Seznamka
Petr Glogar
Autor: Fortna.eu
Rozhovor s karmelitánem a psychoterapeutem Petrem Glogarem o tom, proč jsme dnes úzkostnější než dřív a co se s tím dá dělat.
Proč se mnoho lidí, dospělých, mladých i dětí, cítí špatně, ačkoli se máme v Evropě a v Česku tak dobře?
Rozpadlo se nám příliš mnoho jistot, mnozí lidé mají pocit, že se na nic nedá spolehnout. A přišlo to rychle. Najednou jsme byli postaveni před události, kterým vůbec nerozumíme. Například z rozhovorů s klienty vím, že se opravdu báli, že pandemii covidu nepřežijí. A byli to poměrně mladí a zdraví lidé…
Asi není jednoduše možné říct, že jsme dnes úzkostnější než před dvaceti lety, ale podle psychologů to lze jednoznačně říct o dospívajících. Souhlasíte?
Mluvit obecně je ošemetné. Lze nicméně říct, že lidé o úzkostech dnes víc mluví, častěji přicházejí k odborníkům s takovými obtížemi, častěji se s nimi setkali ve svém okolí. Z diskusí s odborníky, především s těmi, kteří pracují s mládeží, je patrné, že pocit strachu, obavy, úzkosti narůstá. Úzkost je něčím, s čím se v ordinacích či v terapii potkávají denně.
V krátké době jsme byli postaveni před několik velmi znejisťujících otázek: pandemie covidu, válka pár set kilometrů od nás a rozmach umělé inteligence, připomínající dospívajícím, že práce, které by se rádi naučili, možná brzy nebudou potřeba. A ta nejistota z budoucnosti se samozřejmě týká i vztahů…
A uveďme ještě jeden důležitý moment: mladým lidem chybí vzory starších, kteří dokážou snést vyšší míru nejistoty, ve společnosti chybí dostatečně silná skupina lidí, kteří svými postoji vyjadřují, že „to ustojíme“, prošli jsme už ledacos, zvládneme i toto… Strach z nejistoty se tak projevuje všude a dopadá nejsilněji na mladou generaci.
Máme přece zkušenost z covidové pandemie, dokázali jsme se postavit neznámému smrtícímu viru.
To ano, ale ta zkušenost byla rychle vystřídána válkou. Myslím, že jsme si ji jako společnost nedokázali přivlastnit natolik, abychom se na ni mohli s jistou samozřejmostí odvolávat. Chybí nám lidé s vnitřní jistotou, lidé, kteří s vnitřním klidem řeknou, jdeme dál, nějak to musíme zvládnout. Chytáme se pak kdečeho, nebo nás dostihne strach, obavy, neurotické potíže, úzkosti…
Je úzkost aktuálně vyvolána střetem s ohrožením – pandemií covidu, válkou, alarmistickými články v médiích? Nebo něčím subtilnějším – pocitem osamění, setkáním s nepřijetím vrstevníky, dávnými negativními vzpomínkami, tím, že si uvědomíme vlastní smrtelnost?
Řekl bych, že za tím vším je vědomí nejistoty. Dospělí a starší lidé, kteří mají něco za sebou, mají schopnost takzvaně „kontejnovat“, absorbovat určitou míru nejistoty. S každou další generací jsme si ovšem zvykli mít všechno zajištěné – co potřebujeme, dostaneme. Nebyli jsme postaveni do situace, kdy člověk neví, co bude zítra.
Ztratili jsme to, čemu psychologové říkají odolnost, schopnost něco vydržet, čelit nepřízni prostředí. Žijeme již poměrně dlouho v blahobytné společnosti. Neměli jsme důvod učit se odolnosti. Ta se získává prostě tím, že si musíte něco odříct, něco nemít, a to se těžko cvičí, když máte vše na dosah.
A pokud přijde nějaký nedostatek, tak až příliš snadno očekáváme pomoc zvenčí, od státu, od někoho všemocného. Spíš ovšem potřebujeme vzor lidí, kteří se poprali s životem a neztratili naději.
Jak byste definoval úzkost? Kde se bere?
Úzkosti mohou být vyvolané nějakým traumatizujícím zážitkem, spouští je pak obdobné okolnosti, situace, kdy dotyčný ztratil pocit bezpečí. Tak třeba pes, který se rozběhne proti dítěti s tím, že si s ním chce hrát, ale dítě to takto vůbec neprožívá, v něm může vyvolat trauma a dítě se pak bojí všech psů. Ne vždy je ale původ úzkosti takto zřejmý. Úzkosti lidstvo provázejí odnepaměti, mělo se za to, že to je daň inteligence. Pokud jste inteligentní, můžete přemýšlet o různých scénářích a strachovat se. Pak přišel Freud s myšlenkou, že úzkost je důsledkem potlačených vzpomínek z dětství. A své si k původu úzkosti řekli i genetici. Dnes se setkáváme i v terapiích s tématem environmentálního žalu, který se rodí z obav a úzkostí o budoucnost naší planety. A s tím spojené téma smysluplnosti partnerských vztahů a založení rodiny.
Zjednodušeně řečeno, úzkost je strach z něčeho nedefinovaného. Objeví se náhle a projevuje se nekontrolovaně, doprovázena mnoha somatickými průvodními příznaky, jako je pocení, bušení srdce, bolest krční páteře. To je možná nejhorší – není definováno, co by se mohlo stát. Je to jakási úzkost z budoucnosti, zpochybnění smyslu všeho, počínaje chozením do školy a konče vztahy s druhými. Úzkosti mohou přerůst až do ataky, kdy se lidé nejsou schopni pohnout, natož vyjít z domu nebo se s někým sejít.
Co se s tím dá dělat?
Vzpomínky se mohou měnit. A to pokaždé, když je „vytáhneme“ na povrch. Například můžeme klienta učit vstupovat do těch situací a postupně, krok za krokem, je zvládat. Jako když se otužujete. Tímto způsobem pomáhá behaviorální terapie. Důležité je, aby měl člověk nějaký stabilizátor, něco, k čemu se vztahuje. Pomáhají například meditace. Učí člověka soustředit se na něco, co má před sebou. Zdá se, že tam, kde se objeví nějaká hrozba, formuje se často i záchrana, tedy nový způsob, jak tyto události transformovat.
Nevede spíš člověka k tomu, aby se soustřeďoval do vlastního nitra, do sebe?
Ano, například když se člověk soustředí na dýchání, může to být kritické v tom, že to člověka vede dovnitř. Je lepší najít si nějaký bod vně, strom, sochu…
Při úzkosti se mozek začne vařit, přemýšlíte překotně o různých scénářích, co se stane, a také o tom, co by se mohlo stát – a začnete si dělat starosti. Nejde to vymazat. Pomáhá však soustředit se na jednu věc. Meditace jsou dobrý způsob, jak se z úzkostí postupně vymanit.
Jinou osvědčenou metodou je pohyb v přírodě. A to nejen na jaře a v létě, kdy je vše zelené a barevné, ale i v zimě a ve sněhu. Pohybem se rozproudí krevní oběh a pročistí se hlava. Při tom se vyplavuje endorfin a přináší to z dlouhodobého hlediska velkou úlevu. Jde o to kráčet, pozorovat, dívat se a vůbec zaměstnávat smysly: všímat si, co vidím, cítím, čeho se dotýkám. Je to vlastně taková laskavá pozornost k tomu, co se odehrává právě teď a tady. Uvědomovat si, že příroda a svět kolem nás je krásný. Někomu dokonce pomáhá chodit na výstavy obrazů. Hlava má šanci se věnovat jedné věci a nechat úzkostné myšlenky být… Znamená to ovšem věnovat se těmto metodám pravidelně; když je člověku zle, těžko bude meditovat.
Je to, o čem spolu mluvíme, odrazem jakési obecné lidské vnitřní touhy po spiritualitě?
To nevím, asi bych si netroufl dávat úzkosti do nějaké přímé relace se spiritualitou. Zároveň, pokud se člověk odpojí od svého Tvůrce, pokud ztratí vertikálu, tak se pravděpodobně rozkmitá horizontála. Potřebujeme to, co nás drží pohromadě, a toužíme po tom. A tím spiritualita je.
Vy jste vybudoval Fortnu, tzv. otevřený klášter, kde se věnujete meditaci, psychoterapeutické práci se skupinami i individuální psychoterapii. Jaké máte v tomto směru zkušenosti ze své psychoterapeutické a kněžské praxe?
Věnuji se párové a rodinné terapii, poslední tři roky také pracuji s dospívajícími pacienty. A ano, mohu potvrdit to, co jsme před chvílí říkali o obecných trendech.
Ukazuje se také, že meditace je nízkoprahová. Jde o to naučit se sedět v tichu v přítomnosti a pracovat s myšlenkami, naučit se vnímat, že ta myšlenka nejsem já sám. Pomáhá tu dech, jediná jistota, kterou určitě máme. To může být ten stabilizační bod.
Zmínil jste se o pochybnostech o smyslu života, o obavách z budoucnosti, ale i o meditaci. Promítá se do vaší práce terapeuta, že jste kněz?
Tady ve Fortně se o mně ví, že jsem kněz. Někteří věřící lidé mne i proto vyhledávají. Ze zkušenosti vím, že věřící se může opřít o modlitbu, o důvěru, že existuje někdo, kdo o něm ví. Zmíněná meditace je pro věřící kolikrát jen jiným slovem pro zkušenost s Bohem. A tedy mohou do svého úsilí zvládnout úzkost zapojit i tento rozměr.
Ve Fortně máme meditační kapli, v optickém středu místnosti je umístěn svatostánek. Když jsme ji plánovali, chtěl jsem zdůraznit, že ve středu naší pozornosti má být On. Chcete-li, může to být pro vás pevné místo ve vašem vesmíru, třeba ve vašich obavách nebo úzkostech. Ve chvílích, kdy vám události nedávají smysl… Taky si můžete prakticky vyzkoušet, co to znamená dívat se na druhého člověka, který sedí naproti vám skrz Krista, skrz Boží přítomnost. Mění nám to optiku pohledu a postoje vůči tomu, který jiný než vy sami, a to může být do jisté míry uzdravující proces.
Vedle toho jsem začal pracovat na Klinice psychologie a psychoterapie. Tam jsem anonymním terapeutem, tj. klienti nevědí, že jsem kněz.
Mezi vašimi klienty jsou věřící i nevěřící lidé, liší se nějak svými úzkostnými stavy?
Možná v tom, že nevěřící jsou otevřenější, přístupnější změně pohledu na sebe a vnější svět. Chtějí řešit aktuální situaci. Věřící hledají chyby ve svém duchovním životě, mluví víc o vině a soustředí se na to, co asi způsobili. Jak je možné, že se nám stane tohle, když se modlíme a chodíme do kostela?
Dokončení rozhovoru naleznete v tištěné verzi časopisu Universum č. 3/2023
Související článek - recenze knihy rozhovorů s Petrem Glogarem publikovaná v magazínu Christnet
Petr Glogar vystudoval Katolickou teologickou fakultu UK v Litoměřicích, během studia tajně vstoupil k salesiánům. Po vysvěcení v roce 1988 působil v Moravské Třebové, Kralicích na Hané a Prostějově. V roce 1993 se rozhodl odejít k bosým karmelitánům, kde po čtyřleté formaci v různých karmelitánských komunitách v Itálii složil své druhé věčné sliby. Od roku 1996 se podílel na utváření řeholní komunity studentů a obnově kláštera ve Slaném, kde byl dvanáct let převorem. V letech 2006 až 2010 studoval na Gregoriánské a Lateránské universitě v Římě. Mezitím prošel čtyřletým psychoterapeutickým výcvikem v rodinné terapii psychosomatických poruch v Liberci a následně o pár let později výcvikem psychoterapie dětí a rodičů. Vede soukromou terapeutickou praxi. Více než třicet let úzce spolupracuje na projektu Manželská setkání, od roku 2001 je součástí týmu zabývajícího se mužskou spiritualitou a iniciací, vede duchovní cvičení a poskytuje duchovní doprovázení. Stál u zrodu kláštera bosých karmelitánů na Hradčanech – Fortna, který byl otevřen v roce 2020. V roce 2023 publikoval knižní rozhovor s názvem Tvořit Nové věci (Vyšehrad).
