Ačkoli to byla událost velmi významná (nejen pro účast dvou kardinálů a desítek biskupů a metropolitů, ale pro závažnost projednávaných témat v základním rámci otevřeného a bratrského ekumenického dialogu), zástupců křesťanských médií kromě Proglasu a Noe jsem moc nezahlédl. Zato jsem mezi účastníky prozřetelnostně objevil blízkého člověka, kdy vyšlo najevo, že se známe přes Christnet. A pak, když se v jedné jazykové skupině debatovalo na téma Současná pastorační situace – výzva pro ekumenismus a došlo i na otázku ekumenické spolupráce v oblasti médií, napadlo mne opět, že Christnet je tak trochu viditelným znamením Božího působení právě v této oblasti. A pocítil jsem přitom radost.

Stejnou radost jsem pak pocítil při účasti na Boží liturgii, ať už byla pravoslavná, byzantská či latinská. Liturgie hodin v byzantském ritu v sobotu večer ve ztemnělé velehradské bazilice působila asi nejvíc a mám pocit, že ani hlavní mše na sv. Cyrila a Metoděje na lidmi napěchovaném nádvoří ji asi emocionálně nepřekoná (ačkoli slyšet píseň Bože, cos ráčil, jak se rozléhá krajem až někde k Buchlovu či Barborce, mi také vžene slzy do očí).

Někdo namítne, že nejde o pocity, ale ono jde, a o tom se na kongresu také mluvilo. Slovanská duše se smyslem pro estetické vnímání skutečnosti je fakt, kterého si nepochybně byli vědomi i svatí Cyril a Metoděj. A Stojan usiloval o to, aby se „historický Velehrad propojil s lidovým Hostýnem“. Oddělovat víru od kultury, od skutečného života lidí, od citlivosti, krásy a umění, znamená upírat ji plnost pravdy a nakonec vede k jejímu oslabení. Profesor Marko Rupnik poukázal na to, že „je potřeba nalézt odvahu mluvit pokorně z pozice naší tradice a přitom brát v potaz lidi, ke kterým mluvíme“. Není teologická reflexe vyjádřená symbolickým jazykem umění (mnohdy i nevědomě) účinnější než racionální pře intelektuálů? A nemusí jít ani o „umění“, ale třeba jen o prvky prosté lidové zbožnosti, jak nám ji předávají předchozí generace.V této souvislosti padlo na kongresu vícekrát slovo pokora, chudoba a očista v Duchu. „Tajemství bližního je třeba spojit s tajemstvím oltáře,“ řekl metropolita Talinu a celého Estonska Stefanos. „Nevycházejme z formy církve, ale z člověka,“ dodal kardinál Špidlík a zdůraznil potřebu vrátit se k personalismu, který byl vždy hlavním znakem slovanského křesťanství, tedy vycházejme z osoby, lidských vztahů, tajemství života a skutečnosti a tak nalezneme cestu k pravému ekumenismu v kristologii. Osoba (a vposledku osoba Krista) spojuje představu a skutečnost vjedno, jako moře v očích námořníka je tím skutečným mořem, které hledá básník Wolker na pobřeží v Chorvatsku.

Myšlenky z přednášek se doplňovaly s diskusemi ve skupinách, s modlitbou, liturgií a hudebními zastaveními (například v podobě lidových a duchovních písní ukrajinského souboru).

Byly to krásné dny. Jednou jsem se u oběda seznámil s apoštolským vizitátorem pro řecko-katolíky v Bělorusku, který mne detailně popsal situaci v Bělorusku a okolních zemích. Před odjezdem mi pak věnoval kalendář. Netušil jsem, že běloruské názvy měsíců jsou úplně jiné než ruské. Studzeň, Krasavik, Traveň… Každý měsíc doprovází jeden obrázek kostela v krajině. Velehradský kongres byl plný zázračných setkání…

Autor pracuje pro tiskové středisko ČBK, zároveň je externí spolupracovník a komentátor Magazínu ChristNet.eu.