Zjednodušit se, a přece růst

Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen

Není vůbec jednoduché orientovat se ve světě, který se nepozorovaně proměnil do světa digitálního. Asi každý z nás si ve světě internetu a sociálních sítí vystavěl kousek vlastního domova. Je nepravděpodobné, že bychom tenhle svět, který už nelze vypnout, někdy opustili. Spíš se zdá, že budeme čím dál víc přecházet do virtuální reality, a život tak, jak jsme ho znali, pomalu vymizí.

Nedivím se lidem, kteří se nechtějí dát tímto světem úplně pohltit. Odměřují si čas, který v něm stráví, a když mohou, vypnou počítač i telefon a jdou se zkrátka jen tak – projít. Zdá se mi, že otroctví internetu a komunikačních technologií bude nakonec ještě horší než mít u nohy uvázanou kouli. 

Je radost vidět, že i v křesťanském prostředí se řada lidí utíká k určitému zjednodušení života. Nechtějí, aby jejich všednodenní čas nad nutnou míru řídila starost o věci, které jsou oželitelné a svým způsobem i zbytečné. U nás, tím spíš ve světě, se mnoho lidí stává součástí nějaké klášterní komunity. Vytvářejí tím rozšířenou rodinu, jakousi novou podobu třetího řádu, a cítí se na blízku tohoto společenství šťastní. Kromě sdílené spirituality tu důležitou roli hraje práce, která je pro fungování takového společenství potřebná. Někdo chodí pomáhat zdít, uklízet, vařit. Jiný pracuje v zahradě, na poli, u včel. Symbióza řeholníků a řeholnic s laiky – a bohudíky i s celými rodinami – je inspirující pro celou církev a pro celou společnost.

V květnu si připomínáme smrt kapucínského mnicha Kryšpína z Viterba, jehož vlastní jméno bylo Pietro Fioretti, a tedy Petr Kvítek. Kryšpín byl tak jako mnoho dětí té doby zasvěcen maminkou Panně Marii. A i když si obraz jeho dětské zbožnosti musíme nutně odmocnit, vidíme, že víra, která dává smysl, v níž člověk roste a prospívá, nemusí být intelektuálně nijak komplikovaná. Když se v pětadvaceti letech stal kapucínem, většinu svého života působil v řádu jako zahradník, kuchař a sběrač almužen. Tak, jak bylo v té době zvykem, byl Kryšpín součástí docela běžného světa kolem sebe. Chodila k němu strašná spousta lidí ze všech sociálních vrstev, aby se s ním poradili. A zdá se, že Kryšpín jim poradit uměl. Kdo ví, na co se ho v rozhovorech ptal třeba papež, biskupové a kardinálové, kteří v jeho osobě tušili pramen Boží milosti, jehož síla se jen tak nevidí.

Kryšpín z Viterba čili Petr Kvítek nám může v mnohém pomoci i s naším někdy zašmodrchaným duchovním životem. Fioretti – kvítky jsou totiž také malé oběti, dary, závazky a předsevzetí, které se v italském katolickém prostředí dávají zvláště o Velikonocích Matce Boží a Pánu Ježíši. Vím, že tahle podoba lidové zbožnosti u nás skoro vymizela, a tam, kde se obnovila, občas připomíná spíš film pro pamětníky. Jenže právě v mezilidských vztazích jsou tyto všednodenní drobnosti, které jsou obrazem naší lásky a věrnosti k tomu druhému, životně důležité. Takovým kvítkem-darem může být jakákoliv maličkost, která tomu druhému prozáří den a utvrdí ho, že není na světě sám, že jste tu pro něho vy, že jste na všechno, co život přinese, dva, a že se jen tak neopustíte, když se nasype první velká velká letní bouřka.

Bůh nepotřebuje, jak říkal Martin Luther, naše oběti a naši pomoc. Naše fioretti, které bychom mu mohli dát, jsou hlavně čas, který s Ním a v Něm strávíme. Nevím, jak silné pouto se dá s Pánem vytvořit ve virtuálním světě, v prostředí sociálních sítí či na Instagramu. Když ke kříži v krajině, k obrázku Matky Boží nebo na oltář kostela hluboko ve vinicích pokládám drobný svazek květin a lístek se svými modlitbami, vím, že dělám něco, co z mé paměti, z mé duše a z mého života nikdy nevymizí. Nedělám to zištně. Bůh pro mě není automat na modlitby. Jsem tu, protože v každém takovém místě prochází osa světa, jež se pochopitelně protíná ve věčnosti.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.