Musím se přiznat, že jsem měl vždy problém rozeznat, kdy mluvit o Bohu a kdy o něm mlčet. Většinou jsem se rozhodoval pro mlčení, abych druhé (především nevěřící, ale člověk nikdy neví, kdo je a kdo není věřící, když se o víře nemluví) přiznáním k tomu, že jsem křesťan, neurazil a neublížil jim. Měl jsem prostě strach, že mě přestanou brát vážně, a tak jsem zakrýval to, že jsem věřící. Ale vždy jsem si bolestně uvědomoval, že jsem takto nejvíce ubližoval sám sobě. Mlčení o Bohu se stalo v mém životě nesnesitelným. A smutné je, že i v naší společnosti toto mlčení vládne. Myslím si, že již nelze toto mlčení o Bohu zachovávat, protože do nebezpečí se tak dostává to, co je v našem životě nejdůležitější, jak to ve své podnětné knize Mlčení o podstatném vyjádřil francouzský filosof Jean Guitton.

Jean Guitton byl přítelem papeže Pavla VI. a jako jediný laik se zúčastnil v roli pozorovatele celého II. vatikánského koncilu. Jeho kniha Mlčení o podstatném, která vyšla v češtině v roce 1992 v nakladatelství Petrov, představuje jakousi autorovu intelektuální závěť. Dotýká se v ní právě onoho zvláštního fenoménu naší civilizace, ve které se přes přemíru slov a banálních informací to podstatné přechází mlčením. Toto mlčení ale škodí povinnosti člověka, kterou má vůči upřímnosti a pravdě. Proto již úcta k druhému, která se nazývá lidským respektem, kdy z respektu k druhému o něčem mlčím, nemůže být nadále zachovávána. Guitton naráží na další nepříjemný fenomén: udivuje ho mlčení o Bohu, se kterým se setkáváme i mezi křesťany. Právě toto je jev, který i ve svém okolí velice často můžeme zažívat. A toto mlčení se pak promítá do celé společnosti, která má právě od křesťanů radostné poselství spásy uslyšet.

Vím, že by mohli mnozí namítnout, že je daleko důležitější něco dobrého dělat než mluvit. Člověk o Bohu svědčí především svým příkladem a jeden úsměv může být často cennější než tisíce slov. Je přece důležité, aby lidé viděli především to, jak žijí jednotliví křesťané. Přesto i pro to, abychom mluvili o naší zkušenosti s Bohem, existují dobré důvody. Vždyť pokud nebudeme hlásat Krista i slovem, tak je tu možnost, že si nás nevěřící ani nevšimnou. A není ono mlčení někdy známkou právě oné zbabělosti, kdy máme především strach z toho, co tomu lidé řeknou? Guitton o této vtíravé otázce („co tomu lidé řeknou?“) mluví jako o anonymní nestvůře, která je nesnesitelnější netvor než strach z nějakého Nerona či Hitlera. „Nyní však už nebojujeme s nějakým tyranem, musíme zápasit s rozplizlým davem, jehož odstrašující zbraní není mučení, nýbrž mlčení.“

Ale je tu i vnitřní důvod pro to, abychom o podstatném mluvili, protože samotné mluvení o pravdě pomáhá. Mikulovský probošt Stanislav Krátký to jednou vyjádřil těmito slovy: „Když mluvíme o Bohu, sami ho poznáváme. Když učíme, sami se učíme.“ Je proto třeba pochopit, že naše víra roste tehdy, když se komunikuje. Tradendo crescit fides, zní stará moudrost. Proto naším cílem není přesvědčit druhé, ale v prvé řadě vychovat sebe samé tím, že budeme s ostatními mluvit o své víře. Takhle můžeme ve své víře obrovsky růst. A i pro druhé může mít naše mluvení o podstatném obrovský význam. Je totiž třeba vydat svědectví, že věřím a vyzvat druhé, aby věřili. Aby věřili Ježíši Kristu, který je naším největším přítelem, na kterém se opravdu vyplatí založit celý život. A toto svědectví má především vycházet z naší zkušenosti, z krásy setkání s Bohem. Jedině tak bude živé a může někoho oslovit.

Musím říct, že mě největším způsobem obohatili ti, kdo byli nositeli tohoto Slova. Je to skrze tyto služebníky, jak Bůh oslovuje lidi. Byli to až právě tito svědkové víry, kteří mi byli schopni ukázat, co to znamená pravé lidství. Na těchto věrných služebnících je vidět nejjasněji pravdivost myšlenky, že Boží slovo je účinné a působí to, co říká. Že nejkrásnější je hlásat Krista, protože přes mnohé obtíže Božího (ne)času zůstala v srdcích věrných hlasatelů radostné zvěsti skryta ta největší síla, která proměňuje svět. Síla, která vychází ze slov věčného života. A člověk potřebuje slyšet znovu a znovu tato slova, protože jen ona ho mohou osvobodit a na životní cestě je až příliš mnoho překážek, jež člověka od jeho určení vzdalují.

Je třeba si uvědomit, že za zvěstování víry (již) nemají odpovědnost jen biskupové a kněží, ale i laici. Guitton ve své knize zmiňuje obrovskou plejádu laických spisovatelů, kteří s největší odvahou hovořili o tom, co pokládali za pravdu. Proto je i naší radostnou povinností seznámit se v rámci možností, které máme, s tím, čemu věříme, abychom to mohli předávat dál. Ale i samotná naše víra jako vše živé chce růst, k čemuž patří i studium víry. Jak v knize O víře napsal kardinál Walter Kasper, „ideálem není neinformovaná uhlířská víra, ale víra informovaná a vzdělaná.“ Častokrát můžeme slyšet, že prostá venkovská babička má hlubší víru než profesor teologie. Může být, ale považuji to za velice špatné alibi, když to slyším od lidí, kteří mají podobný myšlenkový potenciál jako profesoři teologie. Je proto opravdu důležité si najít na studium toho, čemu věříme, přiměřený čas. Vždyť neznáme stále ani procento toho, co bychom měli znát. A k tomu, abychom něco dobře poznávali, to potřebujeme komunikovat a sdílet, a tak ve své osobní víře růst. Tedy mluvit o tom podstatném, což není v naší společnosti až zas tak běžné. Je to zvláštní společnost, ve které mluvíme o vztazích, o politice, o počasí, o fotbale, ale nikdy ne o Bohu. Toto mlčení opravdu nejde zachovávat, protože škodí všem. A když je prolomíme, tak uvidíme i to obyčejné ve zcela novém světle, protože smyslem celé reality, tedy i toho obyčejného, je Bůh…

Autor je doktorand na katedře politologie FSS MU v Brně a redaktor časopisu Global Politics.