O které hříchy, pokušení či negativní trendy se jedná: genetické úpravy, pokusy na lidech, znečišťování životního prostředí, působení sociální nespravedlnosti, vytváření extrémní chudoby, být lhostejně bohatým, užívání a prodej drog.
Zastavím se u jednoho kritického pohledu, a to v souvislosti s komentářem, ve kterém publicista tvrdí, že nechápe, jak církev, která bojovala proti nacismu a komunismu, si najednou osvojuje „levicovou" rétoriku. Zde se mýlí, protože církev vnímá jen podle politicko-ekonomických či ideologických měřítek, ale apel vyvěrá z postojů evangelijních, duchovních!
Církev podstupovala mučednictví za pravdu v dobách nacismu i komunismu, ale nikoliv za "pravdu" ekonomicko-kapitalistickou, ale za Pravdu přesahující člověka, pozvedávající člověka z bahna totalit k jeho transcendentnímu určení, k vytváření společnosti na principech duchovních, solidárních a zodpovědnosti jedněch za druhé. Tržní kapitalismus není pro církevní nauku ekonomickým dogmatem, není však ani apriori zavrhován. Nicméně jsou bedlivě analyzována i jeho negativa jako vytváření sociální nerovnosti s kontinenty chudoby a ostrůvky luxusu.
Bohatství není samozřejmě samo o sobě hříchem, nikdo kvůli němu nepřijde do „pekla", ale egoismus a sobecká lhostejnost bohatých myslících jen na svůj prospěch bez ohledu na celek - a dnes je třeba vnímat celek jako globalizující se svět - již hříchem je, ale k tomu ještě v závěru.
Proč má Vatikán tolik na paměti solidaritu. Odpověď je prostá: Křesťané třeba v Africe krajní chudobu žijí, takže ji církev bezprostředně vidí, zakouší na svém „těle" a snaží se jménem těchto nejubožejších burcovat svědomí bohaté společnosti. Nechce nikoho vést k zasévání zášti a revolučním náladám, ale nemůže zavírat oči před nespravedlností, jako je církev nezavírala v době nacismu a komunismu.
Výzva k větší solidaritě pramení z podobenství Ježíše o boháči a chudém Lazaru, kdy hráz, kterou si boháč u prostřených stolů vybudoval mezi sebou a chudým Lazarem ležícím u jeho vrat, bude u posledního soudu také, ale na nebeské hostině se v podobenství nachází pouze Lazar.
Emotivní reakce na vyhlášení Vatikánu dokládá přítomnost vášní plných antipatií k církvi uvnitř kolektivního podvědomí české společnosti. Přestože nešlo o žádné přímé strašení peklem, mnozí nereflektovali objektivně předložená témata, ale jen spontánně vyrazili jakoby na steč se svoji subjektivní představou církve. Proticírkevní postoje nedávné totality jsou stále hluboce zakořeněny a dokládají jen smutnou pravdu o úspěšnosti ateistické formace komunistického režimu, která přes změnu ekonomického systému zůstává v myslích i několika generací.
Jak je to tedy s těmi tolik "zpopularizovanými" smrtelnými hříchy? Za smrtelný hřích se považuje vědomé a svobodné porušení Božího zákona, postavení se proti dobru a vykonání vnitřně zlého skutku.
Aby člověk dokázal lépe rozlišovat a formovat své svědomí, nabízí se mu ze strany církve takzvané zpovědní zrcadlo, kterým je i sledované vyhlášení Vatikánu. Proto se již nikdo nebude moci „vymlouvat", že například nevěděl, že egoistické hromadění bohatství v daňových rájích jen pro svůj blahobyt, a to bez solidarity s chudými, je smrtelný hřích - a neskončil jednou nemile překvapen jako boháč v Ježíšově podobenství.
Kdo může pochopit, pochop.
Článek nabídl autor redakci Magazínu ChristNet.eu ze svého blogu na iDNES. Autor je odborný asistent na Katolické teologické fakultě UK v Praze.