Překračování hranic

Tomáš Halík
Autor: Archiv Tomáše Halíka

V Krakově se v těchto dnech sešlo přes tisíc delegátů Valného shromáždění Světového luterského svazu. Tématem shromáždění je „Jedno tělo, jeden Duch, jedna naděje“. Delegáti zastupují jedno z největších křesťanských společenství – přibližně 80 milionů křesťanů po celém světě. Hlavní projev přednesl Tomáš Halík a vyšel také jako úvodní článek v anglickém teologickém časopise The Tablet,  poté v La Croix International, Christ in der Gegewart a zároveň v italštině, portugalštině a španělštině. Přinášíme jeho plné české znění. Halík hovořil o „nové reformaci“ a vyzval křesťany, aby se vydali na společnou cestu k ještě širšímu a hlubšímu ekumenismu.

"Musíme mít odvahu překročit současné formy a hranice křesťanství," řekl Halík. Převážně katolický časopis The Tablet zdůraznil část textu o synodálním procesu zahájeném papežem Františkem. Podle Halíka má tento proces mnohem širší a hlubší význam než reforma katolické vnitřní kultury a struktur. Jeho nadějí je, že jsme na vrcholu hnutí, které přemění a sjednotí křesťanství tak, aby vidělo svůj cíl v objetí celého lidstva a celého stvoření.

Nová reformace

Sestry a bratři!

Křesťanství stojí na prahu nové reformace. Nebude to první, ani druhá, ani poslední. Církev je podle slov sv. Augustina stále se reformující, „semper reformanda“. Avšak především v dobách velkých změn a krizí našeho společného světa je prorockým úkolem církve rozpoznat v těchto znameních doby Boží výzvy a odpovědět na ně.

Od Martina Luthera, velkého učitele paradoxní moudrosti kříže a žáka velkých německých mystiků, se právě v této době musíme učit vnímavosti pro to, jak se Boží síla projevuje – „sub contrario“ – v našich krizích a slabostech. „Stačí ti moje milost“ – tato Kristova slova k apoštolu Pavlovi platí i pro nás, kdykoliv jsme v temných nocích dějin pokoušeni ke ztrátě naděje.

Reformace, proměna formy, je nezbytná tam, kde forma překáží obsahu, kdy brzdí dynamiku živého jádra. Jádrem křesťanství je vzkříšený, živý Kristus, žijící ve víře, naději a lásce mužů a žen v církvi i za jejími viditelnými hranicemi. Tyto hranice je třeba rozšiřovat a všechna naše lidská vnější vyjádření víry je třeba proměňovat, pokud stojí v cestě naší touze naslouchat a rozumět Božímu Slovu.

Dvě paralelní reformace v 16. století, Lutherova reformace i katolická reformace, křesťanství obohatily, obnovily a prohloubily, ale zároveň také rozdělily. Ve 20. století začaly také dvě velké paralelní reformace – globální rozmach pentekostálního křesťanství a Druhý vatikánský koncil, přechod (exodus) katolické církve od katolicismu (konfesionální uzavřenosti, kontrakultury vůči protestantismu a modernitě) ke katolicitě, universální ekumenické otevřenosti.

Nová reformace může navázat na obě tyto stále probíhající „nedokončené revoluce“ a tím učinit významný krok na cestě k jednotě křesťanů: jedno tělo, jeden Duch, jedna naděje. Jsem však hluboce přesvědčen, že dar jednoty mezi křesťany dostaneme teprve na společné cestě k širší a hlubší ekuméně, než je jen jednota mezi námi křesťany.

Ekumenismus 21. století musí jít mnohem dál než ekumenismus minulého století.  Jednota mezi křesťany nemůže být konečným cílem nové reformace; může být jen vedlejším plodem úsilí o sblížení celé lidské rodiny a převzetí společné odpovědnosti za její její životní prostředí, za celé stvoření.

Nová reformace musí posílit vědomí spoluodpovědnosti křesťanů za celé „tělo“, jehož jsme skrze tajemství vtělení Božího slova součástí: za celou lidskou rodinu a za náš společný svět. Musíme se ptát nejen, co dnes „Duch říká církvím“, ale také jak „Duch, který vane, kam chce“, působí za hranicemi církví. Musíme mít odvahu ke kenotickému sebepřekročení dosavadních podob a hranic křesťanství.

Je třeba hlouběji pochopit a přijmout to, co je posláním a podstatou církve: být účinným znamením (signum efficiens) jednoty, k níž je povoláno celé lidstvo, být nástrojem smíření a uzdravení ran našeho společného světa. Usilujeme o jednotu ne proto, aby křesťanství bylo v tomto světě mocnější a vlivnější, nýbrž proto, aby bylo věrohodnější: aby svět uvěřil.

Máme předávat poselství, které nám bylo svěřeno, věrohodně, srozumitelně a přesvědčivě. Napětí mezi křesťany tuto věrohodnost oslabuje.

Svatý Pavel vyzývá křesťany nikoliv k uniformitě, nýbrž k vzájemnému respektu a souhře jednotlivých částí těla, nezastupitelných právě pro svou různost a jedinečnost. Právě taková jednota křesťanů, jednota v různosti, má být počátkem, zdrojem a příkladem soužití v rámci celé lidské rodiny, cestou sdílení, vzájemné kompatibility našich darů, zkušeností a perspektiv. První reformace vzešla z odvahy svatého Pavla vyvést mladé křesťanství z úzkého prostoru jedné z židovských sekt do široké ekumény tehdejšího světa. Představil je jako univerzální nabídku, překonávající náboženské, kulturní, sociální i genderové hranice: Nezáleží už na tom, zda je člověk Žid nebo pohan, muž nebo žena, svobodný nebo otrok – všichni jsme v Kristu nové stvoření.

Také dnes stojí křesťanství před nutností překročit dosavadní mentální a institucionální, konfesionální, kulturní a sociální hranice, aby naplnilo své univerzální poslání. Musíme být více otevření a vnímaví vůči Božím výzvám, skrytým v bolestech a úzkostech, radostech a nadějích lidí, s nimiž sdílíme „oikumené“, společný svět.

Přispějeme k tomu, aby naše svědectví pomáhalo přetvářet tento svět v „civitas ecumenica“, nebo svou lhostejností a sebestředností poneseme spoluvinu za to, že tyto naděje zaniknou v tragickém střetu civilizací? Stanou se komunity víry součástí řešení obtíží, které před námi dnes stojí, anebo budou spíše součástí problémů?

Dějiny světa i dějiny církve nejsou ani jednosměrným pokrokem, ani trvalým úpadkem a odcizením od idealizované minulosti, nýbrž otevřeným dramatem, stálým zápasem mezi milostí a hříchem, vírou a nevírou, který se vede v každém lidském srdci.

Martin Luther učil, že každý křesťan je „simul justus et pecator“. Dodejme, že dnes mnoho lidí v našem světě jsou „simul fidelis et infidelis“ – hermeneutika důvěry se v nich prolíná s hermeneutikou skepse a pochybností. Podaří-li se z konfliktu víry a pochybnosti uvnitř našich myslí a srdcí učinit upřímný dialog, pomůže to zralosti naší víry a může to přispět k dialogu mezi věřícími a nevěřícími, kteří spolu žijí v pluralitní společnosti. Víra bez kritických otázek může vést k fundamentalismu, bigoterii a fanatismu. Pochybnost, která není schopna pochybovat o sobě samé, může vést k cynismu. Víra a kritické myšlení se potřebují navzájem. Zralá víra dokáže žít s otevřenými otázkami dneška a odolat pokušení příliš jednoduchých odpovědí, které nabízejí nebezpečné soudobé ideologie.

Katolická církev se na 2. vatikánském koncilu zavázala k úsilí o jednotu mezi křesťany, k dialogu s věřícími ostatních náboženství i s lidmi bez náboženské víry, k solidaritě se všemi lidmi, zvláště s chudými a potřebnými. Vyznala, že je „communio viatorum“, společenstvím poutníků, kteří jsou daleko od eschatologického cíle plné jednoty s Kristem a v Kristu. Církev na zemi není „ecclesia triumphans“, vítěznou, dokonalou církví svatých v nebi. Kdo považuje jakoukoliv podobu církve i její teologie uprostřed dějin za konečnou a dokonalou, kdo zaměňuje pozemskou “církev bojující“ (ecclesia militans – která má bojovat především se svými hříchy) za vítěznou ecclesia triumphans, dopouští se hereze triumfalismu, hříchu idolatrie.

Kritikům náboženství, jako byl Feuerbach, Marx či Freud, vděčíme za poznání, že mnohé naše představy o Bohu byly jen projekcí našich strachů a přání a našich sociálních poměrů. Friedrichu Nietzschemu vděčíme za poznání, že tento Bůh našich představ je mrtev. Dietrichu Bonhoefferovi vděčíme za poznání, že naše víra může žít bez tohoto boha našich ilusí.

Bonhoeffer, žák Mistra Eckharta a Martina Luthera, nás učil, že jediná autentická křesťanská transcendence je sebepřekročení k druhým v solidární a obětavé lásce. K tomuto sebepřekročení (kenosis) jsou dnes vyzváni nejen jednotliví křesťané, ale i naše církve, celé křesťanství.

Pokud však křesťanství „vykročí ze sebe“, neztratí svou identitu? Lidi v době Martina Luthera svíral strach o spásu duše. V naší době lidi, národy i náboženské komunity a církve obchází strach ze ztráty identity. Možná pojem „identita“ není příliš vzdálen tomu, co v minulosti vyjadřovalo slovo „duše“ – to nejvzácnější v nás, co nás činí námi samými. „Jakou náhradu může člověk dostat za svou duši?“ (Mt 16,25)

Populisté, nacionalisté a náboženští fundamentalisté zneužívají tento strach ke svým mocenským a ekonomickým zájmům. Zneužívají ho podobně, jako byl strach o spásu duše zneužíván v době prodeje odpustků. Nabízejí náhradou za „duši“ různé druhy kolektivní identity v podobě nacionalismu a politického nebo náboženského sektářství.  Zneužívají i křesťanské symboly a rétoriku; činí z křesťanství identitární politickou ideologii.

Ilustrační foto: delegáti Valného shromáždění Světového luterského svazu
Autor: www.flickr.com / LWF/Albin Hillert

Martin Luther, ale i mystikové katolické reformace, Terezie z Avily, Jan od Kříže a Ignác z Loyoly, rozpoznali cestu spásy ve víře, osobním vztahu člověka ke Kristu a v Kristově vztahu k člověku, v jeho sebedarování pro mne.

To, co tvoří základ křesťanské identity a co je pro nás křesťany zároveň hermeneutickým klíčem k porozumění dějinám včetně dnešních znamení doby, je velikonoční událost, která jednou vstoupila do dějin a stále je přetváří. Jsem přesvědčen, že dnes je třeba znovu obnovit, promyslet a prohloubit Lutherovu teologii kříže.

Skrze kumulované globální krize našeho světa – klimatické změny, destrukci životního prostředí, pandemie nakažlivých chorob, růst chudoby, válek a terorismu – máme účast na „passio continua“, na pokračujícím tajemství kříže. „Kde se rozmnožil hřích, rozmnožila se i milost,", píše svatý Pavel. Kříž je cesta k vzkříšení.

Vzkříšení není laciný happy-end; víra ve vzkříšení není laciná milost.

Vzkříšený Ježíš přišel v tak změněné podobě, že ho nejprve ani jeho nejbližší nemohli poznat a dlouho se nemohli zbavit pochybností: Je to on – či není?

Také k nám Kristus přichází v mnoha nových, překvapivých, ambivalentních podobách.

Přichází k nám jako k apoštolům po vzkříšení. Přichází v cizincích, jako na cestě do Emaus; poznáme ho až při společném lámání chleba. Prochází zamčenými dveřmi našeho strachu, legitimuje se svými ranami.  Když ignorujeme rány našeho světa, tyto rány Kristovy v současném světě, nemáme právo říci s apoštolem Tomášem: Můj Pán a můj Bůh!

Víra ve vzkříšení zahrnuje dobrodružství hledání skrytého, proměněného Krista. Pravého Krista, pravou církev, pravou víru poznáme podle toho, že je zraněná. Zraněný Kristus, zraněná církev, zraněná víra přináší do světa dar Ducha, pokoje a odpuštění.

Prázdné kostely

Jorge Maria Bergolio, v kázání před svým zvolením biskupem Říma, citoval slova Apokalypsy: Ježíš stojí u dveří a klepe. A dodal: dnes Ježíš klepe z druhé strany, zevnitř církve – chce vyjít ven a my ho musíme následovat. Chce jít především ke všem marginalizovaným, k lidem na okraji společnosti i církve, k chudým, vykořisťovaným, jde tam, kde jsou lidé zraňováni. Církev má být polní nemocnicí, kde se obvazují a léčí rány – tělesné, sociální, psychické i duchovní.

V době pandemie (a lockdownu) jsem napsal knihu Čas prázdných kostelů. Chápal jsem tuto zkušenost jako varovné znamení doby: pokud křesťanství neprojde radikální proměnou, zavřených a prázdných kostelů, klášterů a kněžských seminářů bude stále přibývat.

Prázdné a zavřené kostely během pandemie koronaviru o Velikonocích připomínaly Ježíšův prázdný hrob. „Nejsou tyto kostely jen hroby a hrobkami mrtvého Boha?“ ptal se Friedrich Nietzsche ve svém slavném textu o smrti Boha.

Mnohé kostely ve velké části světa, které kdysi byly plné, jsou už dnes prázdné. Ve velké části světa – ano, i v tradičně „křesťanských zemích“, jako je Polsko – rychle roste počet „nones“ – lidí, kteří na otázku po své náboženské identitě odpovídají „žádná“.

V mnoha zemích klesá počet lidí, kteří se plně identifikují s církvemi a mají aktivní účast na jejich životě. Roste počet bývalých katolíků a bývalých protestantů.

Mezi nones – těmi, kteří se k žádnému náboženství nehlásí – jsou mnozí, kteří byli zklamáni, mnohdy pohoršeni stavem svých církví. Jsou mezi nimi ti, kteří v církvích hledali odpovědi na své vážné existenciální otázky, avšak slyšeli jen stereotypní náboženské fráze. Jsou mezi nimi „apatheisté“, kteří jsou vůči víře lhostejní, protože se nikdy nesetkali s křesťanstvím, které mluví jim srozumitelnou a věrohodnou řečí. Jsou mezi nimi ti, kteří byli v dětství vychováni ve víře, avšak když odrostli infantilní podobě víry, nikdo jim nenabídl zralou víru pro dospělé lidi. Když Ježíš nám dává za příklad děti, nevyzývá nás k infantilní religiozitě, nýbrž spíše k tomu, abychom byli jako děti otevření, spontánní, dychtiví, nezáludní a také schopní růst a učit se.

V mnohých částech světa – na rozdíl od Evropy a Severní Ameriky – však neustále roste počet nových křesťanů.  Je třeba se z toho radovat.  Zde v Evropě bychom měli více naslouchat a rozumět tomu, co nového přináší zkušenost křesťanů v Africe a Asii na poli teologie a spirituality.  Avšak nemůžeme potlačit otázku, zda ty kostely, které dnes plní nadšení mladého křesťanství, nepotká někdy v budoucnosti podobný osud jako křesťanství na Západě a Severu naší planety.  Ježíšovo podobenství o rozsévači hovoří i o oblastech, kde setba sice rychle vzejde, ale pak zanikne, protože nezapustila kořeny. Ze zkušenosti naší minulosti musíme připomenout, že množství pokřtěných a plné kostely zdaleka nejsou spolehlivým kritériem a jediným znamením a zárukou trvalé vitality církve.

Hlavním posláním církve je evangelizace. Plodná a účinná evangelizace spočívá v inkulturaci – v tvořivém vtělení víry do živé kultury, do stylu myšlení a života lidí. Nadcházející reforma církve je reakcí na dlouhodobý proces, který je opakem evangelizace: na proces ex-kulturace křesťanství ve velké části našeho světa.

O exkulturaci můžeme hovořit tam, kde křesťanská víra, resp. její vnější forma, církev a její vyjadřovací způsoby, ztrácejí věrohodnost, srozumitelnost a plodivou sílu. Určitá podoba církve se pak stává zrnem, které nedokáže samo sobě odumřít a vydat klas. Zůstává nezměněná a zaniká bez užitku.

Návrat k podstatě velikonočního příběhu

Vraťme se však k velikonočnímu příběhu. Ti, kteří přicházejí k „prázdnému hrobu“, nemají propadnout smutku a zmatku. Nemáme naříkat nad mrtvým křesťanstvím minulosti. Nesmíme přeslechnout hlas, který nám říká: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Jděte do Galileje, tam ho uvidíte!“

Úkolem Ježíšových učedníků od velikonočního rána podnes, je hledání živého, avšak často k nepoznání změněného Krista, hledání „Galileje dneška“, kde se s ním můžeme setkat?   Není touto Galilejí dneška právě onen svět „nones“, lidí žijících mimo hranice náboženství?  Nemá především k nim směřovat naše misie?

Misijní úsilí křesťanství musí dnes mířit nejprve dovnitř církve. Tam najdeme mnohá „údolí suchých kostí“, kterým je třeba hlásat Slovo Hospodinovo.

Teprve potom můžeme zamířit do širokého světa „nones“ za viditelnými hranicemi církví a náboženských komunit. Tomuto světu však musíme nejprve dobře rozumět. Bylo by nedorozumění považovat ty, „kteří s námi nechodí“, šmahem za ateisty nebo nevěřící. A musíme dobře rozlišovat i mezi ateisty. Jestliže mnoho „ateistů“ odmítá určitý druh teismu, lidských teorií o Bohu, nemusí to znamenat, že jsou uzavřeni vůči tajemství, které my označujeme slovem Bůh.

Také my máme ve stopách Mistra Eckharta, Dietricha Bonhoeffera a Paula Tillicha objevovat a zvěstovat „Boha nad bohem teismu“.

Součástí „nové reformace“, “nové evangelizace“ a ekumenismu 21. století je též proměna způsobu misie. Nemůžeme přistupovat k druhým jako arogantní vlastníci pravdy. Jenom Ježíš může říci: Já jsem pravda. My nejsme Ježíš; my jsme nedokonalí učedníci Ježíše, jsme na cestě následování, na níž nás Duch postupně uvádí do plnosti pravdy.

Cíl této cesty, plnost pravdy, je eschatologický cíl. Nyní vidíme jen částečně, jako v zrcadle, jako v hádance. Toto vědomí hranic našich individuálních i skupinových perspektiv nás má vést k pokoře a poznání, že k rozšiřování těchto hranic potřebujeme vnímavost a respekt ke zkušenosti těch druhých.

Cílem misie nemá být získat nové členy církve, abychom je vtěsnali je do stávajících mentálních a institucionálních hranic našich církví, nýbrž vyjít za tyto hranice a společně s nimi, ve vzájemném respektu a oboustranně obohacujícím dialogu udělat další krok na cestě ke Kristu, který je větší, než jsou naše představy o něm.

Varovná zkušenost postkomunistého světa

Setkáváte se v části světa, která prošla temnou nocí komunistického pronásledování. Komunistický útlak měl v jednotlivých zemích střední a východní Evropy velice různou podobu a měnil se během let. Velká morální autorita papeže Jana Pavla II., bývalého arcibiskupa Krakova, významně přispěla k tomu, že solidarita dělníků, intelektuálů a církve zahájila zde v Polsku celoevropský pád komunistické diktatury, který vyvrcholil v roce 1989 revolucí bez násilí. Tehdejší přechod od komunismu k demokracii byl sice ve většině Evropy (s výjimkou Rumunska) nekrvavý, ale nebyl jednoduchý. Demokracie není jen určitý politický režim, nýbrž především určitá kultura mezilidských vztahů. Demokracii nemůže nastolit a trvale udržet pouze změna politických a ekonomických poměrů; demokracie předpokládá určité morální a spirituální klima.

Pád komunismu nebyl okamžitým přechodem do zaslíbené země, nýbrž počátkem dlouhého exodu, který dosud trvá a během něhož jsou křesťané v postkomunistických zemích vystaveni mnoha zkouškám a pokušením. Společnost po dlouhém období diktatury je vždy zraněná, nemocná – vyžaduje terapeutický proces. Zde je důležité místo pro církev; křesťané by měli být experty na proces smíření. Na to by měly být připraveny církve v zemích, které pád komunismu teprve čeká. Proces smíření bývá náročný – je třeba viny vyznat, nazvat jménem a přijmout cestu pokání, uzdravení.

V postkomunistických zemích se mnohde tento proces zanedbal. Z mnohých posledních komunistů se stali první kapitalisté. V některých postkomunistických zemích vládnou populisté a oligarchové – bývalé komunistické elity, ti jediní, kteří měli po pádu komunismu kapitál peněz, vlivných kontaktů a informací. „Divoký kapitalismus“ v postkomunistických zemích vede k velkým sociálním problémům. V Rusku dochází k ekonomické, morální i demografické krizi. Putinův diktátorský režim nemá svým obyvatelům co nabídnout kromě drogy nacionálního mesianismu.

Po pádu komunismu se objevovaly optimistické vize, že nastává happy-end dějin, globální vítězství svobody a demokracie. Dnes se nedaleko od míst, kde se setkáváme, odehrává apokalypsa, která znamená reálnou hrozbu docela jiného „konce dějin“, nukleární války. Ruská agrese vůči Ukrajině není jen jednou z lokálních válek; snaha o genocidu ukrajinského národa je součástí ruského plánu na znovunastolení rozpínajícího se impéria. Hlavní příčinou ruské invaze byl strach ruského režimu, že příklad demokratizačních „barevných revolucí“ v bývalých sovětských republikách by mohl probudit občanskou společnost a touhu po demokracii v samotném Rusku.

Co se nyní děje na Ukrajině, silně připomíná strategii, s níž mají národy v této části světa své zkušenosti: nejprve obsadit území s jazykovými minoritami, a pokud demokratický svět bude mlčet a podléhat iluzi, že s diktátory je možné uzavírat dohody a kompromisy, bude expanze pokračovat. Kdyby Západ zradil Ukrajinu a ustoupil požadavkům Moskvy, jako to udělal v případě Československa na prahu 2. světové války, nezachránil by tím mír, nýbrž povzbudil diktátory a agresory nejen v Kremlu, ale na celém světě. Milovat nepřítele znamená v případě agresora zabránit mu, by konal zlo, učí papež František v encyklice Fratelli tutti; jinými slovy: je třeba mu vyrazit vražednou zbraň z ruky.

Putin ke svým záměrům cynicky využívá ruský náboženský mesianismus a zkorumpované představitele ruské pravoslavné církve. Také vůči tomuto pohoršení nemůže být světové ekumenické společenství křesťanů slepé a lhostejné.

Tam, kde církev uzavírá „registrované partnerství“ s politickou mocí, zejména s nacionalistickými a populistickými stranami, vždy na to tvrdě doplácí. Když se církev nechává zkorumpovat politickým režimem, ztrácí nejprve mládež   a kriticky myslící vzdělané lidi; nostalgie po minulosti, po manželství církve a státu, zbavuje církev budoucnosti. Když církev vstupuje do „kulturních válek“ se svým sekulárním prostředím, vychází z nich vždy jako poražená a deformovaná; kulturní války prohlubují proces exkulturace a sekularizace.

Něco podobného, co tehdy učil český evangelický biskup, dnes proklamuje biskup Říma – svou výzvou k synodalitě a k úsilí o jednotu celé lidské rodiny, o níž píše v encyklice Fratelli tutti.

Program synodální reformy, kterou zahájil papež František, může mít daleko širší a hlubší význam než jen nutnou reformu katolické církve. Jsem přesvědčen, že zde je možný počátek oné nové reformace křesťanství, která naváže jak na druhý vatikánský koncil, tak na pentekostální revitalizaci globálního křesťanství. Reforma církve musí zasahovat mnohem hlouběji než jen k reformě církevních institucí. Plodnost reformy a budoucí vitalita křesťanství závisí na znovunalezení vztahu k spirituální a existenciální dimenzi víry. Obnovená a nově pochopená křesťanská spiritualita může významně přispět k duchovní kultuře dnešního lidstva i daleko za hranicemi církví.

Když František z Assisi uslyšel ve vidění třikrát Boží výzvu „Františku, vstaň a oprav můj dům, který, jak vidíš, je v troskách!“, zprvu se domníval, že má opravit malou zpustlou kapličku svatého Damiána, což také udělal. Teprve později pochopil, že je povolán k opravě celé zpustlé římské církve své doby.

Možná i papež František a celá katolická církev si teprve postupně uvědomuje, že synodální obnova je proces, který se netýká pouze katolické církve. Jde o mnohem víc, než jen o proměnu klerikální mentality a strnulých institucí katolické církve, zmítané skandály a vnitřními spory v v dynamickou síť vzájemné komunikace.  Synodalita (syn hodos – společná cesta) vyžaduje solidaritu, kooperaci, kompatibilitu a ekumenické společenství v nejširším a nejhlubším smyslu slova. Jde o víc, než jen o jednotu mezi křesťany či prohloubení mezináboženského dialogu.

Proces globalizace, srůstání světa, se v naší době ocitl ve vážné krizi. Ukázaly se jeho mnohé temné stránky – vzrůst ekonomické nerovnosti, globalizace terorismu, nakažlivých nemocí a nakažlivých ideologií etnonacionalismu, populismu a konspiračních teorií. Velké problémy lidstva však nelze řešit jen na nacionální úrovni. Globální propojení na rovině ekonomické, dopravní a informační samo nevytvoří „oikumené“, společný domov. Chybějící spirituální dimenzi procesu globalizace nemůže nahradit žádná ideologie, ani „křesťanská ideologie“, křesťanství jako ideologie.

Jedno tělo, jeden Duch, jedna naděje. Nejen se všemi křesťany, nýbrž se všemi lidmi a se všemi formami života na Zemi tvoříme jedno tělo. Boží Duch, Spiritus Creator, neustále vytváří, oživuje a přetváří toto tělo, nedokončenou symfonii stvoření. Žije a působí skrze naši naději, víru a lásku; ustavičně překračuje a boří všechny hraniční zdi, které jsme postavili mezi námi a v nás.

Závěrečný pozdrav a výzva

Na závěr bych rád citoval jeden židovský, chasidský příběh. Rabi Pinchas položil svým žákům zdánlivě jednoduchou otázku, kdy končí noc a začíná den. „Je to tehdy, kdy je už dost světla, abychom mohli rozeznat psa od ovce,“ navrhoval jeden. „Je to tehdy, kdy můžeme rozeznat moruši od fíkovníku,“ tvrdil druhý. „Je to v tom okamžiku,“ odpověděl rabín Pinchas, „kdy můžeme v tváři kteréhokoliv člověka rozeznat svého bratra či sestru. Dokud to nedokážeme, je ještě noc.“

Bratři a sestry, v části našeho světa, v části našich komunit víry a našich církví, v části našich srdcí je ještě noc, vládne tam tma předsudků, strachu a nenávisti.

Cil „nové reformace“ je proměnit a sjednotit křesťanství v úsilí o jednotu lidské rodiny. Je to eschatologický cíl, ale v naší době máme učinit důležitý krok na cestě k němu. Ten spočívá v poznání a uznání – se všemi důsledky – toho, že všichni lidé jsou našimi bratry a sestrami, že mají stejná práva na uznání své důstojnosti, na naše přijetí v respektu, lásce a solidaritě.

Lidé, národy, kultury i církve hledají v rozbitém světě svou identitu a novou naději. Vaše shromáždění má název: Jedno tělo, jeden Duch, jedna naděje. Ano, toto je naše naděje, s níž se chceme rozdělit se všemi. Naše naděje spočívá v tom, že Duch Boží neustále sjednocuje lidstvo v jedno tělo.

Svatý Pavel psal o víře, která koná v lásce. Buďme svědky víry, která skrze lásku neustále probouzí naději. Buďme svědky pokračujícího vzkříšení Dárce naděje.

Přeji Vašemu letošnímu shromáždění, aby bylo přesvědčivým znamením naděje, že noc pokročila a den se přiblížil. 

Zahajovací projev na Valném shromáždění Světového luterského svazu v Krakově (14.9. 2023). Mezititulky redakční