Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Asi každý už někdy slyšel o církvi učící a naslouchající. Tradiční koncept hovoří o tom, že církev, a tedy církev učící, má tuto svoji autoritu a oprávnění od Boha a zároveň ji v průběhu času ověřuje teologickým bádáním a vnitřním duchovním životem. Církev naslouchající přijímá reflexi víry od církve učící, a to buď zcela pasivně na úrovni prostého přijetí, nebo se na vyučování, precizaci či přímo formulaci vyučované pravdy nějakým způsobem podílí.
Druhý vatikánský koncil proměnil – nebo se o to alespoň pokusil – dosavadní chápání církve v její dvojkolenosti. Církev je hierarchicky rozdělena na klérus, v němž se na různých stupních setkává a prolíná oblast služby a oblast moci, a na laiky, kteří jsou chápáni v duchovní symbolice jako stádo, které nemůže existovat ani kráčet ke svému cíli a sebeuskutečnění bez pastýře. Zvláštní a rozhodně ne ujasněné postavení mají osoby zasvěceného života bez kněžského svěcení a ženy. Jejich status je sice dle dokumentů a práva znám, ale přece jen tvoří jakousi šedou zónu mezi vyučující a naslouchající plící jednoho jediného organismu církve. Koncil definoval církev jako Boží lid, v němž jsou všichni povoláni z titulu křtu a všeobecného kněžství ke zvěstování evangelia a k rozvíjení Bohem daných darů, schopností, vyvolení a charismat. Zde je také třeba hledat prolnutí všech dimenzí učící a naslouchající církve, a tedy budoucnost církve stále se reformující (ad hanc perennem reformationem) – viz například dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, čl. 6. Ve „slavném“ syllabu errorum papeže Pia X. Lamentabili sane exitu čteme: „Církev, která naslouchá [učí se], a církev, která učí, pracují společně takovým způsobem že církvi, která učí, nezbývá než schvalovat mínění církve, která naslouchá.“ Jak myslíte, že jsme v tomto obapolném prolnutí asi daleko?
Pozorováno pohledem zvenčí, který je vlastní nejen lidem mimo církev, ale také určité části věřících, a který je zároveň zkratkovitý, teologicky nevyvážený a v argumentaci někdy dokonce až vulgární, je církev jakousi pomyslnou pyramidou, jejíž jednotlivé stupně nabývají formálním způsobem autoritu, hodnost a moc. Papež bez ohledu na to, jaký je, není nikým vyučován a nikým nesmí být na celém světě zadržen či souzen. Svojí službou nejvyššího pontifika a teologa vyučuje všechny členy Božího lidu, kteří se nachází „pod ním“. Je sice biskupem „primus inter pares“, a tedy „první mezi sobě rovnými“, ale je faktem prosté evidence, že jeho pravomoci jsou pravomocemi nejvyššího velekněze. Všichni lidé „pod“ papežem se řídí stupněm služby, k níž byli povoláni, a někde více, někde méně i stupněm moci, která se s tím kterým hierarchickým stupněm pojí.
Laici, kteří byli koncilem povýšeni mezi Boží lid, přijímají úkoly ve světě, mnohem méně často v církvi. Dodnes platí, že může-li nějakou činnost vykonávat klerik místo laika, bývá mu svěřena. Zvláště v zemích za bývalou železnou oponou, kde se koncilu nepodařilo proměnit mentalitu „pánů a služebníků“, nebývají ani k ryze odborným věcem připouštěni erudovaní laici, jejichž dílo a myšlení prošlo dialogickou oponenturou a má ve svém oboru hodnotné místo a hlas. Bohužel je nutné konstatovat, že i v našich geografických souřadnicích je vulgarizace církve učící nemalá. Věc je navíc komplikovaná silně zažitou titulománií, jež je nesouměřitelná se západním kulturním prostorem. Zatímco univerzitní profesor (obecně doktor daného oboru) středního a vyššího středního věku je s to požádat své posluchače, aby mu říkali jeho křestním jménem, nebudu myslím sám, kdo se pravidelně v Česku setkává s požadavky na titulaturu typu: pane bakaláři, pane probošte, pane vikáři, pane docente. Vzpomínám si na nefalšované zděšení lidí nad příchodem nového kaplana a nad tím, jak ho budou oslovovat. Na stole ležela oslovení: pane arcikněz, pane monsignor, pane rado. Vybavuji si obličeje těch, kteří byli celý život jen a pouze vyučováni a kteří si nedovolili z vlastní vůle udělat cokoliv, co předtím nekonzultovali s „učiteli církve“, když je nový kaplan vybídl, aby mu říkali Marek.
Církev učící a církev vyučovaná je svým způsobem snem, a to zvláště pro živé komunity, jejichž členové chtějí na své duchovní cestě dělat pokroky, a nežít jen pasivně. Ve skutečném duchovním životě, kde se oceňují, podporují a rozmnožují dary, jimiž člověka obdaroval Pán, nelze jako podle pravítka rozdělit jednu obec na učící a vyučovanou. Bratři a sestry bez teologického vzdělání obohacují, a tedy vyučují ostatní autentickými duchovními postoji, jimiž kráčejí v Ježíšových stopách. Oproti tomu recitátor teologických frází nemusí svému společenství přinést vůbec nic. Kde neexistuje svobodné prostupování jedněch s druhými a kde jsou křesťané zapouzdřeni v rolích, které nechtějí žít nebo jim dokonce nenáleží, tam se církev učící neprojevuje praxí, nýbrž teoretickým podáním svatých věcí, které nemá daleko k přesvatební přípravě člověka, jemuž se podařilo pětkrát za sebou anulovat jeho katolický manželský sňatek. Co takovému člověku vůbec říct? Co by vůbec chtěl slyšet?
Hlad po duchovním poznání a vývoji souvisí s teologickým, natož s mravnostním poučováním jen nepřímo. Růst není nikdy přímo úměrný hodinám odsezeným ve škole, někdy spíš naopak. Zároveň pro toho, kdo se odváží vyučovat, nastává dilema. To, co říká, totiž musí souviset s tím, co a jak myslí, jak žije a co dělá. Nevím jestli bohužel nebo bohudík, ale i skromné teologické poznání, které prošlo základními teologickými obory a příbuznými disciplínami, je odvislé od tisíců, spíš však od nižších desetitisíců přečtených, promyšlených a zažitých knih, úvah, homilií, článků, básní a meditací. A ani to není zárukou, že povolaný člen církve učící přivede lidi blíž ke Kristu, protože znalosti o Kristu s životem v Kristu souvisí mnohem tajemnějším způsobem, než když si uděláme zkoušku z ekleziologie nebo pastorální teologie vyučované člověkem, jehož farnost je k nesnesení pasivní, či přímo mrtvá. Primitivně chápaný pojem učící církve napáchal a dodnes páchá obrovské škody na duších věřících lidí. Připomeňme 62. článek pastorální konstituce Gaudium et spes: „Teologičtí pracovníci v seminářích a na univerzitách se mají snažit, aby společně pracovali a radili se s lidmi, kteří vynikají v jiných vědách. Teologické bádání ať při hlubokém zkoumání zjevené pravdy neopomíjí spojení s vlastní dobou, aby mohlo pomáhat lidem vzdělaným v různých oborech k plnější znalosti víry.“
Je skvělé, když římští katolíci chtějí vědět, jak věří a co učí jejich církev. Je skvělé, když se k vyučování scházejí ti, kteří mají žízeň po poznání a jejich srdce je naplněno Duchem. Je vždycky potěšující setkat se přitom s člověkem, který má dar učit a u něhož je patrné, že jeho život roste z Boha. Je mimořádné potkat na tomto místě ženu či někoho, kdo má dobrou ekumenickou a filosofickou průpravu a není úzkoprsý. Zdá se mi, že je to ale čím dál raritnější. V nostalgických ohlíženích za časy, kdy majoritní většinu učila statisticky nevýznamná menšina, se znovu vrací doba, kdy nás pět, možná šest lidí má potřebu vyučovat, co to je třeba svátostně orientované manželství, co to je církev, co to jsou lidské a partnerské vztahy, jaká je role Kristovy církve ve společnosti a proč nám homosexuálové přišli rozbít rodiny.
Věřím a vím, že křesťané v mém spirituálním okruhu, který chce být součástí spirituálního okruhu papeže Františka, nechtějí být vyučováni v pravdách víry, které by šlo v sekulárním prostředí snadno zaměnit za ideologii. Lidé touží po naslouchání a vyučování, které má blízko ke shromážděním církve prvního věku, po vyučování, jež je dosvědčováno vyučujícími i posluchači ve všedním životě, a kde se z vyučujícího může už zítra stát vyučovaný a naopak, aniž by si kdokoliv připadal nepatřičně. Doslova alergicky působí v českém prostředí to, co známe z občanského života, to jest – kult zdravého selského rozumu. Je-li tento zdravý selský rozum penetrován náboženskými poučkami z kraje 20. století, působí na slabší a nerozhodné povahy jako slogany současných populistů a fašistů. Někteří exponovaní katoličtí klerikové a laici se už dávno dostali právě do této pozice učitelů, kteří jsou ochotni a dokonce schopni odpovědět na jakoukoliv otázku, přičemž odpověď je vždycky jasná, ne dvojznačná, absolutně nepochybující a černobílá. Věci buď vezmeš tak, jak podle nich jsou, anebo jsi katapultován na hromadu hnoje, kde se nakonec sejdou všichni, kteří se – povzbuzováni učením církve – dosud nevzdali kritického rozumu ani své cesty poznání Boha. Církev vyučující, to nejsme „my“, jak rádi o státu říkali komunisté, kteří ho nejprve rozbili, rozkradli a zpustošili. Církev vyučující, to je společné naslouchání Duchu, společná cesta v Božích stopách, společná modlitba a společná práce, společný život a sdílená naděje, že pravdu nemá ten, kdo víc huláká a má vyšší titul, ale spíš ten, kdo jde jako Beránek cestou necestou, aby na ní potkal a oslovil ty, kteří se o něm a o církvi chtějí dozvědět to podstatné.
Možná se někdo zeptá: a chce vůbec naše národní církev učit, a učí vůbec, a má co učit a má koho učit? Vzpomínám si na celé období pandemie Covidu-19, a tedy na na jednu z největších celosvětových krizí posledních desetiletí. Papež František v síle Kristova kněžství a jeho učitelské dimenze rychle pochopil, že společnost a církev čelí obrovské výzvě, z níž buď vyjde slabší, nebo naopak silnější. V řadě svých vystoupení a textů připomínal jádro Kristova vykupitelského příběhu, jehož nedílnou součástí je láska k bližnímu a láska k sobě sama. Východisko, jak s pandemií naložit, vycházelo z ohledů vůči bližnímu, který vždycky nese Kristovu tvář. Volal po důležitosti sociální distance, ale ne po odstřižení se ze vztahů. Volal po očkování proti Covidu a proti dodržování profylaktických opatření. Krok po kroku, slovo po slově tak učil církev a společnost a připomínal jí, k čemu je povolána. Naprosto jiný přístup zavládl u nás. Zdálo se, a to i na konci poslední covidové vlny, kdy zcela prokazatelně zemřelo víc jak 30 000 lidí, že církev nemá k této věci nic nebo skoro nic říct. Bojkotovaly se roušky, respirátory, vakcíny. Řada lidí z církevního prostředí dosvědčila, že „rouškaři a vakcináři“ byli považováni za slabé ve víře, protože každý přece jednou a nějak umře... Ruku v ruce s touto učitelskou pasivitou šlo o masivní příklon ke konspirační hysterii. Covid byl považován za biologickou zbraň dekadentního Západu, za výmysl, za ďáblovo dílo. V některých církevních společenstvích vzplanul odpor proti celostátním zdravotním opatřením. Objevila se prapodivná touha po mučednictví. Z teologické obce to byla jen hrstka lidí, kteří se alespoň nějak snažili burcovat křesťanské vědomí. Leč marně. Po roce 1989 tu nebyla silnější potřeba učit a naslouchat. Ti, kteří ještě nerezignovali před alespoň nějakým obrazem církve jako učící a naslouchající autority, byli a zůstávají šokováni.
Možná, Bůh ví, je tedy lepší, když se učící a naslouchající církev objevuje jen v historických připomínkách a u sousedních kultur a civilizačních okruhů. Nic se tím nezkazí. A pořád se ještě můžeme dojímat, jaké to kdysi bylo, a jaké to už patrně už nikdy nebude.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
