Nechme se vyprovokovat tři tisíce let starým sloganem z okruhu Šalomounovy moudrosti: „Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění“ (kniha Kazatel 4:6). Tento výrok však nevisí ve vzduchoprázdnu a nepochvaluje si jen nečinnost oproti náročnému úsilí. Citát je vzat z knihy Kazatel (4:6), náležející do okruhu moudrosti krále Šalomouna. Vždyť i v jeho jménu zaznívá „šálóm“, pokoj, pohoda, radost a bezpečí. Závistivci patří jeho ironický šleh o „hlupákovi, který skládá ruce v klín a užírá se“. A varuje také, že „Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu“. A hned poté vyhledá rovnováhu ve skutečnosti, že všechno pod sluncem je pomíjivé a úmorná lopota. A také proto užít si odpočinku stojí zato. Nehledá tak ani Diogenův sud, ani si nečiní modlu z výkonnosti, jež bývá dnes tolik uctívána. A to bychom ještě Diogenovi křivdili, když ve svém prajednoduchém obydlí rozvíjel svůj filosofický systém. Mohli bychom se přít, je-li lepší holub na střeše, než vrabec v hrsti. Když jsme se narodili, byly naše ruce prázdné a také tak skončí. Překlad Jeruzalémské Bible, ve svém tlumočení Šalomounova výroku, se snaží najít ten správný poměr v obsahu našeho textu slovy: „Lepší je jedna dlaň plná klidu, než dvě hrsti plné námahy a honby za větrem“.
Potřebujeme rekreaci – nabrat oddech, osvěžení, odpočinek, obnovu. Rovněž v životě víry, lásky a naděje. Fyzicky, psychicky, duchovně. Naše „aura“ ovšem nikoho neohromí. Marně si leštíme svou svatozář. Žádná není. Od úsvitu stvoření vesmíru a modré planety platí, že byť „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma, nad vodami vznášel se duch Boží“ (Genesis, 1. Kniha Mojžíšova). Bohu díky, nezáleží jen na nás a našem výkonu. Potřebujeme zahnat „černé můry“, jimž nejednou propadáme. Potřebujeme toho, který nám odděluje „světlo od tmy“, uprostřed života, nikoli až v umírání. V našich starostech, radostech, při práci i rekreaci. Zbývá ale také na chvíli odložit práci a výkon, dopřát si snění, zájem o své blízké, ba nejbližší. Ostatně, i „ateista“ má o dovolené příležitost zabloudit do kostela, otevřít Bibli, možná dokonce cíleně zajít na bohoslužbu a křesťan i do jiné církve, než své vlastní. A něco kultury jej také nezabije. Dovolenou smíme vstoupit do osvěžující oázy. Stejně tak se můžeme dostat do dobrovolně povinné, ošidné internace. Je naprosto nezbyté nabrat na dlaň pohody pro sebe i pro druhé, nechat překvapit sebe i je. Luxus, který zdánlivě nic nestojí a všichni jej potřebujeme.
Jan Kašper je farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem. Publikuje v církevním i denním tisku.