Maloměšťácké evangelium

František Burda
Autor: Transkulturnikomunikace.cz

Tak konečně ten Petráček dostal přes prsty! Konečně můžeme mít my, slušní křesťané, pocit, že nás někdo hájí, že svět stále ještě drží pohromadě a že na každého prevíta nakonec dojde. Nebylo toho už dost? Nebylo těch liberálních řečí o demokratizaci církve, zpochybňování tradičních hodnot, klerikalismu, svěcení žen, zdobrovolnění kněžského celibátu, sňatcích párů stejného pohlaví, genderové vyváženosti, nebezpečí kulturních válek, identitárních ideologiích, feminismu, ekumenismu, toleranci, svobodě, kulturní diverzitě, multikulturalitě nebo transkulturalitě atd. až přespříliš?

Přestože lidí, kteří vyjadřují podobné pocity, není procentuálně mnoho, nezřídka předsedají farnostem, církevním společenstvím, a vykazují tendenci si hlídat vliv. Z hlediska toho, jak je církev stratifikována, je jejich pohled  významný a má velkou váhu. 

Po letech balancování kolem otázky, co si počít s profesorem Tomášem Halíkem, se zdá, že nazrál čas dát jasně najevo, kudy vlak nejede. Naakumulované frustrace z odlivu nominálních příslušníků katolické církve, z oslabování její společenské role, prestiže a renomé, našly pomalu ale jistě někoho, na kom se vybít. Snad to bude stačit, snad to bude dostatečně účinné exemplum pro ostatní kverulanty! Odvoláním kněze a historika Tomáše Petráčka z Královské kolegiální kapituly Všech svatých na Hradě Pražském nestačilo, a tak je tu nyní jeho odvolání, nyní již coby profesora, z katolické teologické fakulty jejím děkanem prof. Vojtěchem Novotným.

Vysvětlení vynuceného  odchodu prof. Tomáše Petráčka z katolické teologické fakulty jejím děkanem má sice chladnou, neosobní, úřednickou dikci: „je potřeba vyšší efektivita hospodaření a jiné interpretace důvodů propuštění se nezakládají na faktech a nejsou pravdivé“, avšak okolnosti, forma a procesování jeho odchodu nechávají jen málokoho na pochybách o tom, že je tu ještě důležité pozadí dění. Za úřednickým ptydepe lze tušit i jiné motivy než ty, které jsou vysloveny.

Nemám věšteckou kouli, ani nevidím do svědomí a srdcí jednotlivých aktérů, abych mohl jednoznačně soudit, co všechno - a jakou měrou - vstoupilo do rozhodnutí o ukončení působení prof. Petráčka na KTF, ale nemohu nevidět neblahé dopady zmíněného kroku. Není to přeci první problematické „očištění“ tamního akademického sboru! 

Jako bývalý student a doktorand KTF jsem prof. Vojtěcha Novotného poznal osobně. A tak se mi nezdá, že by ve věci vynuceného odchodu prof. Petráčka z KTF šlo o ideologicky motivovaný disciplinární proces vedený zarputilým konzervativismem prof. Novotného. Pamatuji si, že mne ještě jako řadový akademik oslovil jako studenta tím, že úzké pojetí katolického milieu, podobně jako doc. Med, rozšiřoval o širší kulturní perspektivy. Byl odborníkem na Alberta Camuse. Jeho texty i přednášky mne silně oslovovaly. Cítil jsem k němu přátelskou náklonnost a na rozdíl od spolužáků jsem se dokázal přenést přes jeho neosobní projev. Spojoval nás zájem o myšlenkový svět filozofa Karla Vrány. Později jsem se zájmem četl jeho monografie, např. o rebelujícím františkánovi Bonaventurovi Boušem nebo o nekonformním teologovi Josefu Zvěřinovi. Nedávno jsem si se zájmem vyposlechl jeho zahajovací řeč při uvedení konference o synodalitě u příležitosti synody svolané papežem Františkem za účelem otevírání dveří církve. Na konferenci zaznívaly velmi cenné kritické reflexe fatálních nedostatků plenárního sněmu katolické církve (1997-2005) s tím, aby se nyní znovu neopakovaly. Mnohé eseje Vojtěcha Novotného navíc hovoří o přání, aby církev byla přitažlivá shodou a láskou. Nepodezírám ho tedy jako neoblomného ideologa. Současně jsem však nemohl nevnímat jeho sice korektní, nicméně emočně tuhý, kožený a odtažitý styl ve vztazích i v komunikaci. Jestliže za ukončení působení prof. Petráčka na KTF nestojí osobní ideologické představy děkana Vojtěcha Novotného, co tedy? Obávám se, že maloměšťácky konformizující kulturně podmíněná církevní mentalita.

Když pročítám jména významných a respektuhodných osobností, které jsou podepsány pod otevřeným dopisem děkanovi KTF vyjadřujícím nesouhlas a protest vůči jeho rozhodnutí, uvědomuji si, jak cenné, různorodé a vzácné společenské spektrum představují. Za pět dnů od zveřejnění petice se podepsalo více než 1700 osob a stále přibývají další. Většina z nich se pod otevřený dopis nepodepsala proto, že by pohrdali církví a kauza Petráček pro ně byla další příležitostí, jak své pohrdání vyjádřit. Mnozí jsou navzdory svým výhradám aktivní a obětaví křesťané, jiní stojí na okraji, někteří se dokonce cítí dlouhodobě vyloučeni, odmítáni, a přesto mají důvod a vůli v církvi zůstávat. Další stojí na samé hraně mezi setrváním a faktickým odchodem. Jsou zde i tací, kteří stojí mimo katolickou církev nebo patří do jiných společenství. Jejich podpis vyjadřuje fakt, že jim dění v katolické církvi není lhostejné a že církev pro ně ještě není ztracená varta. Současně je zde obrovské množství dalších, kteří o petici nevědí a které tato kauza silně demotivuje.

A co tyto tak různorodé signatáře spojuje? Fakt, že rozhodnutí děkana KTF se v důsledku jeví jako akt netolerance, církevní neschopnosti vytvářet a představovat prostor plurality, dialogu a respektu k jinakosti. Dovolím si hádat, že pro signatáře dopisu Kristus a potažmo i církev (Jeho mystické tělo) ztělesňuje hodnoty tolerance, dialogu, participace, přijetí, respektu a jednoty v různosti. Jsem přesvědčený, že profesor Vojtěch Novotný toto základní paradigma nerozporuje. Vždyť téma povahy církve a její obnovy je pro prof. Novotného ústředním tématem.

Miluji církev, ale život v ní mne dusí! Mnohé z přátel a známých už udusil. Církev jako vtělení radostné zvěsti, jako vtělení radosti ze života ve všech jeho podobách, radosti z mnohosti a různorodosti vytváří prostor pro každého a ne dusivé monotónní prostředí smutných a vyhaslých tváří. Kostely se nevyprazdňují náhodou a už vůbec ne kvůli lidem, jako je Tomáš Petráček. S manželkou máme čtyři děti. Přestože s většinou kněží, kteří prošli naší farností, se v mnohém vnitřně rozcházíme, naše děti do kostela, na rozdíl od jiných, chodí bez nucení a rády. Umí přijímat každého představitele církve, i když s ním nesouhlasí. Nechci, aby jejich vztah ke Kristu a církvi ochladl nebo aby se z nich staly bezduché opakovací stroje. A tak v kostelích už nedokážu jen tak němě sedět a přitakávat atmosféře, která nevytváří společenství v radosti, v různosti, která je plná institucionálního vymezování, negativismu, vylučování, maloměšťácké malosti povýšené na normu výkladu evangelia. Elementární fundament evangelií vypráví o bezpodmínečném přijímaní, beznárokové lásce, o společenství, naslouchání, sdílení se všemi lidmi dobré vůle, spolupráci na všem, co je dobré, na radosti ze všech plodů ducha. 

Kulturu vždy provází dynamika budování nějaké kulturně a historicky podmíněné normativity, která se stmeluje tím, že se vymezuje proti těm, kdo danou normativitu nepředstavují, ohrožují a porušují. Kristus se sice vtělil do konkrétní kulturní reality své doby, ale každou kulturní a náboženskou normativitu přesahuje. Proti běžné kulturní dynamice vylučování, perzekuce a animozity vůči jinakosti staví koncept vztahu, lásky a přijetí. Taková je povaha Boha, který je trojičním tajemstvím a který je jako takový Vztahem, Láskou, Darem a Prostorem přijetí. A církev má být vtělením, praxí a ikonou takové reality, nikoliv jejím opakem. Jako církevní profesionálové, teologové a teoretici to jakžtakž víme, ale naše osobní životy ukazují, že jsme obílené hroby, že o tom dokážeme dobře psát, teoretizovat a kázat, ale že nám to z hlavy nesestupuje do těla, do praxe, do vztahů v rodině, do života ve společenství, do života ve farnosti, v církvi. A tak to s námi i s církví v důsledku mnozí vzdávají. Často ti nejinteligentnější, nejvzdělanější a nejcitlivější. Církev, která není společenstvím, prostorem plurality a přijetí, je pro ně nezřídka nepřekročitelným balvanem na cestě. Biskup Malý říká, že církev by měla pečovat o to, „ aby nebyla balvanem, který drtí“. Vyslovuje to s bolestným vědomím toho, že pro mnohé jedince a skupiny takovým drtivým balvanem je.

Ať je vyjádření k motivům ukončení působení prof. Petráčka na KTF jakékoliv, tak církev ve výsledku představuje jako drtící balvan konformity a maloměšťáctví! Věřím, že prof. Vojtěch Novotný nechce přispívat k negativnímu obrazu církve, demotivovat ty, jejichž třtina je nalomená, a být příčinou jejich rozhodujícího zklamání. Ale bude mít dost odvahy se postavit sám sobě a zájmům těch, kdo stojí v pozadí?

Autor je teolog a kulturní antropolog, vyučující na Univerzitě Hradec Králové.