Seznamka
Michal Černý
Autor: MUNI
Křesťanství může být v moderní společnosti chápáno a pojímáno různě. Jednou z možností, jak o něm přemýšlet, je – prozatím ne příliš rozšířený – koncept spirituální gramotnosti jako určité východisko k všednímu životu ve složitě se měnícím světě.
Vymezit samotný pojem spirituální dovednosti je mimořádně složité. V článku odkážeme na některé autory, kteří se k tématu vztahují, a současně nabídneme vlastní teologické pojetí tohoto konceptu, který považujeme – v kontextu českého prostředí – za ústřední pojem homiletický, pastorální i religionistický.
Vymezení tématu
Holmberg, Jensen a Vetere ve svém společném článku pojednávají o psychoterapeutech, kteří se ve své praxi systematicky vyhýbají spirituálním tématům. Snaží se najít různé aspekty či důvody toho, proč mají lidé konkrétní problém, avšak zdá se, že se vyhýbají tématu spirituality, přestože je zřejmé, že právě ona je na jedné straně zdrojem řady problémů a nejistot, ale také důležitým prvkem konstituujícím jedince a jeho životní jistoty. Tito výzkumníci doporučují, aby terapeuti začali brát spiritualitu vážně a získali spirituální gramotnost, tedy schopnost analyzovat roli spirituality v životě klienta a určitým způsobem o ní hovořit, pracovat s ní.
Na druhé straně Jirásek pracuje s konceptem spirituální gramotnosti jako s určitým pedagogickým pojmem, jehož cílem je rozvoj jedince také ve spirituální dimenzi, protože spiritualita v určité – ať již náboženské nebo nenáboženské formě, k lidskému životu určitým způsobem patří. Jako jednu z možných metod jejího rozvoje vnímá například koncept filozofie pro děti. Jde mu tedy o snahu upozornit na určitou edukační jednostrannost, související s důrazem na rozum nebo emoce, ale ignorující právě spiritualitu, kterou potřebují všichni.
Vojtíšek upozornil (na nedávném kolokviu pořádaném Českou křesťanskou akademií k analýze výsledků sčítání lidu), že data ukazují, že Česko není ateistickou zemí, jak se běžně uvádí, ale že asi polovina lidí věří v moc věštby, amuletů, léčitelů a podobným fenoménům. Data z českého sčítání současně ukazují, že lidé neopouští křesťanství jako náboženství, ale církev jako instituci. Důvodů, proč, jistě existuje více.
Taggart upozorňuje, že spirituální gramotnost je určitým přirozeným komplementem k postmoderně. Současná komplexní společnost vede k tomu, že se část společnosti adaptuje na postmoderní prostředí, ve kterém k různým problémům můžeme přistupovat perspektivou odlišných přístupů, které se vzájemně doplňují. Existují ale lidé, pro které je takové kotvení nefunkční, nechtějí nebo nedokáží se s ním vypořádat, a proto jsou náchylní ke konspiracím, manipulaci nebo radikalizaci. Taggart tvrdí, že cílem konceptu spirituální gramotnosti je zvládnutí vlastní spirituality (aniž by člověka radikalizovala) tak, aby umožnila člověku život v současném světě. V tomto ohledu se připojuje k mnoha dalším autorům, kteří se soustředí na fenomén přítomnosti spirituality v každodenním životě, její rozvoj a prožívání.
Spirituální gramotnost jako klíč k vlastní každodennosti
My budeme zjednodušeně chápat spirituální gramotnost jako schopnost praktikovat spiritualitu adekvátním reflektovaným způsobem ve vlastním každodenním životě. Schopnost praktikovat se snaží odkázat k tomu, že nejde o teoretický koncept, o mluvení o něčem, ale že tato forma gramotnosti inherentně přepokládá určitou vědomou spiritualitu. Souhlasíme s výše uvedenými autory, že spirituální rozměr má každý člověk. I bytí ateistou předpokládá nejen formální deklaraci, ale hledání způsobu rozumění světu a sobě samému. Základním předpokladem je proto aktivní postoj člověka, který svoji spiritualitu neignoruje, nevytěsňuje mimo oblast zájmu (protože vyvolává nepříjemné nebo náročné otázky), ale aktivně s ní pracuje.
Lze souhlasit s tím, že toto adekvátní zakoušení a reflexe spirituality je předpokladem pro zdravý psychický stav člověka a jeho schopnost odolávat krizím, jakkoli ho sama samozřejmě negarantuje. Jde v ní tedy o otázku přijetí sebe sama, člověka v určité plnosti, nikoli jen parciální roli či dílčím aspektu, který se právě jeví jako pohodlný. Základní otázku po spirituální gramotnosti klade v mnoha svých románech Murakami, když své hrdiny nechává přijít o práci a manželku. Co z nich zůstává? Jakým způsobem se mohou v takové životní situaci upnout k vlastní identitě? Je zřejmé, že tyto otázky nemusí mít náboženský charakter a že jejich vytěsňování z prostoru vlastního bytí je projevem heideggerovského obstarávání se, obcházení otázky po vlastním bytí tak, aby byla, pokud možno bezpečně, vyloučena ze zorného pole. Spiritualita není nikdy hotovou věcí, atributem, o němž můžeme říci, že ho máme či nemáme. Představuje specifický postoj k bytí jako autenticitě, která se dynamicky uskutečňuje ve vztazích ve světě.
Pojem reflektovaný je také důležitý – spiritualita bez racionality, představuje riziko fanatismu či radikality. Kritická reflexe vlastní víry je předpokladem nejen možnosti věřit smysluplně v současném světě (inkluturace víry), ale také o ní mluvit. Pokud platí, že „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“, jak říká Wittgenstein, pak reflektivita je nezbytným předpokladem konstrukce světa, v němž věříme. Současně do ní ale spadá jedna ze zásadních rovin spirituality – schopnost žít s tajemstvím. Neboť – opět podle Wittgensteina – „o čem není možno mluvit, o tom se musí mlčet“. V tomto pnutí se spirituální gramotnost uskutečňuje.
Za zásadní v naší definici považujeme slovo vlastní – spirituální gramotnost není agresivním proselytismem nebo náboženskou fundamentální záležitostí orientovanou na vztah my a oni, na fedrování víry druhému, ale skutečně individuální (byť třeba intersubjektivní a komunitně prožívanou) záležitostí. Ostatně jádrem křesťanské spirituality je osobní zkušenost vztahu s Bohem. Reflexe této zkušenosti a život z ní představuje zásadní pramen duchovního života, mírný a vytrvalý jako vánek, v něž byl Hospodin v eliášovksém cyklu.
Obrat ke každodennosti můžeme přibližně od poloviny minulého století vidět v řadě oblastí – asi nejviditelněji v historiografii (Bloch, Le Goff) či sociologii. Zásadní je tento obrat také v teologii, která se – zajímavé je , že také prostřednictvím papežských promluv – postupně obrací od diskursu křesťanství jako heretické ctnosti světců k otázce po prožívání každodenního života. Křesťanství se vždy a v každé době přizpůsobovalo životnímu stylu a podmínkám konkrétní kultury a tento rozměr můžeme vidět i ve spirituální gramotnosti. Můžeme ji chápat jako určitou teologickou manifestaci kvalitně zvládané (srov. Taggart) všednosti v moderní či postmoderní době.
Jakkoli lze spirituální gramotnost chápat šířeji než křesťanskou nebo dokonce explicitně náboženskou spiritualitu, domníváme se, že i její reflexe v křesťanském pojetí by mohla být velice cenná. Vzhledem ke stávající české situaci na školách, kdy v rovině formálního vzdělávání spiritualita v podstatě neexistuje, můžeme konstatovat, že spirituální negramotnost představuje jeden ze signifikantních rysů současné společnosti. Věříme, že právě ona by mohla představovat i určitý klíč duchovní péče o ty, kteří se k žádné konfesi nehlásí, ale – jak uvádí Jirásek – spiritualita k lidskému bytí patří a její nereflektování (Holmberg, Jensen a Vetere) vede k redukci člověka, k nemožnosti mu adekvátním způsobem pomoci se vypořádat se svým vlastním životem.
