Nastaly prázdniny a dovolené. Chystáte se na cesty, možná jste už vyrazili. Jiní zůstali v české kotlině. Dobře nám může být všude; i doma. V naší překotné době je umění se zastavit. Někomu stačí tři dny změny, jak panu prezidentovi. Mnohým posloužily svátky z kraje července s víkendem, případně si je prodloužili. Položme si ale hádanku: kolik dní v roce má člověk „bezpodmínečně vypnout“? Nabídneme možnosti: 25, 35, 52?  Poslední: 52 je určitě správně! Což dovolenou nevylučuje, byť ta je dítkem zhruba posledních dvou století. Zato těch 52 dnů – to jsou přece dny odpočinku, osvědčené od pravěku, jak pro Izraelce, tak pro křesťana, či pro „ateistu“. Den pro radost. Takové dny jsou doporučeným, „bodovým“ zastavením uprostřed shonu. Ještě Karel Čapek vzpomínal, jak při pobytu v Anglii se v neděli život náhle zastavil. Bývalo to zastavení, co bys do sedmi napočítal. Byl v tom kus umění. Říká se, že dnes to neumíme, dnes to nejde. Jednou se ale zastavíme definitivně, docela a naprosto. Lidí s posledním odpočinkem jsou plné hřbitovy.

            Nechme se vyprovokovat tři tisíce let starým sloganem z okruhu Šalomounovy moudrosti: „Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění“ (kniha Kazatel 4:6). Tento výrok však nevisí ve vzduchoprázdnu a nepochvaluje si jen nečinnost oproti náročnému úsilí. Citát je vzat z knihy Kazatel (4:6), náležející do okruhu moudrosti krále Šalomouna. Vždyť i v jeho jménu zaznívá „šálóm“, pokoj, pohoda, radost a bezpečí. Závistivci patří jeho ironický šleh o „hlupákovi, který skládá ruce v klín a užírá se“.  A varuje také, že „Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu“. A hned poté vyhledá rovnováhu ve skutečnosti, že všechno pod sluncem je pomíjivé a úmorná lopota. A také proto užít si odpočinku stojí zato. Nehledá tak ani Diogenův sud, ani si nečiní modlu z výkonnosti, jež bývá dnes tolik uctívána. A to bychom ještě Diogenovi křivdili, když ve svém prajednoduchém obydlí rozvíjel svůj filosofický systém. Mohli bychom se přít, je-li lepší holub na střeše, než vrabec v hrsti. Když jsme se narodili, byly naše ruce prázdné a také tak skončí. Překlad Jeruzalémské Bible, ve svém tlumočení Šalomounova výroku, se snaží najít ten správný poměr v obsahu našeho textu slovy: „Lepší je jedna dlaň plná klidu, než dvě hrsti plné námahy a honby za větrem“.   

            Potřebujeme rekreaci – nabrat oddech, osvěžení, odpočinek, obnovu. Rovněž v životě víry, lásky a naděje. Fyzicky, psychicky, duchovně. Naše „aura“ ovšem nikoho neohromí. Marně si leštíme svou svatozář. Žádná není. Od úsvitu stvoření vesmíru a modré planety platí, že byť „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma, nad vodami vznášel se duch Boží“ (Genesis, 1. Kniha Mojžíšova). Bohu díky, nezáleží jen na nás a našem výkonu. Potřebujeme zahnat „černé můry“, jimž nejednou propadáme. Potřebujeme toho, který nám odděluje „světlo od tmy“, uprostřed života, nikoli až v umírání. V našich starostech, radostech, při práci i rekreaci. Zbývá ale také na chvíli odložit práci a výkon, dopřát si snění, zájem o své blízké, ba nejbližší. Ostatně, i „ateista“ má o dovolené příležitost zabloudit do kostela, otevřít Bibli, možná dokonce cíleně zajít na bohoslužbu a křesťan i do jiné církve, než své vlastní. A něco kultury jej také nezabije. Dovolenou smíme vstoupit do osvěžující oázy. Stejně tak se můžeme dostat do dobrovolně povinné, ošidné internace. Je naprosto nezbyté nabrat na dlaň pohody pro sebe i pro druhé, nechat překvapit sebe i je. Luxus, který zdánlivě nic nestojí a všichni jej potřebujeme.

Jan Kašper je farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem. Publikuje v církevním i denním tisku.