Seznamka
Eva Vybíralová
Autor: old.ustrcr.cz
Kateřina Tučková v závěru svého posledního románu Bílá Voda děkuje za řadu cenných konzultací. Její poděkování je věnováno též Evě Vybíralové z Ústavu pro studium totalitních režim, která autorce románu poskytla nejen řadu materiálů, ale také jako první čtenářka opatřila rukopis knihy i mnoha cennými připomínkami. Kateřina Tučková se na Evu Vybíralovou obrátila nikoliv jako na literární kritičku, ale jako na zasvěcenou odbornici na podzemní církev v Československu a autorku monografie: Podzemní církev a tajná svěcení: kanonickoprávní studie o situaci v Československu v letech 1948-1989. Eva Vybíralová pracuje též jako obhájkyně svazku Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze pražské.
Kateřina Tučková na románu pracovala deset let. Je až překvapivé, že v naší zemi, kde církev nepatří mezi nejpopulárnější instituce, vzbudil román věnující se tématu persekuce církve v době komunismu takovou pozornost. Jak je román historicky věrohodný?
Bílá Voda je především románem, ne vědeckým pojednáním o dějinách pronásledované církve v Československu. Katka Tučková se ale studiu historických reálií věnovala dlouhodobě, byla jsem ohromena jejími znalostmi. V další fázi pak vždy zvažovala, které informace by na čtenáře působily příliš komplikovaně nebo rušivě. O tom se koneckonců zmiňuje v závěrečné Poznámce k historickým reáliím.
Mě samotnou překvapilo vybrané téma románu. Opravdu jsem nečekala, že pro mainstreamového čtenáře by mohl být román o internaci řeholnic nějak zajímavý. Hlavní zamýšlenou čtenářskou skupinou nejsou odborní historici, teologové či církevní insideři, ale široká veřejnost, která má s životem církve jen málo společného. Tedy Katka Tučková jakožto člověk, který se neidentifikuje s církví, psala svou knihu právě pro tyto lidi. Snad nejvíce jsem si to uvědomila ve chvíli, kdy mi má kamarádka, která nemá s křesťanstvím nic společného, napsala: "Po přečtení Bílé Vody jsem konečně pochopila, co je to ta skrytá církev, o které pořád mluvíš".
V čtenářských reakcích jsem zaznamenala, že mnoho lidí, zvláště mladších, vůbec neví o internaci duchovních, řeholníků a řeholnic a obecně o pronásledování církve během období komunismu. Pracuješ pro Ústav pro studium totalitních režimů. Jak to aktuálně vypadá s vydáním nové učebnice dějepisu a je šance, že i tato učebnice může něco přispět k prohloubení znalostí v tomto směru?
O pronásledování církve mnohdy pořádně nevědí ani věřící ze starší generace – obzvláště v tradičně silně religiózních regionech. I proto považuji práci historiků za velmi důležitou.
Aktuální situace na ÚSTR je bohužel velmi komplikovaná. Můžu se pokusit zprostředkovat svůj pohled. Od nástupu nového vedení před necelým rokem dostala výpověď nebo raději sama odešla asi čtvrtina zaměstnanců, především nehistoriků. V minulém roce nově vybraný ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání, uznávaný historik Prokop Tomek, po několikaměsíční zkušenosti podal výpověď a vrátil se do Vojenského historického ústavu. Od února letošního roku vzniklo několik interních i externích petic vymezujících se vůči současnému vedení. První z těchto petic sepsali zaměstnanci Oddělení vzdělávání. Na tyto zaměstnance byla nedávno ze strany vedení podána předžalobní výzva. Proto asi nikoho nepřekvapí, že všichni podali výpověď. V takovém prostředí se podle mě pracuje velmi těžce. Kdo tedy bude od července pracovat na nové učebnici dějepisu, mi vůbec není jasné. My badatelé z jiných oddělení nejsme didaktici. Vedení tedy bude muset podle mého názoru nabrat nové zaměstnance, kteří budou pokračovat v započaté práci na učebnici. Ta ale ještě zdaleka není hotová a podle některých kolegů jsou zapotřebí větší korektury. Já osobně jsem připravovanou učebnici neviděla, a tedy netuším, zda či nakolik se věnuje tématu církve po roce 1948.
V Bílé Vodě byly internovány řeholnice z různých ženských klášterů. Všechny zde zmiňované u nás skutečně působily, až na jednu výjimku, kterou představují Anežčiny panny. Autorku k vytvoření fiktivního řádu inspirovalo středověké vilemínské hnutí, které odvozovalo svůj původ od Vilemíny Milánské, údajné sestry sv. Anežky, o které se traduje, že byla církevní reformátorkou a prosazovala posílení role žen v církvi, včetně přístupu žen k svěcení a k různým církevním úřadům. Setkala ses při studium života podzemní církve s ženským řádem, jehož mentalita by vykazovala shodné rysy s románovými Anežčinými pannami?
S ničím takovým jsem se opravdu nesetkala. Je ale pravda, že některé ženské řády a kongregace, například sestry františkánky, měly ke skryté církvi Felixe Davídka blíž. Slyšela jsem, že některé františkánky navštěvovaly Davídkovy semináře. Sestra Ema Kovářová OSF se dokonce zúčastnila kobeřického koncilu – v knize rozhovorů Zdeňka Jančaříka s Ludmilou Javorovou je mylně uvedena františkánka Eliška (Pretschnerová).
Obálka knihy Bílá voda
Autor: www.hostbrno.cz
Dále se kolem několika tajných biskupů – například Stanislava Krátkého, Bedřicha Provazníka či Fridolína Zahradníka – vytvářely skupiny zbožných žen, zasvěcených panen, které se někdy více, někdy méně snažily o institucionalizaci svého společenství do formy nějakého institutu zasvěceného života.
Osobně jsem měla problém s některými postavami pro jejich až příliš deklarovanou schematičnost. Biskup Havraj je koncentrátem téměř všech neřestí, na druhé straně, kladné postavy, jako např. sestra Evarista, kněz Jan, zase žádné chyby nemají, resp. postrádám propracovanější psychologii postav. Jak jsi vnímala tyto postavy ve srovnání s historickou realitou?
Ano, takto černobíle líčené postavy byly i pro mě určitou překážkou. Pokud se ale podíváme i na další Katčiny romány, ve kterých vždy hlavní postavu představuje žena, podobnou schematičnost postav nalezneme asi ve všech. Je důležité si proto při čtení stále znovu uvědomovat, že např. románový biskup Havraj nepředstavuje (pouze) biskupa Vranu, ale i mnoho dalších kněží, na které církev nemůže být hrdá. Bílá Voda je román pouze inspirovaný historickými postavami, událostmi, nejde o identifikaci těchto postav. Osud sestry Evaristy přece ani vzdáleně nepřipomíná život Ludmily Javorové.
Ve své vědecké práci ses mimo jiné zabývala tzv. mexickými fakultami, tedy mimořádným oprávněním udělovat dispenz od liturgických, organizačních a disciplinárních předpisů církve, které obdržela daná místní církev od papeže. Co se ti podařilo zjistit ohledně situace v Československu?
Mimořádné fakulty byly v době nástupu komunismu uděleny asi všem zemím východního bloku. Ale snad jen zde v Československu vznikl tak ojedinělý jev jako skrytá církev okolo Felixe Davídka. Davídek totiž kreativně interpretoval tyto papežské pravomoci, díky čemuž umožnil ženatým římskokatolickým mužům změnit ritus na řeckokatolický (tj. přestup do řeckokatolické církve sui iuris), ve které je běžné svěcení ženatých mužů. Díky tomu byly v Československu tajně vysvěceny desítky či spíše stovky ženatých mužů na kněze. Svěcení žen samozřejmě nenalézá oporu v žádných speciálních fakultách.
V románu vystupuje Daniel Felix, postava inspirována osudem Felixe Maria Davídka, kněze a tajně svěceného biskupa, asi jednoho z nejznámějších představitelů podzemní církve. Byl nesmírně pracovitý, jeho cílem bylo vytvořit paralelní církevní strukturu, která by byla nezatížena kompromisy s oficiální mocí. Nakolik se mu to podařilo a proč byl někdy chápán jako kontroverzní postava?
Nevím, jestli zkraje chtěl Felix Davídek opravdu vytvářet paralelní církevní strukturu. Spíše snad chtěl ze začátku pouze doplňovat v životě církve vše, co komunisté zakazovali a trestali. Teprve později, když získal biskupské svěcení (1967) a především když došlo po kobeřickém koncilu (1970) k rozdělení společenství a také prakticky k naprostému omezení jeho kontaktů na římskou kurii, začal se více osamostatňovat.
Jako kontroverzní osobnost byl Davídek vnímán už za svého života. Určitě nezapadal do rámce normality, měl své zvláštnosti, například denní rytmus i životosprávu. Mohl se jevit jako radikální, autoritativní. Někteří lidé byli už tehdy pohoršeni, že dostal v 80. letech povolení k turistické cestě do Japonska, přestože v té době jiní bývalí vězni a církevní disidenti nesměli cestovat ani do Polska. Také nebylo jasné, odkud bere peníze, když byl od poloviny 70. let v důchodu. Povolení těchto jeho cest lze chápat jako dobrou taktiku StB – vrazit klín mezi členy církve. Nejasnou je otázka jeho případné spolupráce s StB, a to v letech 1977 až 1982, tedy v době, kdy bydlel v bytě Ludmily Javorové. Všechny materiály z této doby se bohužel buď ztratily, nebo byly skartovány. Předtím i poté byl Davídek tajnou policií považován za nepřátelskou osobu.
Zásadní spor v podzemní církvi spočíval ohledně Davídkova rozhodnutí světit ženy na kněze. Vysvětil více žen, veřejně je známá pouze Ludmila Javorová. Co se ti podařilo zjistit k této otázce?
Popravdě jsem se touto otázkou příliš nezabývala. Má dizertace se týkala tajných svěcení mužů z pohledu kanonického práva – a kanonické právo má celkem jasno ohledně svěcení žen. Nechtěla jsem se tematicky tak „rozlétnout“, už tak jsem se zabývala různými druhy tajných svěcení v Československu i Čechů a Slováků v zahraničí. Navíc, na téma svěcení žen promoval slovenský kněz Peter Sepp na vídeňské univerzitě u prof. Zulehnera.
Kromě Ludmily Javorové postupně „vyplavala na povrch“ i některá další jména vysvěcených žen: Anežka Žaloudková a Libuše Horňanská měly být vysvěceny na jáhenky, Marta Marsinová na kněze. Mezi vysvěcené ženy patřily ženy svobodné i vdané, snad i některé řeholnice.
Po pádu komunistického režimu se do duchovní služby zapojili tajně vysvěcení celibátní kněží. Ostatní mohli vykonávat jáhenskou službu nebo popř. sloužit jako duchovní v řeckokatolické církvi, pokud přijali tento obřad. Tajně svěcení biskupové pak sloužili jako kněží. Ačkoliv se kardinál Vlk - a později i kardinál Duka - snažili najít podporu ve Vatikánu, v postavení duchovních podzemní církve se nic nezměnilo. Jaká je v současnosti situace?
Tady si dovolím malou opravu. Po pádu režimu se opravdu mohla většina tajně svěcených celibátních kněží zapojit do veřejné pastorace. Ovšem všichni kněží vysvěcení v linii Felixe Davídka museli přijmout svěcení sub condicione (pod podmínkou), což pro většinu z nich vůbec nebylo snadné, protože nepochybovali o platnosti svého svěcení. Ženatí tajně svěcení kněží se buď mohli nechat sub condicione přesvětit na jáhny a sloužit v církvi západního obřadu, nebo čekat v nejistotě až do roku 1996, kdy byl zřízen Apoštolský exarchát, pod nějž byli převedeni ti, kteří byli ochotni přijmout svěcení sub condicione. Ostatní zůstali mimo církevní struktury a tato situace trvá dodnes. Většina z nich už bohužel zemřela.
Dominik Duka jako provinciál, později jako královéhradecký biskup i pražský arcibiskup, se snažil o integraci skryté církve. Podobně také kardinál Vlk v posledních letech svého úřadu.
Bohužel tajně svěcený biskup Dušan Špiner nepřestal po roce 1989 udělovat svěcení, přestože k tomu neměl žádné pověření, jako např. v pražské arcidiecézi případ Maria Böhmeho v roce 2017. A to je asi důvod, proč Kongregace pro nauku víry vydala v roce 2021 nové Normy, podle kterých jsou všichni takto „tajně“ vysvěcení klerici laicizováni.
Kateřina Tučková se původně připravovala na přijetí svátosti biřmování, jak sama říká, prožívala vnitřní konverzi. Nakonec ji odradilo vnímání postavení ženy v církvi, zdálo se jí, že jsou ženy v církvi opomíjeny. Ty sama pracuješ jako obhájkyně u církevního soudu. Jako vnímáš postavení žen v církvi a myslíš, že by se na něm mělo něco změnit?
Nejsem příznivcem náhlých velkých reforem, raději postupuji systematicky, krůček po krůčku. Postavení žen v církvi se oproti západní společnosti mění opravdu velmi pomalu. Teprve nedávno byly papežem Františkem povoleny akolytky. Nemyslím si, že by došlo k nějakému pohoršení, kdyby vzdělané ženy začaly např. v kostelech kázat. Nelíbí se mi argument, že ženy toužící po kněžství touží hlavně po moci v církvi – totéž bychom pak museli aplikovat na muže.
Jedním z aktuálních problémů je například fungování Papežské komise pro ochranu nezletilých. Byla jistě založena s těmi nejlepšími úmysly, ženy v ní tvoří polovinu členů. Ale musím se ptát, proč na své členství v komisi rezignovali Hans Zollner nebo Myriam Wijlens. Mám pocit, že je to zklamáním či přímo frustrací z nedostatečného fungování.
V současnosti řeším jeden banální praktický problém – má osmiletá dcera je od mala zvyklá v naší farnosti (pražská arcidiecéze) ministrovat. Když ale přijedeme na Moravu a navštívíme mši ve farnostech prarodičů, ministrovat tam mohou jen její bratři – kluci. Ona ne, vždyť je to holka! Maximálně by se mohla zařadit do scholy (na to ovšem bohužel nemá dostatečný hudební sluch).
Obecně řečeno nevím, jak by ženy – s jáhenským či kněžským svěcením – byly přijaty svými spolubratřími v duchovní službě, když někteří kněží nepřijímají ani ministrantky. A to žijeme ve střední Evropě, kousek na východ, či dokonce na jiných kontinentech vypadá situace ještě mnohem hůře.
A přitom si myslím, že většina věřících by s tím neměla žádný problém. Proti zařazení ženatých tajně svěcených kněží do pastorace se v 90. letech argumentovalo mj. možným pohoršením věřících. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud byl ženatý kněz oficiálně uveden do služby – například biskupem či generálním vikářem, k k žádnému pohoršení nedocházelo. V mé původní farnosti působil několik let jako farář Pavel Vácha.
Kdyby tak byly třeba ženy-jáhenky uvedeny oficiálně do služby, věřím, že většinou věřících by byly s láskou přijaty.
