Seznamka
Petr Kolář (1941-2023)
Autor: parte zesnulého
Jezuita a známý rozhlasový komentátor Petr Kolář, který dokázal žít na pomezí různých světů, zemřel 20. května 2023.
Vlastně si po návratu do vlasti připadám v církevním prostředí jako cizinec, přiznával Petr Kolář. „Podobně jako když jsem utekl na Západ, možná ještě víc. Z Česka jsem odcházel s vědomím, že se asi nebudu moci nikdy vrátit, a také, že mne nikdo z ciziny nezval, že mě tam nikdo nečeká a nebude mi foukat na bolístky.“ Petr Kolář se vlastně celý život pohyboval na pomezí různých světů.
Vyrůstal ve zbožné rodině v malém Paskově, která se vlivem industrializace Ostravska octla v městské dělnické čtvrti prosycené komunistickými nadějemi. Když v roce 1968 emigroval a hlásil se k jezuitům, přicházel jako moravský katolík do úplně jiného kulturního prostředí bez potřebné jazykové výbavy. V noviciátu zažil studentské bouře generace, která se bouřila proti institucím (včetně církve). Jeho spolunovicové odcházeli, zatímco on se konečně dostal k vytoužené duchovní cestě. Po dokončení jezuitské formace mohl – díky své jazykové vybavenosti – vést krajanskou duchovní správu Severní Americe, mohl nastoupit slibnou kariéru v mezinárodní redakci Vatikánského rozhlasu, ale nechtěl jít vyšlapanou cestou, chtěl být mezi obyčejnými lidmi, posilovat jejich víru a také pomáhat vlasti za železnou oponou.
Jen shodou okolností se stal provozním ředitelem pařížské jezuitské fakulty Centre Sevres v době, kdy měla přes dva tisíce studentů. Přes den se staral o provozní záležitosti a po večerech překládal, zabýval se biblistikou, vedl pěvecký sbor, navštěvoval osamělé exulanty a koordinoval pašování exilové literatury do Česka. Rád vzpomínal na víkendová setkání exulantů u opata Opaska, na Tigrida, Škvoreckého i na pastorační návštěvy, kdy v pátek večer vyrazil i tisíc kilometrů daleko, aby se v sobotu v noci vrátil a v neděli sloužil bohoslužbu v České misii v Paříži. I tehdy zažíval kontrast různých světů.
Křižovatka světové teologie
„V Centre Sevres pracovali a studovali jezuité z celého světa. Kolikrát jsme byli z dvanácti, čtrnácti různých národností! Bylo osvobozující naslouchat, když například afričtí jezuité vyprávěli, jak se u nich slaví Velikonoce. Bylo to něco úplně jiného než u nás, a přitom šlo o oslavu téhož svátku. Cosi podstatného se nezměnilo,“ vzpomínal později a dodal: „Naše pozornost přirozeně ulpívá na viditelné vnější podobě. O tom, co je za tím, se musí dlouho debatovat a někdy to ani pořádně nejde… Přitom jsem pochopil, že řada tradičních prvků je proměnná. Mají právě takovou hodnotu, jakou jim dávají ti, kdo je předávají.“
V Centre Sevres se Petr Kolář přirozeně setkával a diskutoval s pamětníky koncilu, mj. s Henrim de Lubacem, s výraznými současníky - biblisty, jako byli Leon Dufour či Paul Beauchamp, či filozofy jako Henri Madelin nebo Paul Valadier. Tady si tříbil nadání naslouchat a jít k jádru problému. Tady se učil vnímat širší souvislosti, odlišovat podstatné od druhotného a koneckonců i odlišovat víru od náboženství. V rozhovoru pro Universum v roce 2011 to řekl velmi brizantně: „Náboženství je samo o sobě tradiční projev postoje víry, který má vždycky kořeny v lidském prostředí, ve společenství, kde dotyčný vyrostl a pak v impulzu, který přinesl Mojžíš, Buddha, Mohamed, Ježíš. Je to směs, která dopadne v každé lidské společnosti trochu jinak. Proto je tolik druhů buddhismu, proto je tolik druhů křesťanství… Víra a náboženství není totéž. To není jednoduché přijmout.“
Rozlišení mezi vírou a náboženstvím je ovšem předpoklad, abychom vůbec mohli respektovat svobodu svědomí druhých a vést s nimi dialog o podstatných záležitostech, jak nás k tomu vybízí druhý vatikánský koncil.
A ještě jednou důležitou věc si Kolář v Centre Sevres a mezi lidmi z České misie okolo kostela sv. Ignáce osvojil, a sice spolupráci s laiky včetně žen. „Ve Francii musela být církev soběstačná už před koncilem, žila z peněz svých věřících. A ti, kdo na ni přispívali, přirozeně chtěli vědět, kam peníze jdou.“ Ve farní radě u sv. Ignáce zasedaly tři desítky farníků včetně tří jezuitů. V těch dobách nebylo výjimkou, že biskup pověřil ženu teoložku, aby kázala.
Pražské křižovatky
Návrat do Čech, resp. do Prahy v roce 1990, Petra Koláře opět postavil na rozhraní světů. A nešlo jen o střet mezi představou, zda je třeba navázat tam, kde byl církevní život v padesátých letech násilně přerušen, nebo navázat na pokoncilní vlnu. Kolář žil v pražském jezuitském domě, kde pomáhal s formací dorostu, a díky jazykovému vybavení byl spojkou do jezuitského světa. Zároveň však pracoval v civilním zaměstnání – působil v nově vzniklé náboženské redakci Českého rozhlasu.
Vedle práce v rozhlase se zapojil do činnosti produkční společnosti Imago. Tu založil francouzský dělnický kněz Noel Choux s myšlenkou nabídnout spolupráci veřejnoprávní televizi na koprodukci zajímavých dokumentů. Imago zajišťovalo náměty a scénáře, ČT pak režii a střih. Veřejnoprávní televize tak získala za výhodných podmínek zajímavé dokumenty, zatímco Imago mohlo do veřejného prostoru vnést křesťanské podněty. Finanční prostředky na činnost Imago získávalo z prodeje práv západoevropským televizím. Díky této vynalézavé spolupráci vznikla řada dokumentů o cisterciácích, o nekonvenčních řeholnicích, o křesťanských kořenech Evropy, o lidech, kteří nezištně pomáhají, vedeni svým křesťanským přesvědčením... To byla poloha, která byla Kolářovi blízká. Snad i proto se cítil doma ponejvíce mezi přáteli se zahraniční zkušeností, např. s Noelem Chouxem, Milošem Rejchrtem a Václavem Malým tvořili tak zvanou bandu čtyř, která se pravidelně scházela.
Největší kontrast viděl jezuita s evropským rozhledem v tom, že západoevropan je skutečným občanem, který si chce vládnout sám. „S výraznou touhou tohoto druhu jsem se u nás nesetkal a v církvi už vůbec ne, tady ještě stále vládne bezpodmínečná poslušnost. Struktura katolické církve, "složené" z církve učící (vrchnost) a slyšící (prostí věřící) zůstává nadále monarchická,“ připouštěl se smutkem v hlase. Neměl pochopení pro „ barokní katolicismus 21. století“. Ten podle něj vyrůstal z historické spolupráce trůnu s oltářem za státních platů: „Tato spolupráce bez velkého odporu duchovních vyústila do zaměstnaneckého vztahu ke státu, ba až k závislostí na církevních tajemnících: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“
„Tento pozůstatek baroka,“ varoval opakovaně, „je olověnou koulí na noze církve. Sám jsem se s ním setkával v klasické námitce na mé hlásání odluky církve od státu ve jménu naší svobody od státních zásahů do církevního života: ,Ano, ale z čeho pak budeme žít?’ A něco z téhle mentality nás v katolické církvi doprovází dodnes. Cestou do budoucnosti ovšem je církevní obec s méně hierarchicky odstupňovanými vztahy, kde jednotlivci ponesou různou míru odpovědnosti v souladu s Ježíšovým slovem. Jak se říká ,vono to baroko je hezký pro voko’. Jenže víra vždycky vede k zápasu, ke snaze odkrývat hlubší a pravdivější roviny.“
Jezuitská práce
Do redakce v rozhlase, do Imaga i do redakčních rad Perspektiv, AD magazínu a posléze Universa Kolář přinášel evropský nadhled, schopnost vystihnout jádro problému v pár větách a především jakousi vnitřní poctivost. Asi nejzřetelnější to nakonec bylo právě na Universu, kde dvě desetiletí publikoval překlady ze zahraničních jezuitských časopisů nebo články vycházejí z těchto zahraničních zdrojů, které čtvrtletníku dodávaly originální a často provokativní šmrnc. Jezuité by řekli, že to byl odraz Ignácova „magis“ – poslání dělat věci lépe, užitečněji.
V článku o Ignáci z Loyoly (Universum 4/2020) se Kolář zamýšlel na tím, co je jádrem jezuitství, a ukazoval to na příměru k tovaryšům. „Tovaryš byl člověk vyučený svému řemeslu, který ale ještě úplně neprošel zatěžkávací zkouškou řemesla na veřejnosti, nebyl začleněn do místního cechu, takže se ve své odbornosti stále opíral o svého mistra. Tovaryš byl tedy člověk hledající příležitost zahájit svou činnost.“ K této připravenosti Kolář neustále vybízel, a také k odvaze opřít se bezprostředně o Mistra, o Ježíše. Jádro pokoncilního jezuitského apoštolátu viděl ve službě lidem na okraji a v intelektuálním apoštolátu.
Tato připravenost promýšlet události a dělat věci lépe, odrážela Kolářovo chápání víry jako řetězce deziluzí (protože pán Bůh je vždycky větší než naše představy). „Nemít zkušenost ze západního Tovaryšstva, připadal bych si jako bezvěrec. Naštěstí vím, že celá řada jiných lidí, kteří citlivě reagují na znamení doby, uvažují podobně,“ přiznal v knižním rozhovoru (Hovory s Petrem Kolářem).
Možná právě takoví lidé jsou pro moderního člověka inspirací, otázkou po smyslu křesťanské víry. Nakonec tím posledním důvodem k víře, řekl mi jednou, je setkání s někým, kdo opravdu věří. Měl na mysli Matku Terezu, když dočetl její posmrtně vydaný deník, který neskrýval její letité mučivé pochybnosti.
Josef Beránek s Petrem Kolářem vydal v minulosti i knihu rozhovorů
