlení se stává nadbytečným. Náboženství se mění v soukromý, individuální a subjektivní prožitek.
Na tomto pozadí je vyprávěn příběh lidských dějin, jenž vrcholí liberálním protestantismem a osvícenstvím. Křesťanství v něm nevystupuje jako svébytná tradice s vlastním porozuměním světu a jeho výkladem. Spíše je klíčem, jenž otevírá dveře k domněle univerzálnímu, racionálnímu poznání. Smyslem křesťanství již od samotného počátku mělo být vytvoření sféry „čisté“ morálky, osvobození lidské vůle a prosazení autonomie dílčích částí společenského života – estetiky, ekonomie a politiky. Křesťanství je proto tím „nejnáboženštějším“ náboženstvím – překračuje vše částečné a omezené, spojené s dílčími metafyzickými tradicemi a připravuje cestu ke skutečnému pokroku lidstva. K osvobození a autonomii jedince.
Mgr. Petr Macek, Ph.D.
Autor: Transkulturnikomunikace.cz
Tento příběh, a jde o příběh, jenž je ukrytý v jádru moderní racionality, se nám může jevit jako prostá, všeobecně sdílená zkušenost „zdravého rozumu“. Náš svět je světem vědy a svobody jednotlivce, a pokud v něm má mít křesťanství nějaké místo, tak spočívá ve spirituálním vyztužení této sdílené zkušenosti. „Kantovský“ odkaz silně vstupuje i do tradice moderní politické teologie. Inspirována teologií Karla Rahnera nehledá specificky křesťanský model společenského života, ale směřuje k formálně univerzálním kategoriím etiky, svobody a emancipace: „O obsahu spásy se rozhoduje na úrovni Kantova principu praktického rozumu a teologie – včetně zdánlivě ‚ortodoxní‘ christologické a trinitární nauky‘ – zajišťuje pouze propracovaný regulační aparát k zajištění tohoto obsahu, jemuž propůjčuje nekonečný význam. (…) Rahner a jeho následovníci si neuvědomují, že participace [lidského rozumu na božské praktické moudrosti] se utváří v dějinách: vtělení Logu a jeho specifické konání zde na zemi poskytuje křesťanství klíč k porozumění všemu lidskému jednání. Rahnerovská představa, že křesťanská víra nabízí pouze ‚motivaci‘ pro racionální etické jednání, je oproti tomu překvapivě mělká.“ (s. 232-233)
Milbankovou snahou je ukázat, že obraz světa vytvořený „zdravým rozumem“ moderní vědy není tak neproblematický, jak by se nám na první pohled mohlo zdát. Moderní racionalita je ve skutečnosti „hluboce metafyzická a iluzorní a neumožňuje nám poznat vnitřní obsah náboženství ani socio-ekonomických procesů.“ (s. 76)
Postmoderna – ontologické násilí a diference
Inspirací ke kritice moderní racionality, příhodně označované jako „odložený nihilismus“, je postmoderní podezřívavost ke všem velkým univerzálním příběhům. Přestože se ve svých závěrech Milbank s postmodernisty rozchází, je si zároveň vědom platnosti a přesvědčivosti jejich argumentace. Deleuzemu, Lyotardovi, Foucaultovi a Derridovi je věnována desátá kapitola knihy - „Ontologické násilí neboli postmoderní problematika“. Francouzští myslitelé jsou zde, s vědomým upozaděním jejich názorových odlišností, zařazení spolu s Nietzschem a Heideggerem do jednoho proudu nihilistické filosofie. Tato tradice vzniklá ze skepse vůči nárokům osvícenské filosofie může být charakterizována společnými rysy absolutního historicismu, ontologie diference a etického nihilismu.
Přes svoje kritické vymezení vůči osvícenství je ale zároveň tato tradice dědicem rozpojení vědy a metafyziky, jak jsme je mohli pozorovat v předcházející části textu: Pokud spolu s Kantem ukotvíme etiku ve vůli a lidské svobodě, dojdeme brzy k poznání, že „svoboda není ahistorickým faktem vztaženým k podstatě lidského subjektu, ale je získávána z komplexních strategií moci, v jejichž rámci je subjekt ustanoven jako jedna z nerovných, na sobě závislých osob. Ochrana rovnosti svobody se zhroutí do podpory nerovnosti moci.“ (s. 279)
Milbank zaujímá k postmodernímu odhalení moci, jako základnímu východisku pro poznání skutečnosti, dvojí postoj. Rozpoznání násilí a struktur moci v jádru moderního projektu je podle něj nejupřímnějším popisem, s nímž sekulární rozum nahlíží sám sebe, vrcholem sekulárního poznání. Zároveň si ale musíme uvědomit, že postmoderní kritika všech „velkých vyprávění“ není kýženým odideologizováním našeho myšlení. Postmoderna není ničím jiným než novou verzí moderního sekulárního mýtu, i když „mýtu zcela zhoubného“. Nejspíše není očekáváným revolučním zlomem, ale jen dalším vyprávěním v řadě. Jak nedávno, v obdobném duchu, upozornil další anglosaský teolog David Bentley Hart v textu věnovaném Tomáši Halíkovi, postmoderna je až příliš poplatná přesvědčení západní tradice o vlastní výlučnosti.
Je možné z této situace nalézt nějaké východisko? Závěr knihy Teologie a sociální teorie je věnován dvěma možná nejpřesvědčivějším kritikům postmoderního projektu.
Návrat ke ctnosti?
I v českém prostředí se těší poměrně velké oblibě morální filosof Alisdair MacIntyre. Jeho návrh na obnovu etiky je prostý: pokud jsme díky Kantově modernímu projektu a díky jeho kritikům od Nietzscheho k postmoderně ztratili pojem ctnosti, neměli bychom se jednoduše vrátit zpět a obnovit tradici ctnosti, jak se pěstovala v antice a ve středověku? Nemáme se vrátit od Foucaulta k Aristotelovi?
Představa obnovy Západu jako jednotného dědictví vycházejícího z antické, židovské a křesťanské kultury nachází odezvu především na konzervativní straně politického spektra. Přestože Milbank nepřehlíží hodnotu antického filosofického odkazu a jeho historickou spojitost s křesťanstvím, varuje před příliš rychlým a neuváženým spojováním. Vliv křesťanství byl jednoduše příliš silný. Nelze již otočit kolo dějin zpět a vrátit se k předkřesťanskému chápání ctnosti a přirozenosti.
Na čem své argumenty zakládá? „Dekonstrukce“ Aristotela ukazuje, že posun ke křesťanskému, středověkému myšlení nepřinesl jen odlišný obsah ctnosti, ale změnil i její základní formu. Ctnost se proměňuje zasazením do nadpřirozeného řádu milosti. Láska (caritas) není jen nejvyšším etickým ideálem, ale je tím, díky čemu vůbec ctnost může být ctností, stává se její základní formou. „Toto pojetí lásky je zcela nearistotelským pojetím ‚apetitu‘, který je – ve skutečnosti ze své podstaty musí být – nepřiměřený, nikdy ho ‚není dost¨.“ (s. 364) Antické pojetí ctnosti zůstává stále příliš „aristokratické“, založené na síle a převaze nad druhým. Řecká a římská tradice nebyla schopna dospět k ontologické prioritě míru před konfliktem a objevit plně etické dobro. Co bylo u Platóna a Aristotela jen naznačeno, se v plné míře objevuje až v křesťanství.
Odpovědí na postmoderní situaci proto nemůže být vzkříšení klasické evropské civilizace. „Křesťanská ctnost již není tak docela ctností.“ (s. 373)
Osvojit si křesťanský idiom
Myslitelem, který ve 20. století nejostřeji zachytil jedinečnost křesťanství, byl francouzský teoretik kultury René Girard. Nejprve při studiu velkých literárních děl evropské kultury a posléze při studiu mytologie řady mimoevropských kultur objevil jednu ze základních zákonitostí fungování společnosti a kultury: obětní mechanismus. Člověk jednoduše touží po tom, co mají ostatní. A protože svoji touhu nemůže nikdy plně naplnit, hledá obětního beránka, na nějž by mohl svést svoji frustraci, a uvolnit tak nashromážděné napětí. V jádru kultury leží napětí a násilí vzešlé z konfliktů našich tužeb. A jediné, co jej může utěšit, je nalezení a obětování zdánlivého viníka – obětního beránka.
Radikalita křesťanské zvěsti spočívá v tom, že je jako jediná schopná odhalit, že obětní beránek je nevinný. Tajemství kříže ukazuje zcela nevinného, jenž na sebe bere zlo skryté v jednom každém z nás. Až do tohoto momentu Girardovy úvahy souzní s Milbankovým pohledem na společnost: před námi stojí dvě základní možnosti: ontologie násilí, rivalita tužeb, krvavé oběti; a na druhé straně ontologie míru, služby a kenoze. Přesto Milbank připojuje k Girardovi několik kritických připomínek, které nám mohou pomoci pochopit, co je vlastním jádrem Milbankova díla.
Girad, v Milbankově interpretaci, správně zdůrazňuje Ježíšovo odmítnutí násilí. Nevěnuje však dostatečnou pozornost konkrétní formě Ježíšovy nenásilné praxe. Girard skrze odhalení mechanismu mimetické touhy směřuje spíše k odmítnutí kultury jako místa založeného na násilí a konfliktu, než ke konkrétní představě o alternativní společenské a politické praxi. V jeho perspektivě nejde tolik o konflikt dvou společenských vizí, napětí mezi pozemskou a Boží obcí, ale o „příběh jedné obce a jejího konečného odmítnutí jedinečnou individualitou každé osoby“. (s. 398)
Girard nedostatečně doceňuje důležitost konkrétního křesťanského příběhu a konkrétní církevní praxe – idiomu, jímž vyprávíme o Ježíšově odmítnutí násilí. Přijetí myšlenky nenásilí, služby a sebevydanosti nemůže být odděleno od rétoriky specifické, partikulární tradice. Jinými slovy nejde jen o vnitřní poselství Ježíšova života, ale o církev a celek jejího života. Jen skrze ni a její přesvědčovací sílu jsme schopni poznat a rozlišit základní poselství míru a nenásilí: „Pouze přesvědčování o tom, co je pravdivé, může být nenásilné, ale pravda je dostupná pouze skrze přesvědčování. (…) Bez přilnutí k partikulárnímu přesvědčování – u něhož nikdy nemůžeme dokázat, že je pravdivé i nenásilné – bychom nikdy neměli reálné prostředky k rozlišení mezi mírem a pravdou a jejich opakem. Abstraktní přilnutí k nenásilí proto nestačí – musíme si je prakticky osvojit a naučit se jeho idiom. (…) Od Girarda se proto musíme vrátit zpět k Augustinovi, který díky tomu, že umísťuje do středu svého velkého vyprávění i církev a nikoli pouze Krista, věnuje mnohem více pozornosti konkrétnímu tvaru neantagonistické sociální praxe.“ (s. 401-402)
Ontologie míru
Teologie a sociální teorie proto vrcholí sociální vizí svatého Augustina, vizí míru a odpuštění. Křesťanská praxe lásky, konkrétní křesťanský idiom však zrcadlí a předpokládá i svůj vlastní spekulativní rámec. Praxe církve a její sociální ontologie symbolicky a svátostně vyjadřuje obecnou ontologii. Tato proti-ontologie (counter-ontology) ukazuje, jak konání založené na smíření, odpuštění a lásce překonává napětí skrytá v klasické antické filosofii i v moderní sekulární racionalitě a vede k vizi harmonického řádu, v němž stvoření dochází smíření se svým Stvořitelem. Milbank se na tomto místě vyhýbá technicistnímu jazyku metafyzických traktátů a v mnoha obrazech líčí velkolepou vizi této ontologie míru. Zastavme se jen u posledního z nich, v němž se ontologické úvahy uzavírají poukazem na vztah lidské svobody a dobra: „To, co činí něco dobrým, to, co mu umožňuje být, není nějaká esence, kterou bychom vlastnili (…), ale existování (…) v partikulárním rámci touhy, který zůstává otevřený k neznámému nekonečnu, k němuž krása tohoto rámce otevírá cestu. To, co je zde ‚svobodné‘, co se přizpůsobuje, není vůle zbavená obsahu, ale vztahy nebo výměna darů. Když se měníme, proměňujeme druhé a jejich změna proměňuje nás samé. Spása je jen ve společenství: jen zde nacházíme mír alter civitas.
V tomto slova smyslu můžeme rozumět teologii jako společenské vědě a společenské teorii. Nejde o politický program, zápas o moc nebo zdánlivou jistotu objektivní vědecké racionality. Vypráví se zde prostý příběh, jehož jednoduché poselství a z něj vyplývající praktické jednání ale umožňuje pochopit, co je „skutečná šířka a délka, výška i hloubka“.
Profesor Milbank bude 26. dubna hostem konference Persons from the Trinity na Katolické teologické fakultě v Praze.
