Seznamka
Martin Šály
Autor: Archiv autora
Christos voskres! Ano, bez víry ve vzkříšení Ježíše z Nazareta by křesťanství nedávalo smysl. Pojďme nyní uvažovat o některých potížích, které mohou křesťana na cestě víry ve vzkříšení potkat.
Vzkříšení jako historická událost?
Jednou z potíží, kterou jako křesťané se vzkříšením máme, je to, že ho vnímáme jako událost historie. Říkáme, že „Ježíš žil, zemřel a vstal z mrtvých“, a klademe ony tři výpovědi na stejnou rovinu. Nic nemůže být méně pravda: Ježíš z Nazareta byl jistě historickou postavou a žil jako jiní lidé, také jeho ukřižování je historickou událostí. Ale v to, že byl vzkříšen, už tenkrát uvěřili jen někteří Ježíšovi současníci a mnozí další ne - vzkříšení nebylo a není možné dokázat. Novozákonní texty vzkříšení jako „událost“ nepopisují vůbec. Díky prázdnému hrobu někteří uvěří (srv. J 20,8), ale jiní ne (srv. Mat 28,13). Při líčení „setkání se Vzkříšeným“ se liší místa, kde se zjevil (většinou Galilea, u Lukáše ale Jeruzalém), liší se nápadně i jména a pořadí svědků. Až kuriózně odlišné oproti ostatním je především Pavlovo líčení v 1K 15,2-8. Zvláštností je zde více: jestliže Lukáš říká, že vzkříšený Ježíš byl „vzat vzhůru“ (tedy jistě do „nebe“ samotného, srv. Sk 1,2 aj.), v jaké „formě“ se poté Ježíš zjevil apoštolu Pavlovi? Byla to stále forma „tělesná“, ve které se Ježíš zjevoval novozákonním svědkům (vyzývá k dotknutí se svých ran, jí rybu, atd.), nebo už to byla jen forma mimo-tělesná, kterou ovšem také novozákonní autoři nějak zachycují (Ježíš se objevuje a mizí, prochází zamčenými dveřmi, atd.)?
O změně v životech těch, kteří uvěřili, že Kristus byl vzkříšen, není ovšem pochyb: změnili své smýšlení, změnili své životní cesty (třeba z Emauz zpět do Jeruzaléma) a sami se stali aktivními „svědky vzkříšení“. Těm se Ježíš jako vzkříšený opravdu „ukázal“ (srv. Lk 24,34, v řečtině zde jde gramaticky o pasivní tvar ve smyslu „byl ukázán [vzkříšený]“). Jestliže u prvních svědků vzkříšení ještě čteme o „osobních“ setkání s (také) „tělesným“ Vzkříšeným, Lukáš takovou historii v Sk 1 rázně ukončí – dalším svědkům se už takto Vzkříšený nezjevuje - podobně jako je tomu u nás, kteří jsme vzkříšeného Ježíše v „tělesně/mimo-tělesné“ podobě patrně také nepotkali. V jeho vzkříšení jsme přesto také uvěřili - a to skrze svědectví těch, kteří uvěřili před námi, skrze jejich slova a skutky, skrze jejich změněné životní cesty nám „byl ukázán Ježíš jako vzkříšený“. Vzkříšeného jsme jakoby uviděli skrze ně. Musí zde být tedy něco jiného než historicky ověřitelná událost, co dalo sílu prvním křesťanům a všem v celé historii křesťanstva přestat se bát smrti a začít se vydávat v lásce druhým, ať to stojí, co to stojí. Takto to zmíněný Lukáš opravdu vidí: Ježíš byl „vzat vzhůru“, ale Duch ho dokáže ve víře „ukázat jako vzkříšeného“ i dnes a dodat těm, kteří díky Duchu takto uvěří, stejnou sílu změny smýšlení a životních cest, jako třeba těm putujícím do Emauz. Vzkříšení je průlom života nebes do života země, tehdy i nyní. Nebojme se toho, že ho můžeme popisovat „jen“ v obrazech, metaforách, příbězích a podobenstvích.
Vzkříšení jako podobenství?
S podobenstvími máme jako křesťané potíž, protože mají hovořit o „nebi“, ale jsou „lidské“ – a ukáže se rychle, že velmi lidské jsou i naše představy o vzkříšení. My si představujeme vzkříšení v podstatě jako resuscitaci – Ježíš umřel a byl vrácen do života, nějakou dobu se pak s učedníky stýkal jako „živý“. To je ale přirozené – připomeňme třeba, jak evangelista Jan v kapitole 20 popisuje chování Marie z Magdaly při setkání se Vzkříšeným. Už jsme zmínili, že Ježíš podle novozákonních autorů žije nejen lidským, ale i „jiným“ životem, než je ten, který známe. O tom jiném, novém životě ale umíme znovu hovořit jen v obrazech, které přejímáme z lidské zkušenosti: nakonec ho Ježíš žije „v nebi“ (byl vyzvednut „nahoru“, do prostoru nad modrou nebeskou báň, představuje si náš Lukáš v Sk), žije tam „u Boha“ - snad v nějakém jeho „domě“ (srv. J 14,2).
Máme zde tedy „život č. 1“ a „život č. 2“. Ten první je život, který známe, který žijeme a který končí smrtí. Ten druhý život je nový, nebeský, věčný. Tím druhým životem žije už Vzkříšený plně a věříme, že díky Duchu ho částečně může žít i každý, kdo uvěří. Náš život představuje tajemné prolnutí obou životů, ale dobře si všimněme, jak o tom „životě č. 2“ hovoříme znovu jen(!) slovy, které známe z „života č. 1“, především samotným použitím slova „život“. Omezenost našich lidských představ zaráží, nicméně jinou možnost, než jak uvažovat o „nebeských věcech“ než v metaforách, obrazech, podobenstvích, přirovnáních, nemáme. Ale koneckonců – jak mnoho podobenství sděloval sám Ježíš o Božím království, a jestliže to ani on neuměl lépe, proč bychom se měli za svá podobenství stydět. A připomeňme si třeba, jak apoštol Pavel píše (2K 4,11-12): „Neboť my, kteří žijeme [„životem č. 1“], jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt [v „životě č. 1“], aby i život Ježíšův [„život č. 2“] byl zjeven na našem smrtelném těle.“
Přijměme tedy pokojně naši neschopnost cokoli říci o „vzkříšení“ jinak než skrze obrazy a hledejme každý to své podobenství o vzkříšení, které by umožnilo Duchu nám dodat sílu ke změně smýšlení, sílu přijmout nový život do života našeho. Můžeme zkusit třeba podobenství, které zmiňoval novozákonní badatel James D. G. Dunn: vzkříšení je podobenství naděje („paradigma pro naději“). Pokud od srdce zazpíváme píseň „Ježíš žije“, stáváme se bardy naděje pro sebe i pro jiné, že smrt, selhání a zlo nemají poslední slovo – síla zpěvu této písně dává naději na nový život v životě našem, v životě mých bližních i v životě světa. Přijímám naději, že hřích můj a hřích světa sice ničí a zabíjí, ale přesto toto jistě už je a ještě bude vtaženo do nového života: vždyť Ježíš je vzkříšen!
Chtít se vzkřísit sami?
Další potíž se vzkříšením je ta, že nový život si křesťané jakoby zajišťují ze své síly, nechtějí přijmout, že potřebuji někoho druhého k tomu, aby uvěřili v průlom nového života do smrti v životě tomto. Zdá se, že takové zmatení může podpořit i Nový zákon, který hovoří o „vzkříšení“ ale i „zmrtvýchvstání“. Bylo tedy zmrtvýchvstání jakoby „Ježíšova aktivita“, nebo byl Ježíš takříkajíc „pasivně“ vzkříšen Bohem samotným? Podrobný biblický rozbor zde nebudeme provádět, řekněme jen, že v NZ skutečně najdeme obojí.
Jako příklad vezměme Mk 16,6 („… Byl vzkříšen z mrtvých, není tu ...“), kde „vzkříšen“ je překlad řeckého égerthé, což je pasivní tvar slovesa egeiró (zvednout, pozvednout, probudit). V tomto smyslu byl Ježíš „pasivně“ probuzen, pozvednut (z mrtvých) někým druhým – ano, Bohem samotným. Chceme-li o takovém „pasivním“ tvaru uvažovat obrazněji, můžeme opravdu říci, že potřebujeme někoho druhého, aby on nás motivoval, povzbudil k novému životu. Sami vstát z mrtvých neumíme, jen tehdy, když se najde někdo (přítel, partner, Bůh samotný), kdo nás „pozvedne“. Pak díky tomuto zachránci naše zmrtvělé nitro oživne. Poznamenejme zde na okraj: ono egerthé znovu neznamená „být pozvednut z mrtvých“, ale má původně ne-náboženský význam. Například v Mk 1,31 čteme, jak Ježíš uzdravil Šimonovu tchýni, „uchopil její ruku a pozdvihl (egeiren) ji“. Znovu: tajemství, kdy zásahem Nebe samotného je někdo „vzkříšen“ k novému životu, umíme v naší řeči znovu jen popsat metaforou, že je „probuzen“ či „pozvednut“.
Nyní k druhé poloze: v Novém zákoně najdeme i jiné, významově podobné sloveso, původně také nenáboženského významu, totiž anistémi (vstát, odtud anastasis - vzkříšení). Z mnoha použití znovu ve zcela profánním smyslu vezměme namátkou Mar 1,35 „… vstal (anastas) a vyšel ven“. Ve vztahu ke vzkříšení je ale toto sloveso občas použito i ve tvaru aktivním, např. v Mk 8,31: „…po třech dnech vstát (anasténai) z mrtvých.“ Jsme-li znovu v pokušení přenést úvahy do poněkud umělecké polohy, pak nás může napadnou ono „co dobrého člověk v životě učinil, to neumírá“: Ježíšova slova a činy za jeho pozemského putování by byly tak „silné“, že navzdory tomu, že byly umlčeny a že Ježíš zemřel, tak přeci jakoby díky jejich síle Ježíš „vstal z mrtvých“. A my také jistě budeme - třeba ve skrytosti a jen pro ty, kteří tomu uvěří - „žít dále“ v síle toho, co se nám podařilo dobrého za našeho života. Zde ale spěchejme poznamenat, že vše, co Ježíš učinil za svého života, činil ve vztahu ke svému Abba – jako by pak s Ježíšem a skrze něj vstává z mrtvých i síla tohoto vztahu.
„Pasivní“ tvar, tedy že Ježíš „byl vzkříšen“, je v Novém zákoně mnohem častější: ano, to Bůh sám Ježíše vzkřísil, protože ho měl rád a Ježíšův život se mu líbil! A to je dobře, právě takové vnímání je užitečné: vzkříšení smyslu životních cest, které nám zrovna smysl nedávají, můžeme svěřit do rukou někoho, komu důvěřujeme, ne si ho „vyrábět sami“. A věříme, že i nás Bůh má rád a že díky Ježíšovi přijímá i naše životy se vším, nejen s tím, co se mu na nich líbí.
Příliš málo smrti a příliš málo vzkříšení?
Pokud tedy přijmeme, že vzkříšení jsou brýle naděje, kterými se díváme na sebe, druhé a svět kolem sebe (a skrze tyto brýle srdce vidíme všude život, i tam, kde bez této naděje je vidět jen smrt), pak nezbývá, než se zeptat, zda nehledáme onen „život č. 2“ (život nový, život vzkříšení, život Ducha) jinde než ve smrti. On totiž jinde není, než ve smrti! Zde přicházíme k tomu nejobtížnějšímu, k největší potíži víry ve vzkříšení, kterou u křesťanů najdeme.
Není nic špatného na zvyku „chodit pravidelně do kostela, modlit se, přijímat svátosti a žít mravně“. Není nic špatného se těšit z přátelství druhých v živém společenství křesťanů. Ale to ještě nemusí znamenat, že jsem ve vzkříšení opravdu uvěřil. Potíž je v tom, že pokud má pro mne vzkříšení platit tady a teď, musí pro mne tady a teď platit i smrt. Jak nejspolehlivěji „zemřít v tomto životě“? Velmi spolehlivou cestou je být tu pro druhé, tedy pro konkrétní druhé (v NZ se jim říká „bližní“), v poslušnosti tomu, co potřebují. Ty jejich potřeby leckdy pro nás představují vlastně malou smrt. Dobře je to znát třeba z partnerského vztahu: vstoupíme-li v něm do těžkého období, ve kterém se zdá, že jednání toho druhého „nepřežijeme“, pak můžeme utéci, ulevovat si, bránit se, odplácet, odvolávat se na to, co je „spravedlivé“, a podobně. Ale je tu ještě i jiná možnost: uvěřit v tuto situaci jako ve svůj kříž (ano, v to je nutné uvěřit, jak mnoho životních obtíží křesťané jako svůj kříž nedokáží přijmout) a hledat v naději na vzkříšení spravedlivost ne pro sebe, ale pro toho, kdo mne právě křižuje. Ano, toto může být nad naše síly, ale je to cesta ve svém umírání uvěřit i ve vzkříšení, tady a teď.
My, místo nebojácnosti uvěřit v kříž a uvěřit ve vzkříšení, mícháme jakýsi koktejl – přijímáme, že nějaké „trable“ máme jistě v životě všichni, ale věříme, že se s nimi – i s Boží pomocí, samozřejmě – nějak prostě musíme vypořádat. Tak se vypořádáváme a jsme rádi, když se to nějak podaří, když získáme zpět kousek své životní rovnováhy. A mezitím, co se vypořádáváme a získáváme, kolem nás umírají naši bližní a umírá svět. My ale nemáme energii to „řešit“, protože se zabýváme potížemi svými – a myslíme, že přece o náš život jde především. Žijeme tak vlažně, abychom se smrti svého života pro životy těch druhých co nejefektivněji vyhnuli. Ale pak ve vzkříšení nemáme šanci opravdu uvěřit: neuvěřili jsme v kříž jako znamení spásy a bez něj vzkříšení není potřeba. Vzkříšení se pak nestává naším osobním příběhem Vzkříšeného na našich životech, zůstává pro nás jen jako událost dávné historie.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona.
