Seznamka
Jaromír Odrobiňák
Autor: facebookový profil Radia Proglas - studio Praha
Jaromír Odrobiňák pracuje jako koordinátor spirituální péče v Psychiatrické nemocnici Bohnice a je katolickým duchovním. O svém směřování ke kněžství mluví jako o hobití cestě. Má velké zkušenosti i jako terapeut a nemocniční kaplan. Popisuje práci týmu spirituální péče, snahu o destigmatizaci duševně nemocných a splynutí „světa nemocných“ a „světa zdravých“ v nemocničním kostele, na který je vyhlášená sbírka.
Jaký jste byl v dětství, o čem jste snil?
Byl jsem od dětství náruživý čtenář, takže na to, o čem jsem nejen snil, ale čemu jsem se pak i věnoval, mělo vliv, co jsem právě četl. Pamatuji si na tři stěžejní profese, kterým jsem si přál v dospělosti věnovat: hajný v hlubokém polesí, ošetřovatel zvěře v safari, námořník na zaoceánské lodi. Tři fyzicky poměrně náročná povolání, navíc v přírodě.
Paradoxně celý dospělý život trávím ve velkoměstě a kromě několika let před listopadem 1989, kdy jsem nebyl přijat k vysokoškolskému studiu a stavěl jsem kulisy v divadle, pracuji převážně duševně.
Máte nějaké zkušenosti z mládí s duševně nemocnými? Rodina byla „zdravá“?
Ačkoliv to sám občas pozoruji, že pro pomáhající profese se častěji rozhodují ti, kteří k tomu byli v dětství nasměřováni zkušeností s dlouhodobým pečováním o nemocného člena rodiny anebo aspoň jako starší sourozenci o ty mladší, u mne z toho nic neplatí. Vzpomínám si však, že z pohádkových bytostí jsem si jako dítě nejvíce oblíbil vodníky, takže zájem o duše u mne pramení možná z tohoto zájmu.
Pocházíte z věřící rodiny, nebo jste všechno objevoval sám?
Rodina byla věřící, ale takřka nepraktikující, takže během dospívání jsem si musel ke zralé víře dojít a říct ke svému křtu z dětství své dospělé ano. Naštěstí jsem na to nebyl sám, měl jsem skvělého průvodce, pátera Jiřího Reinsberga.
Jak dlouho trvalo vaše rozhodování pro duchovní práci? Co vás přesvědčilo? Jaký je rozdíl mezi „duševním“ a „duchovním“?
Mé směřování ke kněžské službě byla taková Hobití cesta tam a zase zpátky. V době gymnaziálních studií mne zajímala psychologie, ale nebyl jsem k vysokoškolskému studiu doporučen, a když už to po politických změnách bylo možné, zvítězila u mne teologie. Během formace v Arcibiskupském semináři a studia na KTF UK v Dejvicích jsem však zjistil, že stát se knězem znamená takřka automaticky být pak farářem, rozhodl jsem se proto studium dokončit, ale nebýt vysvěcen. Věnoval jsem se pak mnoho let poskytování krizové intervence a terapii. Teprve když se u nás vedle farní pastorace začala rozvíjet i kategoriální, nejdříve v armádě, později i ve vězeňství nebo zdravotnictví, postupně jsem přijal jáhenské svěcení a po deseti dalších letech i kněžské svěcení.
O rozdílech mezi duševním a duchovním existují stohy popsaných stránek, nenapadá mne nic, co by v nich už nebylo. Pro mne je pojem duchovní nadřazenější, ale zároveň předpokládá existenci duševna a staví na něm, takže jsem vděčný, že při duchovním doprovázení duševně nemocných mohu obojí spojit.
Studoval jste v semináři v Litoměřicích. Jaké tam bylo prostředí, na co a koho rád vzpomínáte?
V Litoměřicích jsem byl jen v Teologickém konviktu jeden rok a dodnes vděčně vzpomínám na štěstí, které nás potkalo, že ten rok tam byl ustanoven jako spirituál úžasný františkán Bernard Řišský, který, když nastalo okolo Pražského jara na chvíli uvolnění totalitního režimu, spolupracoval v rodinné poradně v Mělníku s jedním z nejlepších manželských psychologů, Zdeňkem Riegerem, mým pozdějším kolegou z Krizového centra RIAPS, které spoluzakládal.
Kde jste začal kaplanskou službu? Co se vám na ní líbilo a co bylo složité?
Nejprve jsem byl v roce 2008 vybrán v konkursu na nově vzniklou pozici nemocničního kaplana ve Fakultní nemocnici v Motole (dále FNM). I tato největší nemocnice v republice na počátku vytvořila pouze jeden pracovní úvazek, který se navíc rozhodla rozdělit mezi tři kaplany, aby byla služba zajištěna co nejefektivněji. Mými milými spolupracovníky a dodnes přáteli se tehdy stali farářka Alena Procházková a farář Pavel Pokorný, dnes synodní senior CČE. Se spirituální péčí ve zdravotnictví se v naší zemi začínalo a systemizované místo do té doby existovalo pouze v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích, protože v armádě už byli zavedeni vojenští kaplani.
V tom spočívala složitost naší služby, že jsme jí teprve otvírali dveře do nemocnic a překonávali počáteční nedůvěru personálu. Pomáhalo nám, že jsme absolvovali v akademickém roce 2007/2008 pilotní kurz pro nemocniční kaplany na ETF UK, a dále to, že ve FNM už působila jako koordinátorka psychosociální a spirituální péče MUDr. Eva Kalvínská, které se v ní podařilo zbudovat Prostor ticha. Po roce získávání zkušeností a rozjetí spirituální péče ve FNM jsme se se sestrou kaplankou Alenou Procházkovu posunuli budovat týmy spirituální péče do dalších pražských nemocnic, ona se stala první koordinátorkou v tehdy ještě Fakultní nemocnici na Bulovce (dnes NNB) a já jsem se stal zakladatelem a koordinátorem týmu spirituální péče v tehdy ještě Psychiatrické léčebně v Bohnicích (dnes PNB), kde působím do současnosti.
kostel sv. Václava v léčebně Bohnicích
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Vystudoval jste hodně psychoterapeutických kurzů a výcviků, jak vám to pomáhá v dnešní každodenní praxi?
Pro jistotu předesílám, že v Psychiatrické nemocnici Bohnice pracuji jako nemocniční kaplan a nikoliv jako psychoterapeut, od toho jsou tam lékaři, psychologové a další kolegové s psychoterapeutickým vzděláním a praxí. Dovednosti získané v kurzech krizové intervence nebo v sebezkušenostním výcviku využívám automaticky, kdykoliv je toho potřeba. Znamená to, umět hovor nejen začít, ale také strukturovat a ukončit. Neignorovat emoce, ať už smutku nebo vzteku, ale dát jim prostor, protože bez toho žádná pomoc, ani ta duchovní, k nemocnému nepronikne. Zjistit a sledovat očekávání pacienta od rozhovoru, nikoliv mé představy o něm, ačkoliv průběžné zpřesňování cíle našeho setkání děláme společně. Zkušenosti ze supervizního výcviku mne naučily zdravě nastavit hranice, abych pacientům svým pomáháním neubližoval, ale také osobní psychohygieně.
Jaký názor máte na Psychiatrickou nemocnici Bohnice, daří se v něm duchovní praxe? Někdy dochází ke změnám…
V minulosti jsem pracoval šest let jako vedoucí linky důvěry v Krizovém centru RIAPS a trochu jsem se odtamtud díval na PNB přes prsty, že se v ní nedělá opravdová psychoterapie, a nerozumně jsem ji srovnával s nejrůznějšími psychoterapeutickými centry a stacionáři, které nově vznikaly po Praze. To, že jsem dnes v PNB už patnáct let, svědčí o tom, že jsem změnil svůj názor. Těžko se mi hodnotí, když se to týká práce mé a mých kolegů z Týmu spirituální péče (dále TSP), ale jsem přesvědčen, že v žádné psychiatrické nemocnici či léčebně v naší zemi se nedostává poskytování spirituální péče v jejím širším slova významu taková podpora jako právě v PNB. Zásluhu na tom má jednak MUDr. Prokop Remeš, tvůrce existenciální skupinové psychoterapie, která pod označením Hagioterapie má v PNB už více než třicetiletou tradici. Vedle něj rovněž duchovní z bohnické katolické farnosti a kobyliského evangelického sboru, kteří hned po listopadu 1989 začali s PNB spolupracovat a sloužit v nemocničním kostele bohoslužby.
Nemohu zmínit všechny, ale za zásadní považuji spolupráci evangelického faráře Jiřího Štorka s panem primářem Slavojem Brichcínem při skupinové terapii přímo na oddělení anebo službu tajně svěceného ženatého kněze Jana Kofroně. To vše by nemohlo nastat, kdyby spirituální péče nenalezla podporu u vedení nemocnice. První polistopadový ředitel MUDr. Zdeněk Bašný se zasloužil v roce 1993 o navrácení nemocničního kostela sv. Václava svému účelu po čtyřiceti letech chátrání jako skladiště. Další ředitel MUDr. Martin Hollý pak vytvořil v roce 2009 podmínky pro vznik ekumenického TSP, kterým za ta léta prošli salesiáni Pavel Klimovič, Radek Kuchař, evangeličtí duchovní Miloš Rejchrt, Miroslav Erdinger, Ondřej Kolář, husitský farář Jiří Chvála, starokatolický kněz Pavel Hynek, židovský rabín Moše Koller, terapeutky Dagmar Valuchová, Bára Racková a další. Pochopení nacházíme rovněž u současné paní ředitelky MUDr. Zuzany Barboríkové, díky níž byla vyhlášená veřejná sbírka na opravu střechy nemocničního kostela, aby spirituální péče v PNB mohla pokračovat také v dalších desetiletích.
Co si myslíte o destigmatizaci duševně nemocných? Co jim nejvíc pomáhá? Jak je to třeba v zahraničí, máte přehled?
Ačkoliv o destigmatizaci duševně nemocných se u nás hovoří a usiluje už nejméně tři poslední desetiletí, domnívám se, že pořád nepostoupila dostatečně. Co nemocným nejvíce pomáhá k destigmatizaci, je spíše otázka na ně. Kdybych měl vybrat alespoň jednu věc z pohledu spirituální péče, pak je to splynutí „světa nemocných“ a „světa zdravých“ v nemocničním kostele, ať už při bohoslužbách nebo při kulturních akcích. O dění v této oblasti v zahraničí přehled nemám.
Co vám dělá radost při práci s pacienty Bohnic? Můžete něco nebo někoho vypíchnout?
Nevím, jestli s touto otázkou nepřicházíte pozdě. Pohybuji se v pomáhajících profesích více než čtvrtstoletí a po větší část této doby jsem z existenčních důvodů pracoval na 1,5 úvazku, cítím, že toto přepínání sil si začíná vybírat svou daň v podobě permanentní vyčerpanosti, ke které patří i neschopnost se radovat. Snažím se nyní pracovat méně, abych svou únavou snad pacientům neubližoval, ale ještě pořád skutečně pomáhal. Odměnou je, že pacienti, kteří jsou třeba po deseti letech znovu hospitalizování, při setkání se mnou v areálu PNB s nefalšovanou radostí zvolají: „Vy jste tady ještě?“, anebo při přijetí na pavilon si mou návštěvu sami vyžádají.
Mezi duševně nemocnými je hodně věřících. Jak to pociťujete? Obracejí se na vás lidé, kteří mají duševní problémy častěji?
Z povahy věci nábožensky zařazení věřící vyhledávají duchovní péči pochopitelně častěji, ačkoliv paradoxně jim není primárně určená, protože si mohou, a často to také dělají, pozvat duchovního ze své církve nebo náboženské společnosti. Já vidím spirituální péči v jejím širším slova významu jako příležitost pro lidi neinstitucionalizované víry, anebo dokonce pro lidi skutečně bez víry k setkání se spiritualitou a jejím úzdravným potenciálem. Pochopitelně jsme v nemocnici přítomní pro všechny, kteří nabídku naší služby neodmítnou. Lidé vlivem onemocnění se ovšem někdy stávají sugestibilnější, a to je lákavé pro manipulátory všeho druhu, i pro ty náboženské, proto někdy musíme pacienty od různých podob patologické víry chránit.
Jak se daří celému duchovnímu týmu v Psychiatrické nemocnici? Můžete ho představit?
Tým spirituální péče v PNB se vyznačuje ve srovnání s týmy duchovních v jiných pražských nemocnicích mimořádnou stabilitou. Tato jeho devíza se však přibližně po 13 letech trvání pomalu stává i její nevýhodou. Z devíti členů poklesl odchody bez náhrady v posledních letech náš stav o třetinu. A to ještě ze zbylých šesti členů TSP si polovina zkrátila dobu, kterou tráví v PNB, protože jim přibyly další povinnosti jinde. Není snadné nalézt nové kolegy a kolegyně, kteří splňují obvyklé podmínky pro práci nemocničního kaplana a ještě aby měli zkušenosti s vedením skupinové terapie a poskytováním individuální krizové intervence.
Po vysvěcení na kněze máte hodně práce i mimo Bohnice. Pro jakou farnost v současnosti pracujete? Jak to zvládáte?
Do loňska jsem byl tři roky administrátorem farnosti na Proseku, ale to nebylo možné trvale skloubit s úkoly koordinátora spirituální péče ve velké nemocnici. V současnosti jsem ustanoven ve farnostech Barrandov a Stodůlky jako výpomocný duchovní, což - jak označení napovídá - je kněz, který ve farnosti vypomáhá, ale nemá na starost vše, co vedení farnosti obnáší, takže se mi ulevilo. Nepraktické je, že obě farnosti se nacházejí na opačném konci Prahy než Bohnická nemocnice a než kde bydlím, takže přejížděním strávím více času než pak samotnou bohoslužbou na místě. Pravidelně sloužím každou neděli v Jinonicích, jinde vypomáhám, jak mne potřebují.
Co si myslíte o budoucnosti duchovní terapie v léčebnách, máte nějaké zkušenosti i z nemocnic mimo Prahu?
Na jednu stranu si uvědomuji, že boom nemocničního kaplanství v euroamerickému prostoru je zřejmě už za námi. V západní části světa se mohlo svobodně rozvíjet minimálně od konce druhé světové války a jeho vrchol nastal někdy na přelomu tisíciletí, což je doba, kdy se s ním u nás ve svobodných poměrech teprve začínalo. Od té doby jakoby se situace obrátila, symboly religiozity jsou v západní části Evropy vytlačovány z veřejného prostoru, do kterého samozřejmě patří i většina nemocnic, zatímco v bývalém východním bloku se snažíme o začlenění nemocničních kaplanů do zdravotnických a sociálních lůžkových zařízení. Ovšem představa, že nemocnice, potažmo stát, bude platit za tradiční náboženský servis, je scestná, stejně jako nebude platit za navštěvování pacientů za účelem jejich povzbuzení, jestliže bude dost dobrovolníků pracujících ve zdravotnických a sociálních zařízeních zdarma. Nemocniční kaplani musí umět a být ochotní nabízet něco více.
Na stranu druhou, vyprazdňující se kláštery mne vedou k myšlence, zda se nejedná o jedno ze znamení doby, že to bude právě kategoriální pastorace, která bude stát jako alternativa vedle farní pastorace a bude tvořit podobnou dvojici, jako bylo v předchozích staletích diecézní a řeholní kněžství.
Zkušenosti z nemocnic mimo Prahu mám jen zprostředkované od kolegyň a kolegů z mimopražských nemocnic, kteří absolvovali v Bohnicích stáž v rámci TSP.
Zažil jste někdy tak trochu zázrak, že se třeba změnil nějaký člověk najednou? Co pomáhá vaší víře v Boha ve spojitosti s duševně nemocnými?
Před mnoha lety mne oslovil příběh teologa, lékaře a varhaníka Alberta Schweitzera, který založil a provozoval nemocnici v africkém Lambaréné. Část roku koncertoval po Evropě, aby získal finanční prostředky na provoz nemocnice, a zbylou část roku v ní bezplatně léčil domorodé obyvatelstvo. Není už to samo o sobě zázrak v kontextu našich zkušeností, lékař, který vydělává na to, aby mohl léčit? A teolog s takovým kreditem prohlásil: „Modlitby nemění svět, ale mění lidi, kteří pak proměňují svět.“ Dosaďte si za slovo modlitba slovo zázrak a máte mou odpověď. Zázrak buď je, anebo není, ale není jen „tak trochu zázrak“. Proto doufám, že i nám se podaří prostřednictvím veřejné sbírky vypsané PNB na záchranu nemocničního kostela sv. Václava opravit střechu, aby naše služba mohla pokračovat.
Předem děkuji dárcům za přispění na transparentní účet u ČNB: 73033081/0710
Více informací na https://kostel.bohnice.cz/
