Zvykli jsme si vnímat pana prezidenta jako euroskeptika, odpůrce teorie oteplování, zastánce naprosto volné ruky trhu. Důstojného muže, který nemá snad smysl pro humor. Nedávno se zlobil pro zveřejnění televizního záznamu přípravy na projev, před nímž si protáhl kosti. Avšak právě to vše nám jej činí člověčím! Stranou zájmu zůstal, žel, právě jeho novoroční projev. Ne pro to, co obsahoval, nýbrž co v něm scházelo. Nejeden vážný, lidský problém, který se dotýká hluboce naší společnosti, nebyl vůbec zmíněn. Lze je pojmenovat? Pokusme se o to:

1) Jednou z ran, jíž trpí statisíce našich občanů, je hazard. Hráčská menšina ohrožuje většinovou společnost. Údajně bylo vloni prosázeno přes 100 miliard korun. Jsme zemí s největším počtem zaregistrovaných heren na světě. Gamblerství sebou nese vysokou sebevražednost, rozvrácené rodiny, navyšuje kriminalitu. A pokud úpravy zákonných norem dovolují, aby se vesele sázelo prostřednictvím internetu kdekoli na světě, celý problém bude umocněn na druhou. Navzdory ziskům, plynoucím ze zdanění ve prospěch státu a obcí, dopady sázení a hazardu na občany a ekonomiku země jsou ničivé. Prostředky by měly být použity na pomoc postiženým. Vůbec poprvé došlo v České republice veřejně k odmítnutí peněz plynoucích z hazardu. Českobratrská církev evangelická odmítá přijímat dary pocházející z hazardních her a vrátila dar ve výši 12,5 milionu Kč.

2) Až dosud ani jeden prezidentský projev se nezabýval soužitím většinové a romské populace. Je otázkou, nač ještě čekáme. Bude pozdě, až dojde k masovějším střetům, nebo budou ztráty na životech. Zatím by bylo poctivé věc označit a přiznat, že si nevíme rady a dosavadní snahy jsou nedostatečné a míjí se účinkem. Zcela selhaly politické strany, žádná z nich do voleb nejde s jasným, srozumitelným programem - co dělat. Ožehavých témat se chápou radikálové, jiná nabídka schází. Hned po převratu nám dnešním panem prezidentem bylo slíbeno, že v sociální oblasti si „reflektor“ posvítí tam, kam bude třeba. Neposvítí. Pokud jde o vztah k minoritám v naší společnosti, sotva. Chánov či Litvínov jsou jen pověstným vrškem ledovce. V prvém z nich ještě v minulém roce do chánovského ghetta nejezdil téměř žádný autobusový spoj. Nebyla tam údajně ani ordinace lékaře. Provizorní prodejna potravin místní rozhodně neuspokojovala. Z vodovodních kohoutků dlouhých jedenáct let netekla teplá voda. V tom druhém, litvínovském případě neromské obyvatelstvo vděčně podporovalo akční komanda, jež měla budit respekt u jejich spoluobčanů. Těžko se divit nespokojenosti jedněch i druhých. Všem se zdá, že nemají nikde zastání. Ministerstva školství, sportu, kultury i rozvoje, krajské vlády mají role (až na některé drobné snahy) nezorané. Vyjít vstříc zoufalým občanům obou táborů bude čím dál těžší. Prodlení se nám vymstí v každém směru. Bude nás to stát mnohem více, a to nejen financí.

3) Nepadlo ani slovo o tom, že vážně selhala naše většinová společnost v dalších, konkrétních případech. Pokud jde o vztah k výrazným menšinám, dvacet let nebyla schopna žádná naše reprezentace dořešit narovnání mezi církvemi a státem. Právě v uplynulém roce bylo opět potvrzeno, že napříč politickými stranami se naši zastupitelé bojí potřebného řešení jak atheista kříže. Nenormální stav trvá. Trpělivost je pravda křesťanská ctnost; možná se již ale zvrtla v rezignaci. Sotva to prospívá i našemu hospodaření a hospodářství.

4) Nebyly zmíněny hroutící se tradiční výroby, pokládané za rodinné stříbro. Pravda, již zašlé, to nám snad ekonomové dokáží vysvětlit. Co však scházelo nejen v případě skláren a sirkáren, byl pouhý lidský zájem o zaměstnance. Nepovědělo se ani: „Máte to moc těžké, je nám to opravdu líto, nedaří se nám Vám pomoci“. Podobně v době krize psával v předtištěných dopisech postiženým TGM. Avšak naši zastupitelé mohli učinit to málo, co měli: aby zaměstnanci při vypořádání podniků dostávali ze zákona přednost před jinými pohledávkami a byly jim tak vyplaceny alespoň ušlé, nevyplacené mzdy.

5) Často se oháníme daňovými poplatníky, jimiž jsme. Máme tam své želízko? Do nebe volající je většinový podíl státu v ČEZu. Na vlastní uši jsem na semináři v Daňkovicích slyšel ministra Bursíka, že stát prodá své akcie, aby mohl zaplatit díry v rozpočtu. Dnes je snad rád, že se tak nestalo. Stálý příjem pro stát z akcií je zdá se výhodnější. Ovšem otřesné je, že stát dopustí v roce 2009 zdražení cen energií o více než 10% a něco takového nezamezí. Nejde jen o to, že se zdražuje i kdyby ceny ve světě klesaly, ale především proto, že ČEZ má mnohamiliardové zisky, podnikatelsky expanduje a občané se na zisku nepodílejí, byť státní investice do elektráren byly enormní a mimořádný zisk přinášejí. Těžko pak budeme hrdí na atomové elektrárny a jejich kormidelníky, když v ceně energie se to neprojeví, byť stát je většinovým vlastníkem.

6) Neslyšeli jsem kritického slova o hráčích světového byznysu, kteří otevřeli stavidla světové krize. Protáčeli miliardy, které mizely v pyramidě, v níž už pokladu není, jen vír manka, strhávající druhé. Ani slovo o tunelech, nesrovnatelných s našimi z drobné privatizace. O zodpovědnosti profesionálů, kapitánů bank a nezměrných prostředcích státu, napumpovaných do privátních firem, které údajně oproti státu umějí lépe hospodařit.

Nakonec co určitě scházelo, bylo lidské slovo, jež by potěšilo laika, který se diví. Co by nezaskřípalo falší či vypočítaným efektem. Otevřeně se dotklo problémů, pojmenovalo je, přiznalo zklamání či bezradnost. Vše by bylo lepší, než mlčení.

Autor je farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem