Ihned na úvod: Vatikán v žádném případě nevyhlásil smrtelné hříchy, které jsou podle tisku „zaručenou cestou do pekla", ale nastavil zrcadlo společnosti, aby se zamyslela nad svým směřováním a přehodnocovala některé trendy. Když bychom porovnali daná vyhlášení s kritickými postoji k současnosti například Dalajlámy, pochopitelně zjistíme vzácnou shodu. Kdo navštívil festival Jeden svět, viděl mnohé obrazy ze světa, které také upozorňovaly na podobné negativní tendence. Proč tedy tolik protestů, když na ně upozorní i církev?

O které hříchy, pokušení či negativní trendy se jedná: genetické úpravy, pokusy na lidech, znečišťování životního prostředí, působení sociální nespravedlnosti, vytváření extrémní chudoby, být lhostejně bohatým, užívání a prodej drog.

Zastavím se u jednoho kritického pohledu, a to v souvislosti s komentářem, ve kterém publicista tvrdí, že nechápe, jak církev, která bojovala proti nacismu a komunismu, si najednou osvojuje „levicovou" rétoriku. Zde se mýlí, protože církev vnímá jen podle politicko-ekonomických či ideologických měřítek, ale apel vyvěrá z postojů evangelijních, duchovních!

Církev podstupovala mučednictví za pravdu v dobách nacismu i komunismu, ale nikoliv za "pravdu" ekonomicko-kapitalistickou, ale za Pravdu přesahující člověka, pozvedávající člověka z bahna totalit k jeho transcendentnímu určení, k vytváření společnosti na principech duchovních, solidárních a zodpovědnosti jedněch za druhé. Tržní kapitalismus není pro církevní nauku ekonomickým dogmatem, není však ani apriori zavrhován. Nicméně jsou bedlivě analyzována i jeho negativa jako vytváření sociální nerovnosti s kontinenty chudoby a ostrůvky luxusu.

Bohatství není samozřejmě samo o sobě hříchem, nikdo kvůli němu nepřijde do „pekla", ale egoismus a sobecká lhostejnost bohatých myslících jen na svůj prospěch bez ohledu na celek - a dnes je třeba vnímat celek jako globalizující se svět - již hříchem je, ale k tomu ještě v závěru.

Proč má Vatikán tolik na paměti solidaritu. Odpověď je prostá: Křesťané třeba v Africe krajní chudobu žijí, takže ji církev bezprostředně vidí, zakouší na svém „těle" a snaží se jménem těchto nejubožejších burcovat svědomí bohaté společnosti. Nechce nikoho vést k zasévání zášti a revolučním náladám, ale nemůže zavírat oči před nespravedlností, jako je církev nezavírala v době nacismu a komunismu.

Výzva k větší solidaritě pramení z podobenství Ježíše o boháči a chudém Lazaru, kdy hráz, kterou si boháč u prostřených stolů vybudoval mezi sebou a chudým Lazarem ležícím u jeho vrat, bude u posledního soudu také, ale na nebeské hostině se v podobenství nachází pouze Lazar.

Emotivní reakce na vyhlášení Vatikánu dokládá přítomnost vášní plných antipatií k církvi uvnitř kolektivního podvědomí české společnosti. Přestože nešlo o žádné přímé strašení peklem, mnozí nereflektovali objektivně předložená témata, ale jen spontánně vyrazili jakoby na steč se svoji subjektivní představou církve. Proticírkevní postoje nedávné totality jsou stále hluboce zakořeněny a dokládají jen smutnou pravdu o úspěšnosti ateistické formace komunistického režimu, která přes změnu ekonomického systému zůstává v myslích i několika generací.

Jak je to tedy s těmi tolik "zpopularizovanými" smrtelnými hříchy? Za smrtelný hřích se považuje vědomé a svobodné porušení Božího zákona, postavení se proti dobru a vykonání vnitřně zlého skutku.

Aby člověk dokázal lépe rozlišovat a formovat své svědomí, nabízí se mu ze strany církve takzvané zpovědní zrcadlo, kterým je i sledované vyhlášení Vatikánu. Proto se již nikdo nebude moci „vymlouvat", že například nevěděl, že egoistické hromadění bohatství v daňových rájích jen pro svůj blahobyt, a to bez solidarity s chudými, je smrtelný hřích - a neskončil jednou nemile překvapen jako boháč v Ježíšově podobenství.

Kdo může pochopit, pochop.

Článek nabídl autor redakci Magazínu ChristNet.eu ze svého blogu na iDNES. Autor je odborný asistent na Katolické teologické fakultě UK v Praze.