Seznamka
Ve středu jsem při návštěvě kojeneckého ústavu prožil jeden z hlubokých zážitků, který mě dokonale vytrhl ze stereotypního myšlení mediálního světa. Popravdě vidět tolik opuštěných dětí toužící pouze po lidském doteku a milém úsměvu, to jsem dlouho nezažil.
Při průchodu chodbou jednoho z oddělení ústavu se na nás děti doslova vrhaly jako na velký objev přírody. Ostatní přilepily své malinkaté ručičky a hlavičky na okna a dveře od pokojů a křikem žadonily, abychom je navštívili.
Několik desítek dětí, které ještě dlouho nevysloví slovo „táta“, leželo v postýlkách bez rodičů a čekalo na jakýkoliv záblesk pozornosti, kterou si občas vyprošovaly brekem. Sestřičky se tu snažily mezi dětmi pobíhat, převlékat jim pleny a občas se u některého z dětí zastavit. Jenže dětí je hodně, sestřiček málo…
V tu chvíli jsem si uvědomil, jak obdivuji asi dvacetiletou dívku, která jako dobrovolnice ve svém volném čase za dětmi každý týden jezdí, aby si s nimi hrála a popovídala. Možná její přítomnost bude jedním z důležitých pozitivních střípků mozaiky těchto dětských dušiček, které nejspíše stráví dalších osmnáct let v ústavu.
Aby děti nestrádaly po citové stránce, je nutné, aby byly co možná nejdříve umístněny do náhradních rodin. Jenže díky stále složité české legislativě mohou přijít do osvojení pouze děti tzv. „volné“, kde rodiče souhlasí s umístěním v náhradní rodině nebo se o dítě dlouhodobě nezajímají. O tom může rozhodnout pouze soud, kterému to však mnohdy trvá roky. Děti tak v ústavech rostou a rostou až do věku, ve kterém si je už nikdo osvojit nechce.
A když už mohou být děti osvojeny, narazí se na další problém a to jsou „budoucí rodiče“ diktující si požadavky na osvojení: „Ano, chci děťátko! Novorozeně, zdravé a hlavně bílé.“
Přestože tento „osvojovací klíč“ z lidského hlediska možná i chápu, pohledem na složení kojeneckého ústavu se zabývám otázkou, kolik dětí díky těmto okolnostem nikdy slova „máma a táta“ nevysloví. Nebo má snad tento bludný kruh nějaké řešení?!
