Apoštol Pavel vybízí křesťany v Efezu:  Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. (Ef 4, 15 – 16). Pro nás moderní lidi je to překvapivý pohled. Církev zakoušíme jako organizaci. A hle, tady je spíše organismem. Zjevně nejde o její efektivní management, ale o organický růst Božího díla. V tom božskou Hlavu nikdo nemůže zastoupit. Na vedoucí funkce v některých dílčích církvích Církve Kristovy se však metafora hlavy odvážně přenáší. Pravoslavné církve jsou autokefalní, jejich patriarcha, arcibiskup či metropolita není jen nejvyšším představitelem, ale i hlavou (řecky kefalé). Římskokatolická církev tento titul dokonce přiznává prvnímu ze svých biskupů. A není to nárok slabý. Tento obrovitý celek (asi polovina světového křesťanstva) vznáší nárok, že je Církví Kristovou v plném smyslu a ostatní církve (jsou-li vůbec církvemi) jsou s ní jen „nějak spojeny.“ „Viditelná hlava“ (římský papež) jakoby zastupovala božskou Hlavu organismu církve. Jeho řídícímu organizačnímu působení se tím připisuje cosi až božského. Z Božího pověření je prý papež přímo náměstkem Kristovým.


Není divu, že pro římské katolíky (spolu s jejich řeckokatolickou větví) je papežův pobyt v Česku ve dnech 26. – 28. září událostí velmi podstatnou. Byly dlouhé věky, kdy se biskup Říma věnoval správě své diecéze (dnes v centru Říma) a mnoho necestoval. Několik papežů počínaje Piem IX. (1846 – 1878) se dokonce pokládalo za „vatikánské vězně.“ Latinská, západní církev byla po staletí decentralizována. Mnohem více se důvěřovalo místním biskupům a jejich spolupracovníkům. Papežem cestovatelem se stal teprve Jan Pavel II. (1978 – 2005). Benedikt XVI. Sice zavedl v rychlém sledu mnoho změn a výrazně otočil po jeho odchodu na věčnost kormidlo této církve, ale právě v poutnické aktivitě za ním, přes značný rozdíl věku na začátku pontifikátu, nezaostává.


Ostatní křesťané v Česku respektují zhruba čtyřpětinovou katolickou většinu (z počtu všech, kdo se hlásí k nějakému náboženskému společenství). Vědí, že mohutná nenáboženská většina společnosti posuzuje všechny křesťany podle církve římskokatolické a podle jejího vedení. Záleží jim na tom, s čím tato církev dnes přichází a jaké poselství nese její představitel.


Římskokatolická církev na rozdíl od všech ostatních je organizována na způsob státu, přičemž samozřejmě nejde o městský stát Vatikán. Církev sama, konkrétně Svatý stolec (jako subjekt mezinárodního práva) udržuje diplomatické vztahy se státy. Ale nejen to. Vysoký hodnostář římské kurie, svým způsobem muž číslo dva v církvi hned po papeži má titul kardinál státní sekretář (který se rovněž nevztahuje k Vatikánu). Papež je proto zván a vítán i státními autoritami bez ohledu na případně preferované či dokonce státní náboženství nebo jeho absenci. Pro stát jde prostě o politický kontakt. A protože přijíždí nejvyšší představitel, svým způsobem vladař (římskokatolická církev je uspořádána monarchicky), jde o státní návštěvu na vrcholné úrovni. Sobotní odpoledne je věnováno této, byť snad jen symbolické, politické stránce papežova pobytu (návštěva u prezidenta, setkání s politiky a diplomaty).


Papež přilétá do zvláštní situace. Osm let po posledním sčítání lidu již nemáme čerstvé údaje, ale různá neformální pozorování a analýzy sociologů náboženství ukazuje, že poměr náboženské menšiny a nenáboženské (indiferentní či ateistické) většiny se ustálil. Navíc v české společnosti vypukla, a to až v posledních několika málo letech, nebývale ostrá kritika římskokatolické církve, ale spolu s ní rovněž islámu a často též globálně křesťanských i mimokřesťanských vyznání. Proplétají se v ní pochopitelné a oprávněné výtky stoupencům i představitelům náboženství s prostou protináboženskou zaujatostí. Vedle pokusu o seriózní diskusi s křesťanstvím, které zaznamenáváme ještě u generace Milana Machovce (1925 – 2003), Karla Kosíka (1926 – 2003) a Vítězslava Gardavského (1923 – 1978), polemici chrlí zploštělé argumenty nebo dokonce pomluvy. Na pečlivé analýzy mnozí dnes šetří časem a námahou, snadné pamflety se vyrábějí na běžícím pásu. Přímo vůči dnešnímu papeži je ostře polemicky vyhrocená, i když podrobně historicky propracovaná právě vydaná brožura s explozivním názvem Antiratzinger, protipapežský pamflet (Všeň: Grimmus, 2009). Její věrohodnost značně oslabuje deklarovaná anonymita autora (i českého překladatele).


Na opačném pólu názorového spektra stojí extremisté, lidé vychvalující diktátorské režimy ve Španělsku (1939 – 1975) a Portugalsku (1932 – 1974), snící o autoritativním křesťanském víceméně hierarchicky uspořádaném státu, otevření antijudaisté, protievropští nacionalisté. Papež se svými osobními sympatiemi a antipatiemi uprostřed tohoto varu bude mít nesnadnou pozici. Krajní pozice zastávají menšiny, i když v obou případech publicisticky aktivní a vlivné. Široký střed či průměr římskokatolické veřejnosti nezůstává těmito spory nedotčen. Co uslyší pasivní většina a kdo se bude cítit podpořen?


Diskuse se odehrála a částečně odehrává ovšem i uvnitř římskokatolické církve v Česku. Polemici prosazující pokračování koncilních a pokoncilních reforem umlkli. Dnes jejich pokračovatelé volí vnitřní exil, resignaci na jakékoli pokusy o změnu, nebo odchody z této církve potichu. Realizují křesťanskou i katolickou tradici v jiných církvích katolického typu nebo v malých neformálních a nezávislých společenstvích. Na druhé straně se ale stojaté vody rozvířily, když po lednovém sejmutí exkomunikace z biskupů ultrakonzervativní lefébvristické orientace včetně biskupa Richarda Williamsona známého antisemitskými výroky pokládal dokonce i arcibiskup pražský, kardinál Vlk (na konci svého působení) za potřebné vyslovit distanci vůči tomuto papežovu kroku. Ostatně ve dnech papežovy návštěvy se čeká oznámení, kdo bude nadále sedět na pražském stolci. Mnohé zajímá jméno budoucího představitele pražské arcidiecéze a metropolity Čech s výhledem na kardinálský klobouk a s historickým (dnes už nic neznamenajícím) titulem primase českého.


Je snad oprávněné, abychom si jako křesťané přáli, aby při této státní návštěvě a při plánovaných masových shromážděních v Brně a Staré Boleslavi (a při všech ostatních setkáních) naléhavě zněla osvobozující zvěst evangelia. Není snad nevhodné přání, aby se všude v  partikulární církvi, jíž se návštěva týká na prvním místě, prosazovala sama Hlava církve všeobecné. Můžeme vyslovit i naději, že Duch svatý bude vanout, a autenticky křesťanský obsah události převládne nad obsahem reprezentativním a diplomatickým, a pak, že víra jakožto důvěra v živého Ježíše Krista převládne nad spekulováním, moralizováním a politizováním.

Autor je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice