Z tohoto aktu se stává dobrý byznys a vítané zpestření postních dnů obyvatel severních oblastí Filipínského souostroví. Sténání trpících doprovází rocková hudba, a prodavači párků a sodovek v těchto dnech hodně utrží. Církev tento extremismus kritizuje. Má k tomu dobrý důvod? Asi ano. Každoročně se několik Filipínců nechá dobrovolně ukřižovat. Nejinak tomu bude i letos.

Věřícímu člověku může na mysli vyvstat logická otázka. Je to projev víry nebo bohapusté předvádění? Tito muži, kteří se nechávají dobrovolně týrat, tvrdí, že to dělají z lásky k Bohu. Nicméně tohoto divadla se každoročně zúčastní velké množství turistů. Nechtějí spíše zažít také svých pět minut slávy? Problém je v tom, že do duše člověka nevidíme a jeho opravdové smýšlení a důvody neznáme. Pravda je, že Bůh nám smrtí svého syna nastavil laťku velmi vysoko.

 

Muž, který visí na kříži pod žhavým sluncem, to buď může dělat z pokory, ponížit se před Bohem, vzít na sebe jeho utrpení, ale také z pýchy a touhy vyrovnat se Bohu. Jen si to představte. Takový skutek. Ten se jim určitě při posledním soudu přičte k dobru. To jen tak někdo neudělá. Jenže chce po nás Bůh něco takového? V evangeliích není o těchto extrémních askezích zmínka. Ano. Zmínka tam je. Ale o postu. Ne o sebeničení a dělání krvavé show z postu. Jsou lidé, kteří byli "ukřižováni“ třeba už dvanáctkrát. Ale není divné dělat z utrpení Krista jakousi masochistickou tradici? Navíc můžeme mluvit o ukřižování, když je z kříže po pár hodinách sundají? A kdybychom se na to podívali z jiného úhlu. Kdyby "ukřižovaný“ se stal opravdu ukřižovaným, mohli bychom tuto smrt chápat jako dobrovolnou? Tedy chápat ji jako smrtelný hřích? Bohužel jak už jsem řekla,  do mysli a duše člověka nevidíme, proto nemůžeme kategoricky soudit. Jenže co si o pak myslet o tom, když někdo fotky ze svého ukřižování prodá do porna?

Autorka studuje českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě.

Foto a související článek.