Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Díky poctivé práci historiků a prostřednictvím mnoha svědectví jsme téměř třicet let po Sametové revoluci zjistili, že v této zemi žila v období nacismu a komunismu celá řada výjimečných a statečných lidí. Ukázalo se, že obecně přijímané tvrzení, že na rozdíl od ostatních zemí Evropy bylo Československo během doby obou okupací plné kolaborantů a zbabělců, není pravdivé. Hrdinů a hrdinek, o kterých se dnes konečně píší knihy, konají semináře, výstavy a vedou debaty, bylo právě tolik jako třeba v Polsku, Francii, Itálii nebo Německu.
Jedno nás přesto odlišuje od zemí západního kulturního a civilizačního okruhu – statisticky zanedbatelná míra přirozeného obdivu k těm, kteří se i za cenu velkých životních problémů, mučení, věznění či smrti odhodlali bránit nejen svoji svobodu vnitřní, ale také svobodu nás všech, svobodu vnější a s ní spojené právo na hledání štěstí a uplatnění darů a charismat, které jsme dostali od Boha.
Komunistická ideologie, a to i ta třicetkrát vylouhovaná, která si před r. 1989 troufla říkat „socialismus s lidskou tváří“, naprosto pohrdala lidmi duchovního života, křesťany různých denominací, Židy a věřícími jiných náboženství, kteří se svou prací a službou zasloužili pro tuto zem o něco výjimečného. Všechno to pohrdání flanďáky, jeptiškami, svíčkovými bábami a „blbci“, kteří „chodí do kostela“, místo toho, aby se stali milicionáři nebo přímo komunisty, vydrželo v lecčems dodneška. Je zajímavé, že tahle forma ponižování se nakonec vepsala i do církve samé, v níž se ti nejlepší z nejlepších nepřestávají před svými bratry a sestrami stydět, že je Bůh díky jejich schopnostem (intelektuálním, duchovním a mravním) povolal k dílu, k němuž povolává jen nemnohé. Kolotoč lhostejnosti, která nemá daleko k pohrdání, se stal bůhvíproč součástí perverzního chápání pokory. Křesťanova cena se tak neodvíjí podle jeho díla, které si sahá do kapes Boží milosti, a podle hloubky oběti, ale podle toho, na jaké příčce hierarchie laiků a kleriků stojí, kam se mu podařilo vydrápat po zádech druhých a jaká všechna beneficia pro sebe uzmul.
To zvláštní národní sebetýrání a týrání jedněch druhými lze pozorovat v běžném životě – na ulici, na úřadech, v obchodech, službách. Permanentní válka v církvi není válkou o ideje a ideály. Je zápasem jednotlivých kast, které se snaží udržet u vesla a všemi možnými způsoby, i skrze strašlivé zneužívání Písma, obhajují svoji výjimečnost a duchovní důležitost. Laici nadávají na kněze, kněží na své kolegy a laiky, kteří se jim snaží nasadit ohlávku a mít je na krátkém vodítku, na biskupy. Biskupové na tom nejsou o moc lépe. Opatrní a všehoschopní teologičtí zaměstnanci, kteří si už ani neuvědomují, jak ublížili svým kolegům a kolegyním, se čas od času prohlásí za mluvčí celého oboru a všech generací, aniž by k tomu měli sebemenší mandát. Z této lhostejnosti a trvalého napětí pak pochopitelně plyne i slepota k osudům těch, kteří žijí vedle nás. Řečeno s papežem Františkem, sešrotovaní a skartovaní laici, církevní zaměstnanci, teologové, kněží, řeholníci i biskupové dnes už nikoho nedojmou, natož aby se jich někdo zastal.
Ti z nich, kteří si i v této době a v národní církvi vůbec dovolí být stateční a veřejně činní, jsou považováni za oportunisty a egoisty. Tomu se to říká, slýchávám, když ho odtud či odtamtud nemá kdo vyhodit, protože by to vzbudilo tak obrovskou nevoli, že by se dotyčný církevní nebo teologický deratizátor se zlou potázal. Buďme k sobě upřímní: kdo se v posledních deseti letech veřejně – kromě jednoho či dvou lidí v církvi – zastal těch, kteří dopadli právě tak jako profesoři Čechura, Kuthan či Petráček?
Občas ke mně doputují nářky na klerikalismus faráře, biskupa nebo exponovaných laiků, kteří obsadili farnost a udělali si z ní opevněný hrad. Nikdo prý neví, co s tím. Téměř nikdy jsem ale neslyšel, že by se třicet let po Sametové revoluci někdo v kostele, ve farnosti, ve škole nebo v církevní instituci lidským, neagresivním, laskavým způsobem ozval a vyjevil to, s čím je jako člen Kristova mystického těla – církve nespokojený, co mu vadí, co mu ubližuje, co se děje na očích těch, kterým prostě nevadí být zbabělí, a co by chtěl učinit pro nápravu tohoto neblahého stavu. Divíme-li se, jak velká míra tolerance k různým formám násilí u nás panuje, pak jednu z příčin můžeme nacházet ve svém církevním prostředí, kde nad totožnými věcmi spíš zavřeme oči a jdeme dál.
Je jasné, že hrdinové a hrdinky, kteří položili na oltář boje za svobodu pro nás všechny (!) své zdraví a svůj život, jsou v této atmosféře právě tak „pitomí“, jako byli pro komunisty svatí kněží, řeholníci a lidé podzemní církve, kteří všechno ztratili pro Toho, který byl komunistům a je i mnoha lidem dnes úplně putna – Pán Ježíš. Podívejte se na tváře těch mučedníků a lidí sešrotovaných a skartovaných – jsou i přes všechno utrpení hluboké, vrásčité, čisté a světlé. A podívejte se na obličeje těch malých opatrných – jsou odulé, tmavé, smutné, vyčerpané, zlé. Nemám sebemenší pochybnosti, že právě tito lidé znovu zvítězí, převálcují ostatní a zbrzdí rozmach církevního společenství na desetiletí. Vidíte přece, co se děje na KTF UK, jinde v Praze, v Budějovicích, na Moravě. Je mužné a správné přiznat porážku tam, kde už člověk nemůže jít dál. Ti zbabělci, kteří nenávidí hrdiny a lidi světla, zvítězili a zase vyhrají. Nikdy ale nezažijí to, co ti, kteří sice uznali svoji porážku, ale bojovali pro ideu, která je přesahuje a dává život, do poslední chvíle a do posledních sil.
Když už nic jiného, ukazujme na osudy lidí, kteří byli stateční, kteří byli hrdiny a kteří za svůj zápas tvrdě zaplatili. Jsou to oni, kteří by tváří v tvář bagatelizaci násilí a normalizaci církevních poměrů nemlčeli, protože nemlčeli ani v době, kdy se za odvážný hlas mohli dostat na šibenici. Nebojte se, řekl během svého pontifikátu Kristovými slovy třicet jedna miliónkrát papež František. Nebojte se. Mohou vám vzít všechno, ale věčný život a Boží lásku vám nevezmou.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
