Velká většina z nás velice ráda vzpomíná na dětství, tajemnou dobu plnou pohádek, ve kterých vždy dobro vítězilo nad zlem. Nyní už jsme ale střízliví a zkušení: svět nás dospělých je zcela jiný, dokonce se zdá, že v něm dobro jakoby prohrává na celé čáře. Pro to, abychom nepodléhali malomyslnosti a nabrali do života trochu energie a elánu, potřebujeme vidět kolem sebe různé příklady toho, že dobro v boji se zlem může vyhrát. Velkým povzbuzením jsou pro člověka svědectví, která popisují skutečné příběhy, kdy dobro po dramatickém boji zvítězilo na zlem. Člověk ale musí být dostatečně pozorný, aby si jich všiml, protože dobro má přece jenom tichý hlas…

Všichni z dětství známe pohádky. Vzpomínáme s určitou nostalgií na příběhy o dobru a zlu, ve kterých vystupují princezny a princové, královny, králové a jejich rádci, draci a čerti, vodníci i dobré víly a další postavy. Pohádky mívají šťastný konec a skrývá se v nich morální ponaučení. Člověk se na pohádkách učí rozlišovat mezi dobrem a zlem. Pohádky jsou pro děti, ale je v nich skryta i určitá morální lekce pro dospělé. Přesto v určitém věku přestáváme věřit na pohádky. Možná se i chceme odtrhnout od tohoto naivního dětského zakouzleného světa a vstoupit do světa dospělých. Život je jinde, pohádky nevyjadřují realitu. Syrové příběhy, které nám nabízejí takové (kultovní) filmy jako např. Trainspotting a Acid House, Šeptej či Knoflíkáři nás přitahují mnohem víc, protože se zdá, že je v nich daleko větší pravda o životě. Přesto si myslím, že i dospělý člověk potřebuje něco velice podobného jako pohádky, které jsou tak důležité pro zdravý rozvoj dětí. Potřebuje svědectví, že dobro vítězí nad zlem i ve světě dospělých.

Prožil-li člověk krásné dětství, možná zažije šok, když se konfrontuje s realitou světa dospělých. Stejný problém mají často křesťané, kteří od dětství prošli různými křesťanskými společenstvími. I pro ně bývá občas velice obtížné se s existencí zla ve světě vyrovnat. Zlo ve světě má jinou podobu, než čekali. Není ztělesněno v čertech a dracích, ale nachází se v konkrétních lidech (a ostatně protíná každého z nás), od nichž se šíří dál. Prostupuje atmosférou společnosti, ba dokonce ji spoluvytváří. Nahlodává kulturu, proniká mentalitou a ovlivňuje chod velkých institucí. Je jakoby všude a člověku, aby se zlu nemusel přizpůsobit, se může zdát, že jedinou možnou cestou je z tohoto světa uniknout, stáhnout se do sebe, být se svými. Vytvořit např. křesťanské ghetto. Vždyť riziko, že bych se nakazil zhoubnou infekcí, je tak velké. Proto se tato alternativa může zdát velice rozumná - zůstat křesťanským dítětem napořád. Přesto je tato alternativa podle mého názoru nepřijatelná: apoštolové (tj. všichni křesťané) byli posláni do světa. Svět není nepřátelské území. A člověk nemá ve své víře zůstat dítětem, ale má v ní být dospělý, připravený se konfrontovat.

Na to, aby se člověk mohl konfrontovat se světem, je ale příliš slabý. Nemůže být sám, ale potřebuje pomoc a podporu ostatních (Potřebuje samozřejmě a především Kristova Ducha. Vyškrtneme-li ale pomoc a podporu druhých, tak negujeme něco velice podstatného: Bůh si nás vyvolil za své spolupracovníky, chce vstupovat do světa i skrze nás a přeje si, abychom se milovali, tj. pomáhali si a podporovali se navzájem). Potřebuje příklady těch druhých, jejich svědectví, že boj s tím špatným lze vyhrát. Svědectví o těchto příkladech jsou pro dospělého stejně důležitá jako pohádky pro děti. Svědectví jsou příběhy, které oslovují naše srdce, protože ukazují, že není potřeba z tohoto světa emigrovat, ale je možné v něm dojít naplnění (byť částečného, protože jsme bytosti na cestě). Vítězí snad dobro jen v pohádkách pro děti? Určitě ne, může vítězit a vítězí i na mnoha místech kolem nás. Svědectví mají na rozdíl od pohádek pro děti jednu velkou výhodu: to, co popisují, se skutečně stalo, není to vymyšlené. Asi proto, že se často to, co je jejich obsahem, může zdát až neskutečné, si někdo myslí, že jde jen o pohádky pro dospělé. Což není pravda, protože svědectví mluví o skutečných událostech, o tom, co se stalo, o skutečných příbězích. Jsou to příběhy, které nic nezamlčují. Jsou plné pádů a selhání, životních strastí a bolestí, ale nezamlčují pravdu: dobro může zvítězit, život má smysl, na otázku po smyslu života existuje odpověď.

O tom, co znamená pojem svědectví, píše pěkně francouzský teolog Yves Congar ve své malé knížce Za církev sloužící a chudou (Karmelitánské nakladatelství 1995, s. 20), když popisuje chování sv. Pavla. Sv. Pavel se podle Congara uměl dožadovat nejen svého titulu apoštol, ale i své apoštolské autority. „A přece se nejčastěji radši odvolává – a mluví o tom! – na duchovní dary, kterých se mu dostalo, na znamení, kterými Bůh poznamenal jeho činnost, protože požehnal práci svého služebníka, na svou lásku a oddanost, i na svou slabost, protože Bůh rád působí právě v ní. Zdržuje se vymáhání nebo uplatňování práv, která by mohl mít. Chce konat jen své povinnosti v životě vyhrazeném službě, v životě, který raději dává než přijímá.“ V tom tedy spočívalo svědectví sv. Pavla a také tajemství jeho úspěchu. A myslím, že když budeme pátrat, tak můžeme nalézt takové sv. Pavly i kolem nás. Kéž by jich bylo co nejvíce!

Autor je politolog a právník.