Dýně a ideologie

Hana Farná
Autor: Christnet.eu

Pan farář rozkopal dětem vydlabané dýně, dokonce dvakrát. Nazval je nástroji zla a symboly satanského svátku „halovín“.

Pan farář vystupuje jako důsledný bojovník proti temným silám. Jenomže kdyby chtěl být opravdu důsledný, musel by i na hřbitov a pozhasínat svíčky na hrobech. Svíčky sice nejsou přímým dědictvím po Keltech, nicméně společný jmenovatel tady je: vždyť světlo v temnotě je dávný archetyp, starý jako lidstvo samo. Docela obecně, všichni to přece známe, už od malička: světélko ve tmě je znamením bezpečí, útulného tepla a hezky se na ně dívá. „Buď chválen bratrem ohněm, co plaší temnou noc a radostně nám září a chvátá na pomoc“ (sv. František z Assisi).

Zmasakrované dýně jsou v tom navíc nevinně, na scénu přicházejí až v polovině 19. století, kdy Irové, vystěhovalci po velkém bramborovém hladomoru, obohatili Nový svět o starobylé tradice svých předků Keltů. Jen se museli trochu přizpůsobit – místo řepy a tuřínu měli k dispozici hojně pěstované dýně. Byl to šťastný nápad, i dávní druidové by museli být nadšení z elegantních lucerniček. Na kořenovou zeleninu si nikdo už ani nevzpomene. Dýně to vyhrála a satana neviděla „ani z rychlíku“.

Keltská světélka měla podobný účel jako naše svíčky – ukazovat cestu, provázet temnotou noci svátku Samhain, kdy končilo léto a předávalo vládu temné části roku. Keltové, a nejen oni, rozlišovali totiž jen dvě části roku. Léto a zimu, tedy světlé a tmavé období. V jejich představách právě v tento den došlo k prolínání dvou světů, kdy přírodní síly vstupovaly do světa lidí a ztrácela se hranice mezi světem živých a mrtvých. Rodina musela posvítit na cestu – živým, aby se neztratili, a mrtvým, aby dobře došli. Tato představa byla pevně zakořeněná. A nebyla vlastní jen Keltům. Nešlo ji zakázat, zrušit. Bylo jasné, že jde o dávný archetyp, který s lidstvem bude už napořád. A tak roku 998 svatý Odilo, benediktinský opat z Cluny, zavedl památku věrných zemřelých.

Keltský svět byl plný duchů, a to nejen zemřelých předků, ale i víl, rusalek, skřítků dobromyslných i zlomyslných, každý strom měl svého ducha, každý kámen mohl ožít. Celá příroda byla živá bytost. Takové vnímání světa je kouzelné a obohacující. Napadlo vůbec někdy pana faráře, co by zbylo z našich pohádek bez odkazu dávných Bójů?  A došlo mu, že opera Rusalka by nikdy nevznikla? Vždyť všichni její protagonisté jsou „démonického“ původu: Rusalka, lesní žínky, vodník, bludičky. A v neposlední řadě ježibaba. Hluboce věřící Antonín Dvořák jistě neměl na mysli magii, bílou ani černou (nejsem si jistá, kam ježibabu zařadit). Zrovna tak nikoho (soudného) nenapadne, že Harry Potter znamená něco více než vtipnou a dobrodružnou pohádku „pro malé i velké děti“. Jeho autorku opravdu nepodezřívám ze satanistických praktik! Totéž platí o Saxaně a jejím lexikonu kouzel. Kdo by se nesmál hláškám „tak za tohle bude tři sta let po škole“, „tatínek nemůže přijít, ve dne spí…on je netopýr“. Zní to sice absurdně, ale ten, kdo dnes dětem zničí dýně, může zítra zakazovat pohádky Boženy Němcové. Možná rovnou pálit. Vždyť takový Čertův švagr – to je přece přímo ukázkový spolek s ďáblem!

Pan farář je bývalým exorcistou a podle všeho má příznaky dost závažné profesionální deformace. Náš svět je pro něho hřištěm zlomyslných démonů. Jako by zapomněl, čemu Katechismus katolické církve jasně říká NE: horoskopům, věštěním, všem formám okultismu. Skvěle to vyjádřil plzeňský biskup Tomáš Holub (volně cituji): Ďábel není “čertík“, je zlo. Ale my jsme na straně Ježíše. Není žádoucí podléhat mechanistickému pojetí, ale není radno si zahrávat.

Církev nemá žádné oficiální stanovisko k příběhům, jako je Harry Potter, Saxana nebo Čertík Bertík (Štěpánka Haničincová docela jistě nebyla ve vleku satana…). Církev logicky předpokládá, že tady pomůže rozlišování – za pomoci zdravého rozumu a neparanoidní výměny názorů. Právě bývalý exorcista by měl prosit dnes a denně o dar rozlišování, zvláště v dnešní době. Určité podivné počiny jen pokazí už i tak nabouraný image církve, je to další kapka ke kauzám zneužívání zametaným pod koberec, k poměrům na KTF, k nekonečným diskusím o rozvedených v novém manželství. V očích sekulární veřejnosti jsme spolek umanutých podivínů – a podle mého názoru jenom proto, že někdo si plete víru s ideologií.

V ohlasech na zničené dýně často zazněla věta „Aby nás Pán Bůh pří zdravém rozumu zachovati ráčil“. K tomu nemám co dodat.

Autorka je lékařka, katolička a publicistka