Seznamka
Michal Kaplánek
Autor: wikipedia.org / Wikipedia Commons
Rozhovor se salesiánem Michalem Kaplánkem, který se věnuje sociální pedagogice na Pedagogické fakultě MU a na VOŠ JABOK v Praze a v minulých letech byl garantem oboru Pedagogika volného času na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Kniha Svobodný čas zaujme už provokativním titulem. Vždyť pedagogika volného času je v rámci vzdělávacího procesu na okraji zájmu, a najednou je chápána jako klíčová pro západní společnost založenou na svobodě… Jak vůbec došlo k vyprofilování knihy?
Ta trochu provokativní myšlenka - chápat volný čas jako svobodný čas - není úplně nová. Přišli s ní v sedmdesátých letech němečtí kolegové Wolfgang Nahrstedt a Horst Opaschowski, kteří se dlouhodobě věnovali významu volnočasových aktivit. Navazovali přitom na osvícenské myslitele, kteří poukazovali na to, že má-li být člověk svobodný, aby se mohl svobodně zapojit do společnosti, musí mít každý, i úplně obyčejný člověk, nějaký volný čas. Dalším podnětem pro Opaschowského byla studie Jürgena Habermase zaměřená na priority dělníků jedné hamburské automobilky. Pracovali u pásu, příliš je to nebavilo, ale hodně si vydělali. A vydělané prostředky pak rychle utráceli za povrchní zábavu. Volný čas byl pro ně prostředkem kompenzace toho, co jim chybělo v zaměstnání. Ten koloběh postrádající smysl ho přivedl k myšlence rozvinout pedagogiku volného času.
Je vůbec možné vychovávat ke svobodě v hlubším slova smyslu?
Volný čas je příležitostí objevit vlastní svobodu hned v několika rovinách. Základem je učit lidi přemýšlet o tom, co budou dělat ve volném čase. Klást si otázku, co mě bude naplňovat, co mně prospívá… V minulých letech jsme uskutečnili výzkum, co ovlivňuje mladé lidi při rozhodování o tom, co budou dělat ve volném čase. Média? Kamarádi? Cílem bylo zjistit, jak v nich můžeme podpořit resilienci vůči konzumním vlivům, inspirovat je k větší svobodě.
Jeden ze spoluautorů knížky, Jakub Sirovátka, výstižně píše: Narušení hyperkonzumního chování znamená naučit se prostě „být“, nic „nedělat“. Jak se přiléhavě říká: „lelkování“ otevírá mysl. V protikladu ke konzumu stojí objevení všední každodennosti jako zdroje významnosti a zajímavosti. Člověk se znovu musí učit nevlastnickému, nemajetnickému vztahu ke světu, a to se týká i touhy po vlastnění zážitků.
To je mimochodem také jedno z témat knihy: výchova ke svobodě versus problém záměrnosti výchovy…
Myšlenka svobody se v té knize objevuje neustále. Naše pojetí pedagogiky volného času je hodně vzdálené takové té mechanické představě trávení volného času v různých kroužcích. Tím vlastně dětem volný čas bereme!
Dnes se hodně mluví o potřebě rozvoje kritického myšlení. Myslí se tím především racionální rovina. Stejně tak jde přitom o rozvoj kritického myšlení v rovině osobního života, o rozlišování, co mně prospěje a co mně uškodí.
Jak by tedy výchova ke svobodě skrze volný čas měla probíhat?
Znamená to učit lidi přemýšlet o tom, co budu dělat a proč to chci dělat. Jinak řečeno hledat příležitosti, jak pomoci lidem kultivovat jejich způsob rozhodování.
obálka revue Universum 4/2023
Autor: www.krestanskaakademie.cz/casopis-universum/
V odborné komunitě se hovoří o volnočasové kompetenci, o schopnosti prožívat volný čas. Prvním stupněm je naučit děti hrát nějakou hru tak, aby si ji dokázaly užít. Další stupně člověka vedou k reflexi prožitků volného času a cílem je dobrat se antické scholé, životního postoje člověka hledajícího moudrost oproti člověku zahlcenému prací a zábavou. Tady připomeňme Radima Palouše, který viděl v návratu ke scholé osvobození od připoutanosti ke každodenním starostem. Volný čas tedy není jen čas, kdy nic nemusím, ale příležitostí k péči o vlastní já, příležitostí věnovat se tomu, co dělá člověka člověkem.
Mně totiž dnes už nejde ani tak o výchovu ve volném čase (kroužky) nebo skrze volný čas (zážitková pedagogika), ale o výchovu k volnému času, tedy abychom si ho uvědomovali a nějak s ním pracovali.
Jak pak chápete vztah mezi osobnostní výchovou a výchovou ke svobodě?
Ta témata se v knize do určité míry prolínají už proto, že knížka zahrnuje příspěvky různých autorů. Někteří vidí cestu spíš v osobnostní výchově, například pomocí dramatické nebo literární výchovy. A jiní zase prostřednictvím animace lidí, v povzbuzování k uvažování o životě, včetně uvedení do metod, které takové přemýšlení mohou podpořit jako třeba meditace, relaxace atd. Smyslem není vyrobit si zážitky, smyslem kontemplace je otevřít se obdarování – od druhých, od Boha, otevřít se úžasu nad krásou přírody, umění…
Narážíte tady na to, co je úběžníkem vašeho příspěvku, a sice že spolu s Josefem Pieperem chápete jako vrchol scholé kontemplaci.
Tak to chápali už někteří antičtí filosofové, například Platón. Vrcholem scholé pro ně bylo proniknout do podstaty věcí, nazírat je.
Rozumím vám dobře, že vaší ambicí je vnést do pedagogiky volného času kontemplaci?
Ano, ale to neznamená primárně nějakou náboženskou výchovu. Jde spíš o příležitost, učit se jakési naslouchající pasivitě, schopnosti nechat se oslovit, žasnout nad něčím krásným či dobrým. To podle mne patří k životu.
Je alarmující, když z výzkumů chování dětí (generace Alfa) a mladých lidí (generace Z) vyplývá, že součástí jejich identity je chytrý telefon. Nejsou bez něj schopni fungovat.
To musí klást obrovské nároky na osobnost pedagoga.
To známe z praxe: pedagog musí zaujmout a v tu chvíli děti telefony nepotřebují. Řečeno slovy Petra Baumana v probírané knize, konečným garantem hodnotového ukotvení výchovy je vychovatel, přesněji charakter, „životní sloh“ vychovatele, vycházející z jeho postojů, potřeb a zájmů.
Ve zmiňovaném výzkumu se ukázalo, že motivovat děti k resilienci vůči konzumnímu stylu života, resp. k větší vnímavosti vůči dalším možnostem, je možné až od určitého věku. Je třeba navázat na určitou osobní zralost, ke které děti dospějí v období mezi jedenáctým a patnáctým rokem. Právě v tomto období děti začínají abstraktně uvažovat a současně začínají přemýšlet, co pro ně má hodnotu.
Například jsme se skupinou čtrnácti – až osmnáctiletých zkoušeli formou scénky vyjádřit rozhodování. První skupina měla vyjádřit, jak zvažují, zda půjdou v neděli do kostela, nebo hrát fotbal. Druhá skupina ztvárnila dilema, zda jít na party, anebo pomoci spolužačce s učením a třetí měla scénkou vyjádřit, zda půjdou tam, kam chtějí jít jejich kamarádi, nebo tam, kam chtějí jít oni sami. Bylo vidět, že všechna ta rozhodování jim byla velmi nepříjemná. Snažili se to vyřešit nějak smířlivě, ale v životě se v mnoha případech konfliktu nelze vyhnout.
Podobně kolegyně Dudová vede na Teologické fakultě Jihočeské univerzity předmět Animace a přímo při výuce vede studentky a studenty k sebezamyšlení. Smyslem animace (nedirektivního vedení) není v rámci tohoto předmětu organizování zábavy, ale primárně naplnění duchem – a sebezkušenostní prvky pomáhají objevit, o co jde.
A podobně lze vést děti i ke kontemplaci? Nebo k zážitku transcendence?
Do jisté míry ano. Kolegové, Anna Dudová a Richard Macků, připravili praktickou příručku s náměty, jak dětem zpřístupnit nejen proces rozhodování a řešení problémů, ale právě i meditaci, přemýšlení o sobě, relaxování a podobně. Rozvíjet spirituální rozměr člověka, jak se dočteme v knížce, o níž mluvíme, lze i pomocí estetické zkušenosti.
Tady je myslím důležité právě rozvíjet metody animace, pro něž je typické, že mají za cíl probouzet skrytý potenciál mladých lidí. Nejsnáze si to představíme v kreativní oblasti. Zpívání, hraní na hudební nástroje, divadlo, malování – to vše dělá člověku radost. A podobně to lze zkoušet v sociální a v duchovní oblasti.
Mark Smith říká, že jsou tři pojetí výchovy. Formace (vím, co by měl člověk umět, a k tomu ho formuji), edukace (ve smyslu educo, vyvádění z nevědomosti, ven z platónské jeskyně k hlubšímu poznání) a pak animace (probouzení toho, co v lidech je). A tato tři pojetí se v dějinách pedagogiky různě propojují.
Paradoxem je, jak už jsme zmínili, že na pedagoga volného času jsou svým způsobem kladeny vyšší nároky než na ostatní pedagogy ve vzdělávací soustavě. Už proto, že by měl být lidsky zralejší…
Přesně tak, je nepochopitelné, že učitel musí mít magisterské vzdělání, zatímco na pedagoga volného času stačí kurz. Sympatické je, že na Pedagogické fakultě JU byly v návaznosti na naše výzkumy zavedeny pro učitele druhého stupně tři předměty vztažené k pedagogice volného času.
To je hezký příklad mezioborové spolupráce na Jihočeské univerzitě.
A také konkrétní příklad přínosu teologie pro sociální a humanitní obory.
Svobodný čas
Tématem rozhovoru je kniha: Svobodová, Z. (ed.) Svobodný čas: pedagogika volného času jako výchova ke svobodě, Praha: Karolinum, 2023. Vybrané výsledky výzkumů, na které v rozhovoru odkazujeme, jsou v knize: Kaplánek, M. (ed.). Volný čas dětí staršího školního věku: vybrané výsledky výzkumu volného času a životního stylu dětí ve věku 11–15 let a jejich využití v pedagogice. České Budějovice: Nakladatelství JU, 2022. Příručka s náměty k výchově k volnému času: Dudová, A.; Macků, R. Kompas nebo vařečka?, České Budějovice: Jihočeská univerzita 2022.
Vydáno ve spolupráci s revue Universum. Článek vyšel v aktuálním čísle 4/2023.
