Seznamka
Ilustrační foto: Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě
Autor: Unsplash.com / Mario La Pergola
„Spiritual, not religious“, tedy „duchovně zaměřený, ale nenáboženský“ se zdá být heslem doby, bohužel i pro mnohé dřívější křesťany. Na prvém místě stojí asi deziluze z církevních institucí, ale současně se zdá, že se zachvěly v myslích a srdcích těchto nových duchovních poutníků i jejich dřívější představy Boha samotného. Nemám zde tedy na mysli ateismus, tedy představu, že smysl světa a smysl života se může lépe hledat bez Boha jako nadbytečného konstruktu. Mám zde na mysli rozvolňování tradičních představ Boha: absolutní či duchovní střed světa se nepopírá, ale nepřijímají se prý příliš úzké představy Boha, dlouho křesťany považované za nediskutovatelné.
Potíže s (ne)osobním Bohem
Patřím k těm, kteří se domnívají, že nejlepším obrazem pro život křesťanské víry je metafora osobního vztahu. Ve víře míříme někam, kam nedohlédneme, k tomu, co nás přesahuje, ale cesta, po které jdeme, nenabízí nic lepšího než obrazy mezilidské vztahovosti. Jsme přitom v dobré společnosti – ve společnosti starých Židů, pro které byl Hospodin velmi lidský: se svým lidem hovořil, projevoval mu svou příchylnost i sílu pro válečná tažení, ale také na svůj lid žárlil, hněval se a trestal jej. Byl to Hospodin, který má nejen jakoby lidské city, ale třeba také ruce nebo nohy (Ž 110,1; Ž 60,10). Takový Bůh je lidsky srozumitelný – je „vysoko na nebesích“, ale jeho vztah ke svému lidu a vztah lidu k němu je možné lidsky vnímat a žít. A hledáme-li dobrou společnost, ve které můžeme být tehdy, když se k Hospodinu vztahujeme pomocí obrazů z lidské zkušenosti, nacházíme v ní i samotného Ježíše z Nazareta – připomínáme si, že Bůh Židů byl pro něj „Otec“, i to, že učil své učedníky modlitbu začínající slovy „Otče náš“.
Máme se za takové „lidské“ vztahování k Bohu Židů a Bohu Ježíše z Nazareta stydět? Zdá se, že v dějinách křesťanů i nekřesťanů se toto často dělo. Největší škody v tomto směru napáchal vpád „řeckého“ myšlení, kterého jsme se již i na stránkách Christnetu dotkli. Abychom byli spravedliví, musíme uvažovat i o nevýhodách, které naše uvažování o „osobním“ Bohu má: leckdy je prostě naší lidskostí zatíženo až příliš, snad dokonce tak (jak bystře zanalyzoval třeba Sigmud Freud), že hrozí, že „náš“ Bůh může být vlastně jen projekcí našich vlastních představ „na nebesa“ - může se stát jakýmsi Bohem našich přání, Bohem, který je subjektivní a lidský až příliš. Jedním se zápasníků s nevýhodami takového pojetí byl v 6. století před našim letopočtem už předsokratovský myslitel Xenofanés. Ten zajisté nepatřil do židovské tradice, byl to Řek, který převzal do svého světa panteon řeckých bohů, kteří byli v tradici Homéra či Hesioda také velmi, velmi lidští - i ve svých neřestech. A současně byli ve své lidskosti lidem vlastně vzdálení – žili své životy a své božské příběhy někde vysoko na Olympu, povětšinou odděleně od příběhů lidí „dole“. To není dobré, uvažoval Xenofanés – bůh, který by lidi motivoval k tomu, aby byli dobří, musí být přece nějaký jiný – bude jistě bohem jediným a nějak vždy a stále blízkým, bohem ducha či duše nějak přítomné v každém člověku. A bude jistě bohem dokonalým, bohem „nej“ vlastností i bohem nejvyšší dobroty. Tradice těchto úvah pak pokračovala a nabyla svého vrcholu v Platonovi: bůh bude jistě jeden, absolutní, stálý a věčný, a nějak emanující „dolů“ ze své absolutní ideálnosti. Taková idea je „bůh“ rozumové, filozofující úvahy, bůh dokonalosti, bůh věčnosti – a bůh zcela neosobní.
Aniž bychom zpochybňovali vliv řeckého myšlení již ve „starozákonním“ židovstvu, zajímá nás především to, co jsme již naznačili – průlom takovéhoto filozofujícího a racionalizujícího myšlení do křesťanstva druhého století, kdy začalo v křesťanské teologii dominovat. Bůh Židů, který se umí rozzlobit a který se na přímluvu člověka uklidní a upustí od svých úmyslů trestat, takový Bůh je jakoby nedůstojný pro nově se etablující křesťanskou náboženskou sílu. Správný Bůh se musí svou „filozofickou silou“ vyrovnat konceptům té nejlepší řecké filozofie! „Křesťanští“ filozofové tak vyvíjejí v tomto směru velké úsilí, leckdy se zdá, že až tak velké, že Ježíšovo „Abba“ se v tomto úsilí už těžko hledá. Paradox je zde vlastně neřešitelný – dokonalý bůh vlastně osobní být nemůže.
Poté, co biblistika v posledních desítkách let znovuobjevila sílu světa židovského myšlení v raném křesťanství, se s (náležitým zpožděním a velkou neochotou, jak se zdá) musela začít i „systematická teologie“ začít ptát sama sebe, nakolik jsou její „absolutní božské pravdy“ přiměřené zvěsti evangelia zachycené v biblických textech. Zdá se – bohužel - že někteří hlasatelé křesťanství mají stále raději Boha věčného, dokonalého a absolutně transcendentního než Boha „lidsky“ přítomného, který laskavě na našich cestách do Emauz hladí naše rány a hledá s námi společně, kudy jít dál.
Potíže s jediným Bohem
Je fascinující číst díla novějších autorů zabývajících se Starým zákonem. Současně je taková četba jakoby „nebezpečná“, protože otřásá navyklými myšlenkovými stereotypy. Pokud se ale takových otřesů nebojíme, vstoupíme na cestu větší svobody a otevřenosti náboženskému i nenáboženskému světu kolem nás.
Není dnes patrně směrodatný starozákonní badatel, který by pochyboval, že „monoteismus“ Židů se objevil historicky poměrně pozdě - předpokládá se, že vznikl v 6. století před našim letopočtem v souvislosti s babylonským zajetím; byl svým způsobem jeho „teologickým vysvětlením“. Samotný pojem monoteismus je ovšem problematický - pojem vznikl až v osvícenství. Zde nemůžeme diskuzi o jeho významu sledovat, můžeme ale říci, že staří Židé monoteisté ve smyslu obvyklého dnešního chápání určitě nebyli – představa, že Židé vždy věřili, že „je jeden Bůh (ten náš) a žádní jiní bohové nejsou“, je dnes neudržitelná. Místo (problematického) pojmu monoteismus se dnes používá pojem monolatrie (úcta, služba jedinému Bohu), který je při bližším zkoumání atraktivní i pro křesťany.
Představme si situaci „starých Židů“ před babylonským zajetím. Jsou konfrontováni s božstvy jiných národů, často jsou to váleční bohové, kteří jsou tu silnější, tu slabší než „jejich“ Bůh (ano, ten je alespoň zčásti také bohem válečným, bohem síly a udatnosti svého národa). Ale Židé mají být, třeba podle volání řady svých proroků, věrni právě a jen tomu svému Bohu, nemají sloužit bohu jinému! Hospodin má být pro ně Bohem nikoli nutně „jediným“, ale bohem „jedinečným“, bohem, ke kterému se upírá důvěra, energie, síla vůle tohoto národa. Neřeší se, zda jiní bohové jsou či nejsou (to, že se k nim jiné národy obracejí, je navíc až příliš zřejmé), ale pro nás je a má být „náš“ Bůh tím pravým, jedinečným.
Už tušíme, že zesilující se židovské tendence k monolatrii (někdy starozákonní badatelé hovoří o „netolerantní monolatrii“) se v pozdějším vývoji protnuly s filozofickým racionálním uvažováním Řeků o Jednom a v křesťanství vyústily až do konceptu „jediného křesťanského Boha“. „Správný“ křesťan tedy ví o náboženstvích jiných národů i s koncepty jejich božství, ale současně je veden k tomu, aby v duchu „monoteismu“ považoval všechny „jiné“ bohy za nic jiného než prázdné lidské modly.
Nemůžeme se zde tohoto vývoje dotýkat podrobněji, ale dovolme si tuto úvahu: není představa (netolerantní) monolatrie vlastně pro křesťana užitečnější než představa monoteismu? Není křesťan dneška pod vlivem když ne jiných bohů, tak pod vlivem sil, které mají vlastně „božské“ charakteristiky a „božské“ nároky? Jestliže jiní bohové (natož démoni) „nejsou“, pak se možná skrývají i všechny „jejich“ síly. Ve skutečnosti ale jsou přítomné a účinné, ač je „bohy“ nebo „démony“ odmítáme nazývat. Ale ve skutečnosti jiným bohům sloužíme – bohu práce, bohu pokračování života v dětech, bohu úspěchu, bohu umění, bohu pohodlí a pohody, bohu dobrého života nebo bohu osvícené a vědoucí mysli. A jsme spokojení, protože „jediný“ Bůh dostává, co mu náleží v našich „křesťanských“ náboženských stereotypech - a jiní bohové přece „nejsou“.
Dovolme si tedy takový myšlenkový a životní experiment, který bude vzdorovat našim návykům uvažovat o „jediném Bohu“: připusťme, že jiní „bohové“ jsou a mají na nás svůj vliv. Ale vsaďme právě na toho „našeho“ Boha, Boha, který je zachycován vztahovými a osobními obrazy Starého a Nového zákona, na Boha Abba Ježíše z Nazareta. A spolehněme se jen na něj, nikoli na bohy ostatní! Pokud se takový „experiment“ podaří, třeba bude taková naše monolatrie plodnější než místy příliš chladný a neplodný monoteismus, který jsme vyznávali a žili předtím. A jiní „bohové“, které jsme předtím neviděli a jejich sílu i existenci bagatelizovali, přijdou zkrátka.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona.
