Seznamka
1. Zmíněná charta opravdu není oslňujícím dokumentem a svými formulacemi prozrazuje text, který rodil postupně a těžce uprostřed nesnadné ekumenické diskuse různých křesťanských církví v Evropě.
2. Slovo „charta“ implikuje některým představu právního dokumentu a jako k takovému k chartě přistupují. Charta Oecumenica je ale ve skutečnosti dokumentem deklarativním a povzbuzuje k dialogu a spolupráci. Rozebírat tento spíše teologicko-praktický dokument z právního hlediska kterékoli církve je samo o sobě problematické.
3. Je dobré si uvědomit, že ekumenická charta byla již v roce 2001 podepsána ve Štrasburku evropskými církvemi, mezi něž tehdy patřila Církev bratrská i další církve české ekumeny (Konference evropských církví a Rada evropských biskupských konferencí). Dokument slouží ekumenickým snahám v Evropě již 6 let a zdá se, že se žádný katastrofický scénář nenaplnil. Evropské církve pouze chtějí na základě tohoto dokumentu uchovávat a rozvíjet své společenství.
4. Zdá se, že někteří při své reflexi vlivu katolicismu vycházejí z politické situace Rakouska-Uherska, kdy Římskokatolická církev byla dominantní, participovala ve vládních strukturách a měla v habsburské monarchii velká privilegia. Dnešní situace je naprosto jiná. Žijeme v sekulární a pluralitní Evropě, kde jsou počty křesťanů na velmi nízkém stupni a dále jich ubývá. I Římskokatolická církev je dnes ve srovnání s počtem „sekulárních ateistů“ v naší společnosti církví menšinovou, dále se zmenšuje a nepatří u nás k vládním strukturám. Byla to právě doba totality, která postavila všechny církve na stejnou rovinu. Dnešní sekulární stát tuto rovnost drží a v Evropské unii nelze jinak.
5. Pokud jde o eucharistii, potom je míč spíše na straně Římskokatolické církve. Je známo, že někteří katolíci chodí ke sv. večeři Páně v církvích protestantských a tam jim v tom nikdo nebrání. Někteří protestanti jdou občas neoficielně k eucharistii v církvi katolické. Samozřejmě to není ze strany katolické legitimní. Co naplat? Věřícím jde o společné stolování u stolu Kristova s ostatními křesťany a nejde jim tolik o dogmatické definice Kristovy přítomnosti v elementech tohoto eucharistického hodu. Teologická diskuse ve světové ekumeně ve věci společné svaté eucharistie stojí na mrtvém bodě. Je jasné, že se jednotlivé církve nechtějí vzdát svého pochopení sv. večeře Páně. Cestou kupředu by jednou mohlo být umožnění účasti i přes rozdílná chápání Kristovy přítomnosti při eucharistii. Tím by se mohl odblokovat problém trvající po řadu století a dělící křesťany v této zásadní věci.
6. Charta Oecumenica vychází z rostoucí touhy různých duchovních proudů a hnutí na straně církví katolických i nekatolických a chce být pouze povzbuzením k zápasu o lepší spolupráci. Je jasné, že na obou stranách je mnoho překážek a předsudků. Ty ale neodstraníme tím, že spolu nebudeme mluvit a že si budeme stále dokola připomínat všechny historické dokumenty, kde se na obou stranách objevila příkrá odsouzení.
7. Ve zmíněné souvislosti je dobré připomenout, že jsme dnes přece jen o něco dál, než ukazují některé historické dokumenty či církevní právo obsažené v různých starých kánonech. V současné době Církev bratrská společně s ostatními církvemi již podepsala s Římskokatolickou církví např. spolupráci v oblasti vysílání kaplanů do Armády ČR, dále ve službě kaplanů ve věznicích a také zcela nedávno, ve zdravotnických zařízeních. Tyto služby fungují velmi dobře a kvalitně na základě společného partnerství. Ve zmíněných oblastech se nesetkáváme s žádnou nadřazeností či diskriminací některé církve a prožíváme plné přijetí do ekumenické rodiny. Pracovní vztahy jsou typické vzájemnou pomocí a úctou. Pokud jde o televizní a rozhlasové bohoslužby církví, pak je třeba povědět, že katolická církev je přejná k ostatním církvím a dělí se s nimi jinak, než na základě počtu členů.
8. Na mnoha místech republiky se pravidelně konají společná setkání duchovních jednotlivých církví, na kterých je kladen důraz na společné modlitby, studium Božího slova a hledání spolupráce. V řadě měst se konají společné ekumenické bohoslužby a naši kazatelé káží v katolických kostelech a katoličtí kněží občas promluví v našich sborech.
9. Pokud jde o křesťanskou etiku, je možné říci, že pro Církev bratrskou je v některých oblastech snazší spolupráce s Římskokatolickou církví, než s některými protestanty, zasaženými teologickým a etickým liberalismem. Jedná se např. zvláště o problematiku homosexuálních partnerství, předmanželských vztahů či rozvodů.
10. Ekumenická práce je důležitá, krásná, ale také často bolestná. Jsme zatíženi dědictvím minulých staletí dějin církve. Přesto všechno je třeba i dnes vidět dobré věci, které z Boží milosti můžeme přijímat. Tím nejcennějším vždy zůstává bratrská láska, která jde často napříč denominacemi.
11. Je známé, že ekumenické snahy se často rodily v době utrpení. Např. kazatel Církve bratrské Josef Cvrček byl v době nacismu vězněn v koncentračním táboře společně s pozdějším kardinálem J. Beranem. V utrpení se spolu modlili, posilovali se Božím slovem a pomáhali si. Oba věznění přežili a v dalších letech zůstali dobrými přáteli. A to navzdory všem kanonickým dekretům a nesnadné historii vztahů katolíků a evangelíků v naší zemi.
12. Charta nikoho nenutí do žádné konkrétní akce. Každý sbor Církve bratrské je se svým staršovstvem sám zodpovědný za svá rozhodování i v oblasti ekumenických vztahů. To, co slouží a buduje, lze doporučit. To, co škodí, může kterýkoli sbor odmítnout.
13. V současné Evropě je třeba držet důraz na jedinečnost Krista a jeho spásu. Nikdo nepřichází k Bohu jiným způsobem, než skrze toho, který pověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život“. Naproti tomu je plně biblické, abychom byli v dialogu a ve spolupráci s lidmi všech filozofií, náboženství a názorů. Náš Pán a Mistr se na rozdíl od farizejů a zákoníků nevyhýbal setkání s nejrůznějšími lidmi. Patřili mezi ně lidé různých národů i jiných náboženství (např. Samařanka). Právě tyto vztahy mu byly příležitostí ke svědectví. Snad proto dnes Charta vypíchla naléhavou potřebu evropských křesťanů – navazovat vztahy a dialog s 20 miliony muslimů žijících v EU. Dialog, svědectví, služba – to je důležitá součást našeho misijního poslání.
14. V diskusi se objevily také odkazy na nesymetrické vztahy mezi křesťany a muslimy. Je třeba se ptát, jestli symetrie vztahů je skutečně cestou, kterou máme střežit ve vztazích k druhým lidem, národům a dokonce i k jiným náboženstvím. Máme se úzkostlivě starat, abychom neudělali více, než druzí? Obávám se, že Kristova slova by při takovém postoji přišla dost zkrátka. Nevede nás snad náš Mistr a Pán svým slovem i příkladem, abychom šli cestou druhé míle?
15. Charta Oecumenica v mnohém vychází z Božího slova a ze základu společného všem křesťanům vyjádřeného Apoštolským a Nicejsko-cařihradským vyznáním. Nikdo není nucen ke kompromisům ve věcech vyznání a víry. Charta je dokument pro povzbuzení církví k tomu, aby nepřestávaly hledat lepší vzájemnou spolupráci a kde je možné, tak aby pracovaly, jednaly a sloužily společně. O celém balíku nevyřešených ekumenických otázek dobře víme a je to jistě běh na dlouhou trať, který možná nikdy nebude dokončen lidmi na této zemi, ale ukončí jej Kristův příchod. To nás ale neopravňuje k tomu, abychom zradili Kristův odkaz tím, že se nebudeme snažit o různé kroky směrem k jednotě v Kristu. Nesmíme zavírat oči před rozdíly, které zde stále jsou. Ano, je třeba vědět o rozdílech protestantských a katolických dogmat, odlišné podoby církevních zřízení a kanonického práva. Charta je ale spíše povzbuzením k praktické spolupráci a společnému hledání. Nedejme si vzít radost z toho, co se přece jen na ekumenickém poli podařilo a co i dnes může sloužit k oslavení Krista i k rozvíjení Božího díla na této zemi.
Autor je předseda Rady Církve bratrské a Ekumenické rady církví. Uveřejněno s doporučením Rady Církve bratrské v lednu 2007
