Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash / Nick Scheerbart
Do nebe se opravdu těším. Představuji si ho jako místo štěstí, radosti a pokoje, kam přijdu a uslyším zde dobrá slova, která pohladí mou duši. V nebi mi sám Bůh setře každou slzu z mých očí, slzy dneška i všechny slzy minulosti. A nejen mně - v nebi budou setřeny všechny slzy ze všech očí. Nemocní budou uzdraveni, hladoví budou nasyceni dobrými věcmi, smutní budou rozveseleni. Ti, kteří žili v zajetích všeho druhu, budou osvobozeni. Ti, kteří žili z viny vlastní nebo z viny jiných životem nedůstojným, budou pozvednuti do velké slávy. Ti, kteří trpí a umírají ve válkách a nevědí proč, dojdou v nebi klidu a pokoje. Všichni, kteří zakoušejí, že se jejich životy rozpadly, že nemají význam a míří do nicoty, ti všichni budou přemoženi velikostí a krásou smyslu, který se pro ně v nebi zjeví. Ti, kteří se v životě trápili v leckdy smrtonosných vztazích partnerských či profesních, ti všichni dojdou pokoje - vztahové nemoci, všechno zlo lidských vztahů (a vztahy jsou opravdu někdy peklem) už nebude, v nebi budou všechny vztahy zářit čistým světlem.
Mé představy o nebi jsou asi příliš básnické a jistě příliš lidské. A znalec Písma rychle namítne, že jsou také omezené, protože přece „oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují‘“ (1K 2,9). Ale přeci jen je odvěkou lidskou touhou si nebe nějak představit, nějak pochopit, co vlastně nebe opravdu je. Představuji-li si ovšem nebe jako „místo nahoře“, může to znamenat potíže. Jak se máme vyrovnat s tím, že právě takovou představu najdeme v Písmu? Zůstaneme-li jen v Novém zákoně, pak například v příběhu o Ježíšově nanebevstoupení stojí, že Ježíš „byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. A … [učedníci se] upřeně dívali do nebe, jak odchází“ (Sk 1,9-10). V Petrově vidění (Sk 11,10) slyšíme, že „vše bylo opět vyzdviženo do nebe” a třeba Pavel píše, že (Ř 10,6) „… ‚Neříkej si ve svém srdci: kdo vystoupí do nebe?‘- to je jako přivést Krista dolů“. Dalších příkladů bychom našli mnoho. Připomeňme si nyní, z jakých dobových představ nebe jako „místo nahoře“ vychází.
Nebe mezopotámské a nebe Židů
Podle nejstarších nám známých představ původem snad z Mezopotámie, které převzali i staří Židé, má kosmos strukturu podle obrázku 1.
Původní prvotní vodstva, kosmický praoceán, byl podle těchto představ při vzniku světa oddělen nebeskou klenbou (připomeňme si Gn 1,6: „I řekl Bůh: Budiž klenba uprostřed vod a nechť odděluje vody od vod“). Dole zůstala země a moře, nahoře na nebeské báni jsou umístěny Slunce, Měsíc a hvězdy. V nebi jsou v rámci vod, které nebeská báň zadržuje, jakési sklady, které čas od času Bůh odemyká a posílá na zem tu blahodárný déšť, tu strachuplné hromy a blesky. A ještě více nahoře jsou nebesa nebes, místo, kde pro Židy bydlí Bůh sám. Tam tento Nejvyšší dlí opravdu vysoko ve své svatosti, tedy v nedosažitelné oddělenosti od života země, od života lidí. Ale situace není beznadějná - Bůh sám nejenže uvolňuje z nebeských zásobáren vláhu nebo vítr, ale občas dechne i na zem přímo svým Ruah, božským Duchem, nebo zemi navštíví svou slávou (kabod) či moudrostí (šekina).
V této představě kosmu existuje i podsvětí, šeol, do kterého sestupují zemřelí. Šeol v těchto starých představách není „peklo“, je to v zásadě neutrální místo po-života. Mrtví tedy nezmizí, ale přejdou v šeolu.
Taková představa kosmu a nebe je ve Starém i Novém zákoně všudypřítomná. Ovšem v době Ježíše z Nazareta ji konkuruje představa novější, která se v židovstvu objevila v průběhu helenizace, tedy v posledních třech staletích před našim letopočtem, kdy bylo židovstvo pod silným vlivem řeckého uvažování i jazyka.
Nebe podle Platona
Helenistické uvažování bylo silně ovlivněno Platonem, podle kterého kosmos vypadá podle obrázku 2.
V těchto představách není žádná pozemská deska nebo nebeská kopule. Země je koule (to poprvé tvrdili snad pythagorejci) a kolem ní obíhají Měsíc, Slunce a sedm tehdy známých planet. Každá planeta je v této představě božstvo a dráhy, na kterých planety obíhají, formují tak kosmické sféry, jednotlivým božstvům příslušné. Ty vysoké, nebeské sféry jsou skutečně božské, tedy čisté, ideální, vyjadřující nakonec nejvyšší ideu Jednoho. Nízká sféra země je ovšem nečistá, je to sféra neideálních nutností pozemského života, nikoli sféra svobody tam nahoře. V pozdějším židovstvu je ovšem jediný Bůh, sféry vesmíru jsou tak zabydleny různými středními bytostmi – anděly a démony.
Představy o kosmu podle mezopotámských i starožidovských tradic
Autor: https://isthatinthebible.wordpress.com
Mezopotámské a platonské nebe v Bibli
Ve Starém i Novém zákoně se představy mezopotámské (a starožidovské) i řecké mísí. První z představ najdeme v Gn 1 včetně např. onoho „A ať jsou [Slunce, Měsíc, ev. hvězdy] světly na nebeské klenbě, aby svítila na zemi.“, ale třeba i v Job 26,11, kde se „chvějí nebeské sloupy“, tedy pilíře, které (viz Obr. 1) podpírají nebeskou klenbu. Pokud nahlédneme do NZ, pak namátkou v Mk 1,10 („A hned když vystupoval z vody, uviděl roztrhávající se nebesa“) vnímáme představu nebeské báně také zřetelně. Zdá se ovšem, že se v posledních staletích před našim letopočtem i v židovstvu stále více prosazovaly ony modernější představy řecké. Třeba v tom, že byly přijaty nebeské sféry (výrazně třeba v henochovské literatuře) a obydleny oněmi středními bytostmi, z nichž nejvýznamnější jsou andělé, kteří zprostředkovávají komunikaci mezi Bohem Nejvyšším a lidmi, podobně jako třeba Hermes byl poslem bohů řeckých.
Platonské uvažování vedlo k představě kosmického divadla, ve kterém se v jeho jednotlivých sférách a vrstvách pohybují a mezi sebou také zápasí jednotliví andělé a démoni a jejich kosmické počínání se otiskuje do dějin země. Lze mít za to, že třeba uvažování autorů listu Koloským a Efezským je silně ovlivněno představou takového kosmického divadla a jeho aktérů (srv. „trůny nebo panstva, vlády nebo autority“ v Kol 1,16 a dalších místech); Kristus je ovšem vítězem na kolbišti takových kosmických dějin, je jejich nejsilnějším hráčem, vše je mu nakonec podřízeno. Jestliže pak apoštol Pavel řekne, že (2K 12,2) „Znám člověka v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe“, pak také patrně patří k těm, kteří vidí podle řecké představy různé nebeské sféry.
Po smrti do šeolu, nebo do nebeských sfér?
Obzvláště zajímavě se v Písmu mísí představy o posmrtném životě. Zmínili jsme již starožidovskou představu o šeolu, kam sestupují po smrti zemřelí. V mladším židovském uvažování se v souvislosti se šeolem začala objevovat představa různých „oddělení“ šeolu a také představa vzkříšení: jedni budou z „oddělení dobrých“ vyzdviženi do nebeského života, zatímco konec těch, kteří jsou v jiném oddělení, nebude dobrý (srv. např. Lk 16,19 nebo „pláč a skřípění zubů“ v Mt 24,51 aj.). Křesťané podle všeho věřili, že Ježíš šeolem prošel a byl první z těch, který byl vyzdvižen do nebe (srv. Sk 2,31 nebo 1Pe 3,19); v jeho stopách vyjdou ze šeolu živí i další (srv. Mt 27, 53). Představa šeolu je tedy v myšlení starých křesťanů živá.
U židů nebyla žádná představa „těla“ a „duše“ jako oddělených entit, člověk je jednotou těla a duše na zemi, v šeolu, po vzkříšení. Platon ovšem viděl věci jinak. V jeho představách neexistuje žádné podsvětí, žádný šeol. Člověk má tělo a duši. Duše je stvořena vysoko v nebeských sférách, patří do ideálního, božského světa. Na zemi se duše spojuje s tělem, které je vytvořeno ze čtyř základních živlů (voda, vzduch, země, oheň), a člověk tedy žije ve spojení se živly země a je jimi svázán. Po smrti se lidská duše vrací do čistých nebeských sfér, zatímco tělo se vrací zemi jako splacení výpůjčky od živlů.
Tyto chytlavé řecké představy se uchycují i v křesťanském myšlení, kde se znovu mísí s představami staršími. Až půvabně to najdeme v textech apoštola Pavla. Ten na jedné straně hovoří o dni Božího soudu (Ř 2,5 atd.), na druhé straně řekne, že „Mám touhu odejít a být s Kristem“ (Fp 1,23). Zde patrně u vzdělaného Pavla hraje jeho helénistická průprava, vliv, šeol je zřejmě v těchto jeho představách a touhách přeskočen. Podobně je tomu patrně u představ našich: i my chceme být s Kristem hned po smrti, nechceme věřit, že nás nejprve čeká nějaké bez-životí.
Kosmos podle Platona
Autor: https://isthatinthebible.wordpress.com
Připomeňme si v této souvislosti ještě nejmladší evangelium Nového zákona, tedy Janovo, kdy janovská teologie poslání a návratu zpět místy až nápadně připomíná ono „exitus-reditus“ schéma, tedy sestup ze a opětovný návrat do světa ideálů - představu tak drahou platonským myslitelům. A evangelista Jan je ten, který skutečně zpochybňuje představu „posledního soudu“: pro Jana platí, že „Kdo v Syna Božího věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen“ (J 3,18). Na otázku „co bude podle Bible po smrti“ tedy neumíme dát jasnou odpověď.
Nebe jako „místo nahoře“?
V obou starých představách je tedy nebe „místo nahoře“, ať už nad modrou nebeskou oblohou nebo někde vysoko mezi oběžnými drahami planet. Je tedy i Ježíš „nahoře“ a máme tak i my běžet k cíli pro „cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši“ (Fp 3,14)? Máme si představovat, že Ježíš byl „přijat ve slávě vzhůru“ (1Ti 3,16) a že se to konkrétně stalo tak, že Ježíš apoštolům požehnal a pak se od nich vzdálil a byl odnesen vzhůru do nebe (L 24, 51)?
Přijměme pokojně, že čteme představy lidí tehdejší doby, a také to, že naše představy už jsou a musí být jiné. Především my již nemáme ve věku družic a Webbova teleskopu kosmologii propojenou s teologií. V Ježíšově době byl kosmos a svět bohů (i židovského Boha) svázán – svět byl boží konkrétním, jakoby trojrozměrným způsobem. Dnes již hledáme představy jiné: třeba namátkou s mystikem šestnáctého století Jakobem Böhme, který už znal Koperníkův heliocentrický model (ten po dvou tisíciletích nahradil onen Platonův) a který uvažoval způsobem, že „nebe i peklo jsou na každém místě“. Mnohé Platonovy ideje tak zůstávaly v myšlení křesťanů živé, ale jejich propojení s uspořádáním vesmíru bylo neodvratně opouštěno.
Pokud bychom dnes chtěli zůstat u „přísně biblického“ uvažování o nebi (třeba s fundamentalizujícím předpokladem, že bible má přece „pravdu“), došli bychom neřešitelným potížím. Dnešní křesťané tak musí ve stopách Jakoba Böhme a jemu podobných uvažovat jinak.
Nebe jako podobenství a metafora
Docházíme zde k podobnému náhledu, jako u našeho zamyšlení nad vzkříšením. Nebojme se toho, že pokud vyslovíme slovo „nebe“ (třeba jako tomu bylo v mé představě o nebi v úvodu tohoto článku), že se pohybujeme v metaforách a podobenstvích, v představách převzatých z lidské zkušenosti, která je na „nebesa“ přenesená, extrapolovaná. Nebojme se toho, že „nebe“ je jedním z úběžníků naší víry a naší naděje, metaforou, která osvobozuje a směřuje naše životy tady a teď. My přece nežijeme pro „nebe“ v budoucnu a někde nahoře. Cílem je, aby nebe bylo zřetelné v našich životech každodenních.
K tomu ale směřuje vlastně celý Nový zákon: to, co děláme tady a teď, bude v plnosti platit i u „posledního soudu“ (pokud u této představy chceme zůstat). V tomto směru je možná nejvýmluvnější ono „cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste učinili“ (Mt 25, 40), tato pasáž je pečlivě zařazena tak, aby představovala jeden z vrcholů Matoušova evangelia. A „kritérium přijetí do nebe“ je zde dokonce nenáboženské, všelidské.
Dovolme si závěrem otázku nejprovokativnější: když dnes nemůžeme uvažovat o nebi „věrně biblicky“, tedy po vzoru starých Židů nebo starých Řeků, není nebe jen námi vyprojektovaná metafora, mámivý závan slov, naděje, která není naplněna skutečným, reálným obsahem? Existuje vlastně nebe doopravdy? Pro mne určitě ano: já opravdu věřím, že nebe je. Je to přece to místo, kam přijdu (nebo které se vlomí v plnosti do dějin celého tohoto světa) a kde mi sám Bůh setře každou slzu z očí. Já se do nebe skutečně těším. A v nebe věřím asi nejsilněji tehdy, když mohu jeho předchuť zakoušet v životě tady a teď: v dobrých vztahových situacích, při uzdravení z nemoci, v díle, které se podaří mně či se podaří společně, v tom, když - alespoň někdy - dokážu pomoci druhým a potěšit je.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona.
