Modlitba nad operovaným papežem

Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen

V nedávných dnech se papež František již podruhé podrobil vcelku náročné operaci střev. Profesor římské kliniky Gemelli, kde se léčili papežové posledních desetiletí a kterou dobře znali i klerikové a duchovní českého exilu v Itálii, Sergio Alfieri, oznámil krátce po skončení operace, že se zákrok podařil a papeži se vede dobře. Nejen on, ale také Františkovi blízcí naléhali, aby si papež odpočinul a vynechal pravidelnou veřejnou nedělní modlitbu Anděl Páně. Papež, který patří v běžném církevním a teologickém provozu mezi pracanty, se nakonec rozhodl, že se Angelus bude modlit ve své kapli.

Věřte mi, že jsem moc rád, že celá řada dobrých a zbožných lidí přečíslila již pár let zpátky ten strašidelný a primitivní odpor proti papeži, který pochází z pseudo-konzervativního katolického prostředí. Byl jsem svého času zoufalý z toho, kolik prostoru v médiích dostávali ordinovaní nebo laičtí pitomci, kteří jsou snad na světě jenom proto, aby si zchladili žáhu na starém papeži. Někde ve skrytu duše doufali, že papež vrhne církev o sto nebo lépe o pět set let zpátky. Ti, kteří nevykonávají žádnou politickou službu, ale nechávají si zdát sny o politickém katolicismu, který by Evropu proměnil do Salazarova Portugalska nebo Francova Španělska, byli zklamáni, když František začal od svého zvolení mluvit o lásce, o Božím milosrdenství, o sjednoceném světě, jehož centrem by nebyla katolická ideologie, ale evangelium.

Tolik lidí kolem mne, v Česku i jinde na světě, bylo papežem inspirováno ke své vlastní proměně. Když si František ještě jako arcibiskup uvědomil, že je třeba se vyrovnat s minulostí, v níž na mnohé působil tvrdě a kdy učinil i některá nespravedlivá rozhodnutí, rozhodl se, že nechce strávit zbytek života jako zapšklý dědek, který bude vzdychat po starých dobrých časech a vyhlížet nějakého vůdce. Rozhodl se pro změnu života, která po jeho zvolení šokovala i některé jeho blízké, kteří zůstali žít v Argentině. 

Papež dokázal, že to lze. Že lze vystoupit z bludného kruhu nenávisti a sebenenávisti. Že není třeba apologeticky obhajovat Boha tak, jak se to dělo v reformačním nebo modernistickém období. Že není třeba mít se na pozoru před těmi, kteří Boha ještě nepoznali, ale spíš před těmi, kteří ho poznali a udělali si z něj bič na druhé. Že se není třeba prsit pseudo-teologickými analýzami a hádat se v impaktovaných časopisech jen trochu honosnějším způsobem, než jakým si v hospodě chlapi poměřují pindíky. A naopak, že je třeba být navzdory všemu a kolikrát i navzdory sobě samému svědkem Boží lásky a Prozřetelnosti, která pomohla zachovat tento svět jako místo, v němž člověk Boha neodsoudil k smrti, ale podal mu pomocnou ruku.

Těžko říct, co to může být za povahu, která podepisovala udání, že je papež heretik, a která se ho snažila s ostatními blázny poslat štandopéde zpátky do Buenos Aires. Těžko říct, jak zraněný a duchovně potlučený musí být člověk, který svou naději upíná k minulosti a k mrtvým, a ne k budoucnosti a k živým. Těžko říct, jak šílený to musí být katolík, který se se svými kumpány modlí za papežovu smrt, aby už konečně přišel někdo jako Mussolini v hábitu. 

Jsem vděčný, že i ve stávajícím čase konspiračního světa, který zcela změnil pravidla hry, se našli lidé nejen z katolické, ale i jiných církví, a také lidé, kteří si vůči křesťanství udržují odstup, kteří se dali proměnit tím, o čem papež František, ať už je zdravý, nebo nemocný, mluví. Tolik lidí se modlí a myslí na argentinského papeže, který to má nesouměřitelně těžší než kluci, kteří po teologických katedrách rozdávají rozumy. Nedivím se, že lidé vyhledávají možnost, aby papeže zahlédli, podali mu ruku, nebo s ním byli prostřednictvím obrazu a zvuku v každodenním spojení. Tohle zvláštní a ušlechtilé přátelství je tím, co dává sílu žít život v církvi, jež se někde postupně proměnila v kulturní, nebo dokonce politické společenství. Poslední operaci papež František přestál. Modleme se, aby měl sílu, chuť a potřebu nabídnout se i nadále Bohu ke službě, která je pro dobrou kondici církve a tohoto světa tak důležitá. Buď s ním, Bože, v každé vteřině jeho života, a se svojí Matkou nadlehčujte jeho kroky, aby cítil, že byl zvolen ke službě, která nevede k beznaději, ale která míří ke světlu, k lásce a do Boží náruče.

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.